Sníh, sníh, sníh. Řidiči hubují, mašinfíři pláčou… My, opěšalí, vidíme v neprohrnutých cestách výzvu: není snad lepšího způsobu k zocelení svalstva a k posílení morálně volních vlastností. Nejraději chodíme po periferních částech města. A nic nás tak nepotěší jako cedule, že cesta se v zimě neudržuje. Můžeme pak volit ze tří způsobů pohybu vpřed, a všechny jsou dobré.

První variantu nazvěme po jejím zakladateli Zátopkovská. Vystoupáme na sněhovou navýšeninu, pod níž tušíme chodník. A jdeme. Jedna noha se boří po koleno, druhá do půli stehna. Rytmicky je střídáme a jako Emil si opakujeme: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To se nám to v létě pošlape…“

Varianta druhá – „Vyděržaj, pionier.“ Vstoupíme do vozovky, levým kotníkem těsně kopírujeme nahrnutý sněhový val. A jdeme. Smeká se to. Jeden krok vpřed a dva kroky zpátky. Cvičíme vůli. Připravme se na to, že se protijedoucí vozidla budou třít o naše pravé rameno a bok. My to po vzoru sovětských pionýrů vydržíme.

Třetímu způsobu říkáme Golem. K chůzi využijeme auty jakžtakž vyjeté koleje. Zatneme svaly. Těžiště soustředíme do dolní partie těla. Skloníme hlavu. A jdeme. Když řidiče nepřetlačíme, třeba zastaví. Přece nás vědomě nepřejede, vždyť by to byla vražda! „Vzhůru již hlavu národe. K nebi své zvedni oči.“ Koukejte, ono zase bude sněžit…