Nechodí na ně tak často, ale když pak začne jejich sezona, přinesou párkrát plné koše a mají zásobu sušených a zavařených na celou zimu. Ti druzí se orientují v desítkách různých hub a do lesa chodí často, i když bývá jejich úlovek značně menší. Pak jsou houbaři, které potkáte s naplněnou igelitkou a po vysypání jejího obsahu získají slepenou vlhkou hmotu hub, možná již i zapařených, což je nebezpečné.
Správný houbař má pevný košík, pevné boty a kalhoty, ve kterých může lézt i po kolenou. A také se chová v lese tiše a potká-li houbu, tak se k ní obřadně sehne, prohlédne si ji, usoudí, jestli není již od pohledu příliš stará a pak, pokud vyhovuje, ji opatrně vyjme. Samozřejmě, že neporuší oslavným tancem okolní podhoubí a otvor po houbě zahrne půdou s jehličím, aby okolní podhoubí nevysychalo. Houbám poděkuje, zeptá se jich, zda nemají v okolí bratříčka a pak ji jemně očistí. Tu základní očistu je dobré dělat v lese. Jednak další houbaři vidí, že tam něco rostlo a jednak se nezašpiní obsah košíku.
Je dobré znát i druhy našich stromů, aby mohl posoudit, zda zrovna v tomto období sezony může něco růst, třeba v borovicovém, smrkovém či smíšeném lese. Kdo zná jen některé hřibovité houby, lišky neboli kuřátka, bedlu a křemenáče, má omezené možnosti úlovku. Je dobré se naučit poznávat některé druhy holubinek. Výrazné a časté jsou trávozelená, mandlová a namodralá. Ta první má opravdový zelený klobouk, což je barva, které se někdo může u hub obávat. Ale holubinky nikdy nemají na třeni prsten, jako mají muchomůrky! Ta mandlová má klobouk v barvě červeného masa, někdy trošku bledší či i flekatý. Namodralá má barvu v různých odstínech modré, tmavé, až do fialova. Holubinky také nemají ztluštělý hlízovitý spodek třeně, charakteristický pro muchomůrky. Holubinka je vynikající houba a rád ji dávám do smaženice.
close
zoom_in
Muchomůrka načervenalá neboli masák. Tuhle jsem potkal houbaře, který měl v brašně pár babek, zatímco můj košík byl navíc doplněn mnoha krásnými masáky. Ptal jsem se ho, proč je nesbírá. Odvětil, že je nezná a že se proto bojí. Ale to je přece velká škoda! Růžovky jdou použít pod maso, do smaženice a nebo jejich klobouky usmažit jako řízky. Její barevnost je pravda velmi proměnlivá vlivem prostředí, ale pokud se mi bude zdát, že je zbarvena podezřele do růžovo zelena, tak ji neberu. A to platí pro všechny houby, když mám u některé houby pochybnosti, tak ji prostě nesbírám! Masák se dále pozná hlavně podle červivého spodku třeně a podle barvy pod slupkou klobouku. Ta je vždy do bělorůžové barvy. Při jejím vykroucení ze země buďte opatrní, ať se nepřetrhne.
Pozor na houbu velmi krásnou, ale značně falešnou. Je to podhřib žlučový, který nyní dorůstá v obrovském množství. Mladý žlučák, jak se mu říká pro jeho odpornou chuť, je krásná houba, ale zkazila již mnoho smaženic. Klobouk sametově hnědý, i nožka nenapovídá, že jde o tuto nejedlou houbu. Spolehlivě ho však prozradí vždy narůžovělé podhoubí! A pokud bych byl i tady na pochybách, tak z klobouku kousíček ochutnám. Hořkou chuť v ústech cítíte okamžitě! Roste v rodinkách, zachytil jsem na půl metru zrovna čtyři sourozence.
Žampiony…
Představujeme ještě mladou pečárku ovčí, která spolu s pečárkou lesní má teď také svůj vrchol růstu. Pečárky neboli žampiony jsou charakteristické
close
zoom_in
voňavé houby, ta ovčí po anýzu, což ji zase výrazně odlišuje od jedovatých muchomůrek. Lesní je tmavší již od mládí, klobouk má barvu skořice a na řezu červená a postupně hnědne. Pečárka ovčí je v mládí bílá, později pak s mírným nádechem do žluta a s přibývajícími dny až do krémově nahnědlé. Zatímco pečárka lesní má lupeny narůžovělé, jen s tímto vybarvením ji doporučuji ke sběru, ovčí je v mládí s podhoubím jemně šedé barvy. Později přechází do červenohnědé. S čím se dá pečárka splést? Málo zkušený houbař může podlehnout muchomůrce citronové. Tato houba má výrazně světle citronovou barvu, její lupeny jsou vždy bílé, stejná barva je i na řezu. Navíc je její zápach nevábný, připomíná staré brambory. Proto i v jídle není poživatelná a určitě by celé skončilo v popelnici. POZOR však na muchomůrku hlízovitou neboli zelenou, která je naší nejjedovatější houbou vůbec! Má zelený nebo zelenohnědý klobouk s bílými hustými lupeny. Charakteristický je i kořen houby. Třeň je dole ztluštělý v kulovitou, poměrně měkkou hlízu a ta je obalena blanitou – laločnatou pochvou. V mládí je bez zápachu, později páchne po syrových bramborách.
Jak je patrné, houbař by neměl chodit do lesa s rýmou. A není žádnou ostudou, když si vezmete s sebou kapesní atlas hub a v lese, u neznámé houby se ji snažíte identifikovat. Doma pak můžete navštívit zkušenějšího houbaře a nebo přímo poradnu a svůj úlovek pro poznání konzultovat. Jen tak se dá bezpečně rozšířit váš sortiment sbíraných hub.
Václav Žáček, Moravská Třebová
