Článek v sobotním tisku se zaobírá tím, jak učitelé nadané romské žáky záměrně posílají do zvláštních škol, aby si ulehčili práci, a brání jim tak v dalším studiu, například na gymnáziích. V minulém roce totiž začali školy navštěvovat v doprovodu České školní inspekce aktivisté z nevládní organizace Zvůle práva, kteří se probírají osobními údaji žáků a hledají důkazy o diskriminaci romských dětí.

Ponechám stranou otázku, jak se „aktivisté“ mohou probírat osobními údaji dětí, které podléhají zákonu na ochranu osobních údajů. Ale podívala jsem se na webové stránky Zvůle práva.

Jejími představiteli jsou absolventi nejčastěji právnických škol, věk uveden není, jako praxe je nejčastěji uvedena činnost v neziskových organizacích. Tito „praktici“ nyní radí paní ministryni, jak máme romské děti vzdělávat. Prý ve jménu Evropské unie, protože rodiče z Ostravska si stěžovali, že jejich děti byly neprávem zařazeny do zvláštních škol a v Bruselu se svojí stížností uspěli.

Ve školství mám více než pětadvacetiletou praxi. Skutečně si nepamatuji, že bychom poslali do zvláštní školy nadané dítě jenom proto, že je Rom. Umíme učit děti cizinců, které mají problémy s českým jazykem, ale mají velikou snahu a vůli se vzdělávat. Neumíme ale učit děti, které se učit nechtějí! A to bez ohledu na etnický původ.

Škola není zaopatřovací ústav, škola je instituce, která vytváří podmínky pro vzdělávání dětí, které se chtějí učit. Za vzdělání svých dětí jsou ze zákona odpovědní rodiče! Je známou pravdou, že romské děti přicházejí často do školy nepřipravené, nemají hygienické ani sociální návyky a nemají ani vůli a chuť se učit. Snahy o zakládání přípravných tříd nejednou ztroskotaly na tom, že rodiče děti do školy ráno nepřivedou. Nechce se jim vstávat. A děti nemají rodinné zázemí, které by po nich nějaké školní výsledky vyžadovalo. Takto jsou vybaveny z rodin, které jsou již více než padesát let pozitivně diskriminovány, aby se zvýšila jejich vzdělanost. Ale bez práce se nikdo nic nenaučí, to je známý fakt.

Pokud tedy děti nezvládnou čtení, psaní a počítání, zopakují si první třídu a podle zákona postupují dále. Odsedí si ve třídě další čtyři roky, učivo nezvládají a škola je nebaví, takže kromě problémů vzdělávacích řeší učitelé i problémy výchovné. Znovu pak propadnou v šesté třídě a ze zákona opět postupují dál. Základní školu opustí v sedmé třídě a o jejich gramotnosti a vzdělanosti lze s úspěchem pochybovat. Někteří nastoupí na učiliště, jiní nemají zájem se dále vzdělávat a chtějí se pouze přihlásit na úřadu práce. Jsou ale absolventy základní školy a nejsou diskriminováni.

Mohli by mi aktivisté ze Zvůle práva přijít ukázat, jak budou učit ve třídě s pětadvaceti žáky dítě, které je nebude poslouchat, opakovaně bude ztrácet učebnice i školní pomůcky a bude bojkotovat jakoukoliv snahu o vzdělání?

Romské rodiny mají ve většině případů vzdělání až na nejspodnější příčce svých hodnot – narozdíl od většiny rodičů z majoritní společnosti, která si vzdělání cení a také k němu svoje děti vede. Není v možnostech učitele základní školy ponechat napospas pětadvacet dětí ve třídě a soustředit se pouze na romského žáčka, který vyžaduje individuální péči a setrvalý zájem, aby vůbec pracoval.

České školství má vynikající systém speciálního vzdělávání a právě díky němu absolvuje i devítiletou docházku mnoho romských dětí, které se naučí věci důležité pro život a které díky nedostatku volních vlastností množství učiva v běžné základní škole nezvládnou. Menší skupiny dětí, upravené osnovy, speciální pedagogové – to je příležitost pro děti, které z nepodnětného prostředí pocházejí. Jestliže ve „jménu Bruselu“ přicházejí aktivisté a bohužel i paní ministryně s myšlenkou, že bychom se měli v běžných základních školách romským dětem více věnovat, bylo by dobré se podívat do jiných zemí Evropské unie. Třeba do španělského Katalánska, kde Romové žijí jako kočovníci v osadách a jsou v mnoha případech negramotní, protože je nevzdělává vůbec nikdo.

Poslední čtyři roky jsem předsedkyní správní rady nadačního fondu Romane Čhave, který založil před lety v Pardubicích pan Jaromír Stibic a který podporuje děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí – tedy i děti romské. Dětem, které se dobře učí, přestože mají špatné rodinné zázemí, kupujeme dárky jako odměnu za jejich školní práci.

V běžných základních školách ale romské děti, které žijí v problémových rodinách a mají dobrý prospěch, nacházíme velmi sporadicky – a to ještě tak na prvním stupni školy. Skutečně si někdo v této zemi myslí, že se paní učitelka rozhlédne po první třídě a řekne si, že tohle romské dítě bude učit méně a hůře než děti ostatní? A že mu nedá příležitost se učit? A nějakým podloudným způsobem ho pošle do „zvláštní“ školy?
Většina Romů, kteří k nám přišli ze slovenských osad, nevedou své děti k práci a odpovědnosti – sami rodiče to neumějí a ani jejich tradice je to nenaučily. Jenomže tohle téma je velice tenký led, bojíme se o něm mluvit, abychom nebyli obviněni z rasismu.

Bohužel tím ale nahráváme nesmyslům, kterými se někdo „ve jménu Bruselu“ dobře živí. Takže na závěr: české, vietnamské, mongolské, romské a jiné děti mají ve škole stejné příležitosti ke vzdělávání, pokud se učit chtějí.

V Pardubicích žije celá řada rodin, jejichž děti jsou ve škole úspěšné, protože přijaly hodnoty většinové společnosti. Tak jaká je to diskriminace?

Jana Smetanová, ředitelka Základní školy Pardubice – Polabiny, Prodloužená ulice