Ať již se k lesu blíží pěšky, na kole nebo autem, vzbuzuje ta rostoucí lesní hradba zvědavost a očekávání. Někdy se však mohou přihodit okolnosti, které zážitek zkazí.Ten poslední dopravní prostředek totiž do lesa zpravidla nesmí a nepatří. Někdy se mi ale stane, že zatímco já od kraje lesa jdu ještě třeba kilometr, dva na ta svá správná místa, tak najednou se proti vyřítí auto jiného „houbaře“, který radostně ukazuje, že již má nasbíráno. Po jeho autě zůstanou v lese zapáchající plyny a u mne má navrch takový hořký pocit, že zase někdo obchází nařízení a myslí si, jaký je borec. No představme si tu hrůzu, že všichni poruší zákaz vjezdu a v lese na kdejaké mýtince stojí auťák.

Jednou jsem dřepěl u houby, když na starou asfaltku asi na padesát metrů ode mne přijelo auto. Vystoupili dva, zřejmě táta se synem, asi desetiletým. Rozhlíželi se, táta si odlehčil a najednou šup, z auta vyhodila čísi ruka dva velké pytle s odpadky. Se smíchem naskočili páni tvorstva do svého autíčka a odjeli. No řekněte sami, nemá takový syn pěkný příklad do života? Od tatínka, autority a svého životního vzoru, se tak místo poznávání přírody, učení se o fauně a flóře, učí přímo kriminální praktiky. Jak obcházet zákony a ušetřit pár korun za vyvezený obsah popelnice. A v autě máma nebo mladší sestřička asistuje. Mít zrak jako ostříž, asi bych značku přečetl. Tak jsem jen přemýšlel, kam to spějeme.

Dnešní les opravdu působí často jako prostor, kde jeho návštěvníci odkládají věci téměř nemožné. Borůvkáři pohazují plastové láhve, jako by tam měly zapustit kořeny. Taková umělá hmota vydrží v lese dlouhé desítky let, než se rozloží. Blízkost silnice se pozná třeba podle poházených obalů od oleje. Zrovna při dnešní procházce jsem narazil na tři láhve od šampusu. Stály na pařezu, kolem kterého proběhl asi malý lesní piknik. Pařez dávno shnije a ony flašky tam ještě budou dlouhá léta. Ale až neuvěřitelná se může zdát situace, kdy se po čtyřech prodírám houštím, rozhrnuji větve, pod které nahlížím, hledám v hebkém mechu ty krásné kloboučky. Jsem daleko od cest, všude kolem je přímo pohádkový les, voní a všechno podtrhuje malebné ticho a najednou…… za mladými smrčky narazíte na černou pneumatiku, která navíc vypadá jako zcela nová! Ne obrostlá mechem a posypaná jehličím a větvičkami, kterou by tam mohl někdo pohodit před pár roky při výsadbě lesa. Chce se až uvěřit, že musela někomu vypadnout přímo z nebeského pneuservisu.

Končí srpen a počasí bez srážek přetrvává. Narážím na pár starých a suchých plodnic. Z pařezů si vytahují vláhu čechratky černohuňaté a kupodivu docela čerstvě vyrostlá muchomůrka narůžovělá, zvaná masák. V období sucha houby velmi rychle červiví, a tak i tento malý úlovek končí ponechán v lese.V knize „Houbařské vycházky od jara do zimy“ je básnicky popsáno, jak po období žňového počasí se nebe zatáhne a našeho houbaře probudí v noci šelest vydatného deště. Již nemůže dospat rána a těší se, jak z prohřátého lesa vystupují válející se páry! Když ale naprší nějakých deset milimetrů, tak se vláha pod stromy vůbec nedostane. Září je měsícem, kdy má vydatně zapršet a pak ještě nastává zpravidla druhé kolo houbařského eldoráda! Začne období růstu již podzimních hub, jako jsou václavky, svůj čas mají ryzce pravé, penízovky, špičky trávní, bedly, opeňky a samozřejmě houby hřibovité ! O těch podzimních ještě až později.

Na snímku je výrazná houba, kterou laici znají pod jménem choroš! Roste na pařezech, někde na kmenech, a to jako dřevokazná houba. Choroš ovčí, správně krásnoporka, je údajně jedlá. Ale tyto houby jsou brzy velmi tuhé, tedy hůře stravitelné, a tak doporučení k nasušení krásnoporky, kterou je pak nutné rozdrtit na prášek a tím jídlo kořenit, nemá asi velký praktický význam. Když už houbu, rostoucí na dřevě, tak proč ne hlívu ústřičnou. V přírodě je na ni sice ještě chvíli čas, ale dá se koupit v obchodech s ovocem a zeleninou a našemu jídlu dodá patřičnou houbovou chuť.

A tak, když se houbařská vycházka nepodaří, je dobré se rozhlédnout po léčivých bylinách. Ne, že by na trhu byl malý výběr čajů, ale proč si některé druhy nenastříhat a nenasušit. Vždyť nás to nic nestojí! Kdo má dobrý vztah k přírodě, tak ví, že náš stvořitel nám ty bylinky přece nenechal narůst jen tak. Proč nemít doma nasušený květ bezu, nebo dobromysle, třezalky, řebříčku, pelyňku černobýlu, jitrocele, lipového květu, plodů šípků či mladé jahodové a malinové listí. Z takového sortimentu si můžeme připravit skvělé domácí čaje, které nám v zimě připomenou prosluněnou pohodu letního dne, když jsme si je sbírali. Na třetím snímku je dnes uveden krásně kvetoucí vřes obecný. Je to bylinka běžná, a tak mi v mých domácích čajích nikdy nechybí. Roste na písčitých půdách a tvoří takové bohaté trsy. Je z ní urologický čaj, hlavně čistící močové cesty a také narušující kaménky. Usušit, odrhnout květy i s lístečky a dát do tmavé skleněné láhve, nejlépe do chladu a sucha. Všechny bylinky je nutné dobře uzavřít! Drobný hmyz umí vlézt do kdejaké štěrbinky a může nám připravit nemilé překvapení svým obydlím v bylinkách.
pokračování příště

Václav Žáček,Moravská Třebová