V minulém pokračování jsem psal o tom, s čím se může houbař v lese setkat a nebo co může neobvyklého nalézt. Někdy se však stane, že v lese naopak něco ztratíte. Běžně můžete svůj nůž zapíchnout vedle košíku do mechu a pak se vydat na další hledání bez něj. Stačí ujít dvacet, třicet metrů a věřte, že se již nedokážete k němu vrátit. Jednou jsem potkal houbaře, který si odložil na chvíli i svůj košík a pak jej již nenalezl. Vyšší borůvčí jej zamaskovalo. Horší situace nastane, když se do lesa vypravíte na kole a nenecháte ho zamčené někde na kraji, u závory, u krmítka, kde to znáte. Potřebujete ho totiž k rychlým přesunům mezi jednotlivými nalezišti hub, což je výhodné. Odkládáte si ho na jen na chvilku na různá místa tak, aby nebylo moc vidět. Potkal jsem houbaře, který sice nasbíral hezký úlovek, ale zkaženou náladu měl právě z toho svého „šikovně“ odloženého kola.
Před mnoha lety jsem pracoval v domově důchodců a jednou jsem se zmínil před pár jeho mužskými obyvateli, že rostou. A to spustilo přímo vodopád vzpomínek, jak za jejich mladých let rostly daleko více. Však znáte takovou tu latinu o nůších hub a o jejich sběru kosou! Šla kolem ředitelka a zaslechla naši debatu a povídala, že bychom mohli do lesa vyjet, že by se pár hub do polívky hodilo. Ústavní mikrobus nás druhý den dovezl za Udánky a s řidičem jsme se domluvili, že za tři hodinky pro nás zase přijede. Měla to být taková pěkná houbařská vycházka pro potěšení seniorů. Tři dědové a já. Ale od té doby vím, že se nemá chválit den před večerem. Moji milí přestárlí houbaři se mi po lese rozprchli jako srnky. Nohy jim totiž ještě sloužily a v žádném případě nechtěli jít v nějakém houfu. Co kdyby se hádali o nějaký nález, jako kdo co dříve uviděl. Každý se vydal trošku dále, doleva, doprava, jako kdyby to tam všichni perfektně znali. Copak oni se někdy ztratili? Během chvilky jsem pochopil, že já tam ten den nebudu na hledání hub, ale na hledání mých svěřených houbařů. A navíc jsem si až na místě s hrůzou uvědomil, že nejméně dvěma již nesloužil sluch jak za mlada a třetí byl skoro hluchý. Toho jsem se tedy držel jako klíště, abych ho neztratil z dohledu a za zády těch prvních jsem pobíhal jak vycvičený honící pes. Byli jsme prostě parta k pohledání. Asi nejvíce vynikal můj řev…..haló, kde jste? našel jste? a další kontrolní otázky, které naneštěstí často ani neslyšeli. Za první dvě perné hodinky jsme sice něco našli, do té polívky bylo, ale jeden houbař se nám ztratil a já navíc docela slušně ochraptěl. Zbylé dva jsem dovedl k lesní cestě, usadil je na pařez a ač jsem byl o dobrých padesát let mladší, autoritativně, jak jinak, než zvýšeným hlasem, jsem jim přikázal, ať se odsud nehnou. Sedli, i přes zákaz si zapálili a dali se do vzpomínání. A já šel po stopě. Kdyby mne někdo tenkrát potkal, tak by se podivil. Samé volání haló, kde jste, pane Šustr…. Našel jsem ho dobré dva kilometry dál, již notně unaveného, i když spokojeného, protože měl v košíku nejvíc. Na nohy ho postavilo jedno lahvové, které jsem měl v baťůžku. Vypadalo to, že má pátrací akce úspěšně skončila. Po návratu k místu základního tábora u pařezu však na nás nikdo nečekal. V tu chvíli jsem ale rezignoval, protože byl nejvyšší čas vydat se směrem k hájence, kde na nás mělo čekat auto. Již jsem si představoval velkou policejní akci se psy a s ostudou a výčitkami příbuzných. Auto tam již bylo a pár minut před námi se tam naštěstí přišourali i naši dva zpocení houbaři, kteří přece za mlada nosili rance plné hub. Na nějaké rozčilování jsem již neměl sílu. Poučení? Nikdy nechoďte do lesa s hluchým houbařem!
Na prvním snímku je houba, která by mohla způsobit značné nepříjemnosti, když ji zaměníte. Toto je muchomůrka tlustá nebo-li šedá, lidově šedivka. Je jedlá, ale přiznám se, že ji nesbírám. Když roste, tak rostou i jiné druhy jedlých hub. Šedivka je velmi hojná od léta do podzimu, většinou v jehličnatých lesích. Tato muchomůrka se pozná šedou barvou, ale hlavně má vždy prstenec na horní straně výrazně rýhovaný. Obvod jejího klobouku není rýhovaný. Podobná muchomůrka tygrovaná, která je prudce jedovatá má nevýrazný prstenec na třeni, který není rýhovaný nikdy. Po obvodě klobouku jsou patrné rýhy. Barva tygrované muchomůrky má vždy nějaký odstín do hněda či mírně hnědočervena. Vyobrazená muchomůrka tlustá má v barevnosti jen odstíny šedé, špinavě bílé, nikdy žádné příměsi červené nebo žlutohnědé barvy.
Druhý snímek přináší výraznou houbu léta i podzimu. První kolo jeho růstu po červencových vydatných srážkách je již za námi a teď se očekává další.
Ryzec pravý.Je to výrazná houba, kterou nelze splést s něčím nedobrým a kterou sbírá většina houbařů. Velkým rozlišovacím znakem od ostatních ryzců je jeho oranžové mléko, které při poranění roní a také jeho živá oranžová barva ze spodu houby. Nohu má brzy dutou. Barva klobouku je podle světelných podmínek – světle oranžová až cihlová s patrnými nádechy zelené, která tvoří pravidelné soustředné kruhy. Roste na vlhčích místech pod mladými smrčky. Já na něj chodím do lesa, kde jsou koberce lopuchových listů a mezi nimi jsou pak desítky těchto velmi dobře chutnajících hub. Ryzec pravý se nakládá do octa, já ho mám rád ve směsi s jinými houbami snad ve všech mých houbařských receptech. Je křehký, a tak opět zdůrazňuji, že nejlepší je pro houbaře pevný košík. Ryzec pravý by neznalý houbař mohl zaměnit s ryzcem ryšavým. Ten však roní vždy bílé mléko a na klobouku má nápadný hrbolek. Ryšavec je neškodná houba, ale jídlo, do kterého by byl přidán, by nemuselo všem chutnat. Již se chystám na ochutnání ryzce peprného, který je celý bílý, na poraněných místech a ve stáří se žlutým odstínem. Je palčivý, a to může být důvod jeho neoblíbenosti. Až jej najdu a ochutnám, dám čtenářům informaci.
Hříbek je to taková pozvánka na podzimní houbařské vycházky, protože deště v září ještě nastartují závěrečnou podzimní houbařskou sezonu. Nejvíce se těším na václavku obecnou. Znám místa, kde roste ve velkém množství. Podusím ji na tuku, mírně osolenou ale bez koření a pak ji zavařuji do skleniček. Je tuhá, proto je nutné i delší tepelné zpracování, ale proto se mi hodí na václavkový guláš.
Václav Žáček