„To mě bylo deset let, ale všechno si pamatuji. Bylo to v zimě. Bylo hodně sněhu a velký mráz. Najednou přišli partyzáni různé národnosti. Měli jsme strach, co se děje. Spadli k nám omylem padáky z letadla“. Tak vzpomíná na setkání s deseti členy výsadku Komenský, kteří v lednu roku 1945 seskočili u Pohledů na Svitavsku, čtyřiaosmdesátiletá Ludmila Procházková z Březiny.

Smrt v týlu nepřítele. Novou knihu Jitky Gruntové vydalo v roce 2019 nakladatelství Naše vojsko.

Tragickému osudu desantu, vyslaného partyzánským štábem 1. ukrajinského frontu původně do prostoru Protektorátu Čechy a Morava, věnuje ve své nedávno vydané knize Smrt v týlu nepřítele detailní pozornost historička Jitka Gruntová. Publikace zčásti vychází z devět let staré práce Tragédie výsadku Gustava Schneidera, kterou napsala spolu s brněnským historikem Františkem Vaškem.

Precizním zpracováním, opřeným nejen o výpovědi pamětníků, ale především o vyčerpávající archívní výzkum, se Jitce Gruntové podařilo do místy nekritického poválečného obrazu osudů výsadku, dříve nesprávně označovaného Borkaňuk, vnést nové skutečnosti. Posun přináší zejména pasáže věnované jedinému přeživšímu členu výsadku, sovětském partyzánovi Ivanu Kiriloviči Čerepenkovi. Jitka Gruntová podrobně, krok za krokem zmapovala osudy členů výsadku, kteří se marně snažili uniknout přesile německých bezpečnostních složek. Hon na partyzány, téměř bezvýhradně podporovaný místním německým obyvatelstvem, trval čtyři dny.

Závěrečné dějství se odehrálo 25. ledna kolem čtvrté hodiny odpoledne na severozápadním svahu Kraví Hory u Předního Arnoštova. Sedm členů výsadku bylo zastřeleno, zraněn byl Nikolaj Vasiljevič Rudov, který zemřel o měsíc později v moravskotřebovské nemocnici. Komisař desantu Robert Reich byl postřelen a zadržen o den dříve večer na zalesněném svahu Zadní hory nad silnicí mezi Březinou a Bělou u Jevíčka. Došlo k tomu několik hodin poté, co parašutisté opustili obecní pastoušku na konci Bělé, kde žila rodina Bubeníkových a Švancarových.

„Chudáci měli nohy omrzlé, tak se ohřívali a sušili, někteří se nemohli zezout, protože je měli úplně přimrzlé. Tatínek šel do studánky, která byla za silnicí, a partyzáni ho hlídali, aby nemohl jít říct do dědiny (byla to Bělá u Jevíčka), že jsou u nás,“ vzpomíná tehdy desetiletá Ludmila Procházková, rozená Bubeníková. Na rozdíl od poválečné výpovědi Františka Švancary však vyvrací, že by partyzánům dali nějaké jídlo. „Udělali jsme jim teplý čaj. Chleba jsme nemohli dát, protože nás bylo sedm dětí, tatínek a maminka. Bylo to večer. Jenom se trochu ohřáli a zase museli jít,“ pokračuje.

Připomíná, že německé represívní složky jakoukoliv pomoc partyzánům tvrdě trestaly. „Ráno k nám přišli Němci se psy, měli vlčáky, a všecko nám flintama přeházeli. Na půdě postele, ve skříni, jestli tam není některý z partyzánů schovaný. Druhý den odvezli Němci máti a otce do školy a tam je vyslýchali, jestli dali partyzánům najíst. Kdyby řekli, že jim dali jenom suchou kůrku chleba, tak by je zastřelili. Máti plakala, aby ji pustili, že má doma hromadu dětí, byli jsme ještě malí a sami jsme neměli co jíst. Potom ji pustili domů. Otce a Švancaru odvezli do Brna a tam je vyslýchali. Já jsem otcovi nesla do školy ručník a mýdlo, bylo mě těžko. Když je odvezli do Brna, tak jsme mysleli, že otec je zastřelený,“ líčí traumatický zážitek z konce války Ludmila Procházková.

Vedle desantu Komenský zmapovala Jitka Gruntová v nové knize rovněž osudy výsadku Majer-Spartakus, který seskočil koncem dubna 1945 u Banína na Svitavsku.