Není to tak dávno, co se na stránkách Svitavského deníku objevila polemika nad tím, zda by se města a obce měly zbavovat kontroverzních čestných občanů. Jako příklad byla zmíněna dvě východočeská města, Králíky a Lanškroun. Obě totiž mají mezi svými čestnými občany osobnosti, které jsou z dnešního pohledu hodnoceny většinou jednoznačně negativně. V Králíkách jsou to Konrád Henlein a Klement Gottwald, v Lanškrouně vedle Gottwalda ještě Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin. Vedení obou měst k tomu zaujala jasné stanovisko. Čestné občanství nikomu odebírat nebudou. Koneckonců, proč ne. Shodují se na tom s většinou čtenářů, kteří se k této otázce vyjádřili v diskuzi na webových stránkách. Za pozornost však stojí argumentace, kterou své rozhodnutí podpírají. Hovoří o čistkách a vytrhávání listů z kronik. To jsou slova, za nimiž je patrná snaha něco odstranit, něčeho se zbavit. Jako by jakákoliv změna byla už dopředu nevítaná. Ještě zajímavější je však to, v čem se obě města shodují a co, jako jedním dechem, zaznívá z úst jejich představitelů. „Dějiny tím nezměníme… takové jsou naše dějiny“.

Čtěte také: Čestná občanství Hitlerům a Stalinům nerušte

Ano, jistě. Nejde ale přece o to přepisovat dějiny, jak rádi vykřikují sportovní komentátoři, nebo vytrhávat stránky z kronik, což byla oblíbená činnost komunistických cenzorů. Na druhou stranu, ponechat mezi čestnými občany města či obce představitele totalitních režimů, po nichž zůstala v dějinách hodně krvavá stopa, je poněkud zvláštní. Svědčí to o nedostatku odvahy, nezájmu a pasivitě. Vymlouvat se přitom na dějiny, jako něco dopředu daného, něco, co samo o sobě rozhoduje, co a jak se stane, je alibismus. To, že některé obce zrušily kontroverzním osobnostem čestné občanství přece neznamená, že se dopustily falšování dějin. Tím, že tyto osobnosti, které získaly čestné občanství v době nesvobody, jsou nyní této pocty zbavovány, se na prožité historii nic nemění. Nejde přece o to, tvrdit, že Hitler nebo Stalin a další čestnými občany řady českých a moravských obcí nebyli. Určitě je ale důležité říct, že dnes takoví lidé naši úctu nemají.
Představitelé obcí tím, jak naloží s čestnými občanstvími těchto osobností, nedávají najevo ani tak svůj postoj k minulosti, jako spíše k současnosti. Udělování čestného občanství, stejně jako pojmenovávání ulic a náměstí, budování pomníků a památníků, je důležitým prostředkem k utváření a upevňování lokálních identit a historické paměti. V rozhodnutích některých obecních reprezentací, ponechat v seznamu čestných občanů Hitlera, Henleina, Stalina, Gottwalda a další, je zvláštní rozpor. Nevěřím, že by si zastupitelé přáli, aby se obyvatelé jejich obcí s osobnostmi tohoto typu ztotožňovali. Někdo by mohl namítnout, že na tom, které osobnosti mají čestné občanství, vlastně nezáleží. Možná je to dáno tím, že nejde o záležitost, se kterou by se obyvatelé těchto obcí museli vyrovnávat každodenně. Jde o seznam uložený někde na obecním úřadě nebo v archivu a dokud jej někdo nevynese na světlo a nezačne o něm veřejně pochybovat, jako by nebyl.
Jinak je to s pojmenováním veřejného prostoru nebo s budováním pomníků a památníků. Proč v i těchto oblastech neuplatňují města a obce stejný přístup? Proč „mění“ své dějiny tím, že přejmenovávají ulice a odstraňují pomníky? O tom, že se takové věci dějí, existuje řada close zoom_in příkladů. K přejmenovávání ulic, strhávání nebo naopak vztyčování nových, někdy dokonce jen staronových pomníků, docházelo bez ohledu na dobu a politický režim. Setkáváme se s tím v roce 1918, 1938 či 1939, 1945, 1948, 1968 i 1989. Nevím o tom, že by si někde ponechali Adolf Hitler Platz s odůvodněním, že přece není možné překrucovat dějiny. A podobně je to s pomníky, i když v tomto případě není tato otázka až tak vyhrocená. Po roce 1989 sice zmizela většina Stalinů, Leninů a Gottwaldů a nahradili je Masarykové, ale najdou se i výjimky. Zpravidla však nejde o osobnosti tak vyhraněné. Příkladem může být Litomyšl, kde se opakovaně vrací diskuze o pomníku Zdeňka Nejedlého, zda jej ponechat či odstranit. A našly by se další. Pokud se však vrátíme k pojmenování veřejného prostoru, sám za sebe musím říct, že bych ve Stalinově ulici nebo na náměstí Adolfa Hitlera opravdu bydlet nechtěl.

Ať už to ale bylo jakkoliv, přinejmenším jeden důvod k optimismu přece jen existuje. To, že jsou na seznamech čestných občanů některých měst a obcí tak odlišné osobnosti jako Hitler, Stalin nebo Masaryk, svědčí o tom, že žijeme ve svobodném, tolerantním prostředí. Pokud by totiž Hitler druhou světovou válku vyhrál, něco podobného by nepochybně nebylo možné. Města a obce by o tom, zda nechají či nenechají některým osobnostem čestné občanství vůbec nepolemizovaly.


Jiří Šmeral, historik a univerzitní učitel FF UP v Olomouci