Táborníci si velmi oblíbili výšlapy v horách na Slovensku

Biely Potok Malá Fatra (1982)

Opět potvrzeno, že Malá Fatra patřila na základnách k těm nejoblíbenějším lokalitám. A tábor poblíž osady Biely potok jakbysmet. Že v tomto roce domorodí občané jedné noci ukradli z tábora „Jiskráckou" vlajku, to byl jen takový malý a skoro zanedbatelný zádrhel. Asi v tomto běhu účastníci jaksi nepadli místním občanům do oka. Prý tam údajně v noci tropili nadměrný hluk. To se stává… Nabídneme zde raději další trasy, které jsme v ročníku 1977 v tomto seriálu neuvedli.

Většina túr začínala ovšem stejně „dierami" po modré nebo žluté značce. Tam je to však natolik přitažlivé, že se tam dá chodit denně. Nahoru na Podžiar a okruh po modré kolem Poludňových skal. Kouzelné. Nebo ze sedla pod Malým Rozsutcem po červené do Zázrivé. Popřípadě dojít na Medziholie a komu se nechtělo šplhat na Stoh (1508 m n. m.), mohl kráčet po jeho úbočí žlutou značkou na Grúň. Krutě na to ovšem doplatil ten, kdo se tudy odvážil jít za mokra. Tato žlutá zkratka bývala dost zrádná a botky, mnohdy i šatstvo, bylo nutno po návratu pořádně vyčistit.

Mirek Havran

Na snímku je na jednom z vrcholů Malé Fatry zachycen tradiční účastník Mirek Havran, zadumaně hledící na svůj oblíbený kus země slovenské v pozadí. Od ročníku 1990 nebyl pan Havran jen řadovým členem turistické party, ale působil na základnách jako šéf toho kterého běhu. Dodejme, že od roku 1982 býval pravidelným účastníkem základen po dalších patnáct let se svojí rodinou i Jirka Rozlívka, známý víc jako nejlepší střelec litomyšlské fotbalové historie. Za I. mužstvo Jiskry nastřílel totiž během své kariéry 260 gólů.

Biely Potok Malá Fatra (1983)

Řeka Váh v úseku mezi Žilinou a Kralovany dělí pohoří Malá Fatra na dvě části. Severnější pod názvem Krivánská Malá Fatra a jižní, známou jako Lúčanská Malá Fatra. My se teď nacházíme v té severní, mající z turistického hlediska přece jen větší význam. Obec Terchová, ležící jak známo v těsné blízkosti západně od Bieleho Potoka, je střediskem oblasti a přímo navazuje na Vrátnou dolinu. Jen tolik místopisně, však v Terchové už litomyšlská táborová základna také stála (1976) viz osmé pokračování našeho seriálu.

Pokud jde o turistické trasy, nic nového pod sluncem. Účastníci se rekrutovali převážně z těch loňských, kterým se Malá Fatra natolik zalíbila, že si žádali jejich opětnou návštěvu. Získali však i několik nových kamarádů, kteří přišli pěší turistice na chuť. V té době na základny začal například jezdit i akademický malíř Bohdan Kopecký, o němž bude v této souvislosti zcela jistě ještě řeč.

Horné a Dolné diery, Medziholie, Velký a Malý Rozsutec, Štefanová, Stoh, Poludňový Grúň, Fatranský Kriváň, Chleb a další lokality to bývaly ty největší turistické „taháky". Není divu, že do Malé Fatry se o pár let později základny ještě vrátily, o něco ale blíž ke Strečnu, do Varína.

Súlovské skály Martinské hole (1984)

Teď jsme ovšem ve zmíněné jižní části Malé Fatry. Martinské hole jsou její součástí. Tajemné Súlovské skály se nacházejí jižně od Žiliny, poblíž Rajeckých Teplic. Jsou součástí Strážovských vrchů a táborníkům nabídly zážitky dosud na základnách nepoznané. Skutečné lezení po vápencových skalách, hraničící mnohdy až s horolezectvím. Na tyto trasy si nemohli troufnout všichni, bylo to jen pro ty zkušené, až otrlé.

Středem pozornosti byl především Sulovský hrad, pocházející z 15. století. Jeho současná podoba je prakticky zříceninou, která z hradu vznikla v roce 1765 tehdejším zemětřesením. Z Hričovského podhradí na něj vedla červená turistická značka. Nabídka pro běžné turisty nebyla v okolí tábora zase tolik pestrá. Po modré značce se mohlo jít na Lietavský hrad, po žluté do Zbyňova, nebo po zelené přes Vrchy Žibrid (867 m n.m.) a Dubovou (762 m) do Rájce. To byla konečná stanice vláčku ze Žiliny. Anebo bylo možno vylézt na Slnečné skály v blízkosti Rájeckých Teplic.

Na tento ročník, respektive jeho závěr, mají zajímavou vzpomínku tehdejší fotbalisté Jiskry Litomyšl. Poslední srpnovou neděli v deset hodin dopoledne hráli mistrovský zápas v Rybitví s VCHZ Pardubice B. Po návratu domů nešli samozřejmě hned domů k pozdnímu obědu, ale porážku 2:1 se jali v brzkém odpoledni zhodnotit u „limonády" ve své oblíbené hospodě U Párů, tehdy U sokolovny. Najednou se tam objevil utrápený vedoucí posledního běhu základny pan Tměj, kterému nějak „kiksla" domluva. Prostě přivezl od Žiliny plný náklaďák stanů a materiálu, který mu neměl kdo složit. Fotbalistům si netroufl říci, bylo dobře známo, jak je nemá odjakživa vůbec rád. Vedoucí mužstva Antonín Michl však řekl: „Víte kluci, jak bysme si u Bleska šplhli?!" Načež se fotbalisté zvedli jako jeden muž a šli náklad skládat. Pan „Blesk" absolutně nevěřil svým očím a svůj letitý názor na fotbalisty rázem změnil. „Zlatí kluci!!!"

Rajecké Teplice Martinské hole (1985)

K Rájeckým Teplicím ještě jednou! To žádali účastníci minulého ročníku, jen ne proboha tolik toho lezení „po skalinách"! Takže tábořiště se přesunulo o pár kilometrů dál, k centru lázeňské oblasti. Rajecké Teplice jsou známé svými lázněmi, po slovensku tedy kúpelemi. Termální prameny s příjemnou teplotou kolem 38 stupňů využívali turisté samozřejmě vždy až k večeru, jako příjemnou relaxaci po pěších túrách.

Dvě doliny tam byly značené žlutě, příjemná Svitačova a poněkud obtížnejší Turianská. Ti zdatnější zdolali hřebenovku Martinskými holemi na vrcholy Velká Lúka (1476 m n. m.) a bájný Minčol (1364 m).

Pokud zrovna nevyšlo počasí, hojně se využívala již zmíněná železniční trať, odbočka ze Žiliny přes Porúbku a Rajecké Teplice do Rajce. Město Žilina bylo vždy připraveno poskytnout znaveným poutníkům azyl. Minimum dostupných materiálů uvádí jako místo, kde byl postaven tábor, obec Poluvsie, bezprostředně u Rajeckých Teplic.

A kdo byl autem, využil možnosti navštívit hrad Strečno a pomník francouzských partyzánů. Ten kupodivu přečkal i nepřízeň minulého režimu vůči takovýmto stavbám. Ale k této oblasti se dostaneme příště, až budeme dvakrát ve Varíně, odkud je tam blíž.

ZDENĚK VANDAS