Na tábory jezdil s turisty z Litomyšle i bratr Oty Pavla

Malužiná Nízké Tatry (1986)

V Nízkých Tatrách jsme se základnou byli naposled v roce 1973, tehdy to byla Svatojánská dolina. Pro tento rok organizátoři vybrali po zralé úvaze tábořiště na konci táhlé obce Malužiná na Liptově. A udělali moc dobře. Tak dobře, že se tam základna uskutečnila celkem pětkrát!

Autobus s výpravami, který se „točil" celkem osmkrát (tolik se konalo týdenních běhů), odbočil za Liptovským Hrádkem doprava směr Brezno, načež přišla obec Michalovo a za ní už Malužiná. Serpentinami nahoru pak jezdil linkový autobus přes rázovité obce Nižná a Vyšná Boca na Čertovici, kde se nacházelo přirozené východisko pěších túr na obě strany hřebenovky.

Východním směrem vedla trasa této „Cesty hrdinů Slovenského národního povstání" na Bacúšské sedlo (3 km), Homolku (11 km) a Zadné sedlo (15 km). Pokud jde o převýšení, nebylo nijak nepříjemné. Pohybovali jste se po vrstevnici ve výšce kolem 1500 m n. m. Pak po žluté a modré značce zpět do tábora. Celkem to bylo nějakých pětadvacet kilometrů, což se dalo za den lehce zvládnout.

Tu druhou, západní stranu hřebene si popíšeme příště, do Malužiné se tábory vracely několikrát. Zmínit se je nutno teď o túře, která se stala poměrně neoblíbenou. Byl to výstup na horu Velký bok, tyčící se v nadmořské výšce 1727 metrů. Osmikilometrová trasa Malužinskou dolinou byla skoro až nudná, načež ale tříkilometrový výstup náročným terénem na samotný Velký bok po žluté dal plícím a nohám hodně zabrat.

Pak stejnou trasou zpátky! Ovšem zdolat Velký bok to byla nepsaná meta mnohých táborníků.

Jiří Pavel

Mezi účastníky jednotlivých turnusů se v těchto letech začaly objevovat nové tváře a také skutečné osobnosti. Před jedním ze stanů je zachycen Jiří Pavel (na snímku), jeden ze dvou bratrů známého spisovatele Oty Pavla. Však o něm Ota ve svých povídkách hodně psal. V pozadí spatříte jeho kamaráda a spolunocležníka, akademického sochaře Jiřího Věnečka. Ten se na snímku zřejmě právě věnuje úklidu stanu, tedy činnosti pro něj tolik typické.

Malužiná Nízké Tatry (1987)

A znovu do Malužiné. Dlužíme přece o mnoho přitažlivější, lákavou trasu z Čertovice západním směrem. Kumštové, Bocianské sedlo a chatu SNP s občerstvením. To tam bylo nutné, protože čekal ještě výstup na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2043 mn.m.). Tady už to stoupání bylo hodně znát. Po odpočinku túra většinou pokračovala na Krupovou holu a Chopok. To už jste měli v nohách nějakých dvacet kilometrů horským terénem. Na Chopoku je (a už tehdy byla) horní stanice lanovky, která vedla dvěma směry. Doleva dolů na Kosodrevinu, Trangošku a Srdiečko. Tam by byl ovšem osadník z Malužiné ztracen, takže bylo dobré se jen tam tak projet a zpátky nahoru. Většina túr končila sjezdem lanovkou doprava do známé Demänovské doliny a autobusem zpátky do tábora.

Zmíněná dolina byla také vítaným cílem pro odpočinkové dny, když se třeba pokazilo počasí. A to v tomto roce 1987 opravdu příliš nepřálo. Tři Demänovské jaskyně, Jaskyně slobody, Jaskyně Mieru a zejména Demänovská ladová jaskyňa, to byl přece nejlákavější turistický tahák a zdaleka nejen pro děti. Tatínkové po návratu do Malužiné nezřídka také navštívili tamní příjemný hostinec, který s bohatou nabídkou nejrůznějšího sortimentu stál přímo u silnice. Do tábora to bylo po silnici pak ještě tak dva kilometry, ale cesta za velebného českého zpěvu v čarokrásné slovenské přírodě bývala ve vlahém večeru opravdu velmi příjemná.

A kdo zvolil túry opačným směrem s cílem na Čertovici, mohl se občerstvit v tomto horském hotýlku a pak sejít do tábora zkratkami přes zmíněné obce Vyšnou a Nižnou Bocu. Měl-li štěstí (a to naše parta měla), mohl cestou posedět se známým bratislavským hercem Slávo (Slavomírem) Zahradníkem. Ten se v roce 1937 právě v Nižné Boci narodil a dle jeho slov v létě nepřijímal žádné divadelní ani filmové závazky. Celé dva měsíce prázdnin trávil spokojeně a v dobrém rozmaru ve svém rodišti, doma na Liptově. Moc fajn člověk, skromný, přátelský. Však ho známe například z filmů Fontána pro Zuzanu, nebo Putování Jana Ámose. O čtyři roky později, ve svých čtyřiapadesáti letech bohužel zahynul při dopravní nehodě.

Varín Malá Fatra (1988)

Varín. Konečně je to napadlo, řekli si mnozí. Poloha obce je opravdu velmi výhodná, a to po všech stránkách.

Nejen že to není daleko do oblíbeného a několikrát již vyzkoušeného centra Malé Fatry do Terchové, Vrátné, na Rozsutce. Ale z Varína bylo možno dojít na Strečno, horu Minčol, k pomníku francouzských partyzánů, Starý hrad, chatu pod Suchým. A leckam jinam.

Za ten týden se ani všechno zdaleka stihnout nedalo. Však hlavní kuchařka paní Havlíčková tam byla doslova ve svém živlu, moc se jí tam líbilo, tábor tam byl překrásně položen a vřele se přimlouvala za opakování Varína. To se jí v roce 1990 opravdu splnilo, ale o tom zase příště.

Trasy v centrální oblasti Malé Fatry jsme již popsali při akcích z Bieleho potoka, takže nyní jen stručně o těch nových. Většina túr vedla pod majestátní „zrúceninou" Strečna. Chodilo se na Starý hrad (běžně zvaný zkráceně Starhrad), připomínaný už v roce 1244. Panoval zde kdysi též známý Matúš Čák-Trenčianský. Pod Strečnem se nachází již připomínaný a hojně navštěvovaný památník francouzským partyzánům, kteří zde bojovali během SNP. Poněkud odlehlý byl kopec Minčol (1364 metrů nadmořské výšky). Jde se na něj od Strečna po červené značce přes jeho předvrchol Úplaz, trasa měří osm kilometrů a osm samozřejmě zpátky… Další horu, Suchý, která se vypíná na západ od Minčolu, si necháme i s populární a oblíbenou chatou pod Suchým na příště. Do Varína se po dvou letech tábory ještě naposled vrátily.

A závěrem této části se zmiňme o jedné zajímavosti, za tehdejších časů možná raritě. Pod Strečnem tam totiž už tehdy existoval zcela soukromý hostinec. Říkalo se tam zcela prostě „U súkromníka". Však si majitel přízně širokého publika považoval a hostům činil, jak se říká, první i poslední.

Obsluha „naozaj" dokonalá a rádi jsme se tam po celodenních túrách stavovali. Naučil nás tam pít i slovenskou specialitu borovičku s koreňom. Mňam! Všeho ovšemže s mírou…

ZDENĚK VANDAS