Turisty na jednom táboře na Slovensku okradla liška

Čutkovská dolina – Velká  Fatra (1979)

Čutkovská dolina – malý skvost Velké Fatry. Tak zní slogan z reklamních turistických příruček. A ten opravdu nelže. Skutečně krátká a zprvu nenápadná dolina se nachází v dosahu města Ružomberok. Východisko do ní je v obci Černová, což je dnes okrajová součást právě že Ružomberoku.

První část doliny je takřka v rovině, kde bylo i hřišťátko na fotbálek. Když se do hloubi doliny noříte, začne se proti vám a po stranách objevovat hradba vrcholů Malino Brdo, Šiprůn či Smrekovica. Převýšení v dolině činí sice jen 250 metrů, což je na pěti kilometrech skoro zanedbatelné, ale výstupy na vrcholy jsou už dost strmé. Když nabíráte výšku, provází vás cestou stejnojmenný potůček Čutkov, dole docela poklidný, výše však i s menším vodopádem. Nahoře narazíte na zelenou značku, která vás dovede doleva na známý zmíněný vrch Malino Brdo (1211 m n. m.) nebo doprava na další uvedené vrchy. Táborníci se pak mohli „domů" vracet odbočkou doleva Malejkovou dolinou. Jsou dvě.  Tou Nižnou vedla značka červená, Vyšnou pak modrá.

Na tábořiště v malebné Čutkovské (nebo také Čutkově) dolině jsou vzpomínky účastníků převážně pěkné. Nebylo to tam turisticky zas tolik náročné, ale komu vyšlo počasí, ten byl velice spokojen. Aktéři některých běhů si užili zajímavých příhod přímo v táboře. Řádila občas tam toulavá liška, našla si například zálibu v botách, které tam tábornicí po večerech před stany sušili. Stalo se párkrát, že  je prostě ukradla.

Anebo místní kráva! Ta se s účastníky jednoho z běhů docela spřátelila a producírovala se ráda mezi stany. Sympatie však rázem ztratila, když jednou vykonala svoji velkou potřebu přímo před jedním ze stanů…

Faktem je, že v Čutkovské dolině se základna konala v oblasti Velké Fatry počtvrté a také naposledy.

Stará Lesná – Vysoké Tatry (1980)

Vysoké Tatry zákonitě přitahovaly nejvíce. Tentokrát se stanová základna stěhovala do jejich východní části,  do Staré Lesné pod Tatranskou Lomnicí. Výhodou bylo, že necelý kilometr od tábora byla stanice podtatranské električky, která o stanici dál v Lomnici končila. Odtud bylo možno uskutečnit snad nejlákavější túru celých Tater. Pěšky kolem Studenovodských vodopádu na Nálepkovu chatu a po magistrále na Skalnaté pleso. Odtud pak odvážně trasovanou kabinovou lanovkou nahoru na Lomnický štít. Ten je pro obyčejné smrtelníky pěšky nedostupný.

Lanovka překonává na poměrně krátkém úseku výškový rozdíl 881 metrů a je mimochodem dobře známá ze závěrečné scény populárního filmu Anděl na horách. Vozit se však lanovkou, to nebylo pro litomyšlské turisty to pravé ořechové. Výhodně položený tábor ve  Staré Lesné přímo pod tatranskými velikány nabízel mnoho možností pro pěší vysokohorské trasy. Ze Skalnatého plesa se mohlo pokračovat přes Velkou Svišťovku (2037 m) zase dolů k Brnčálově chatě (1545 m). A odtud ti zvlášť otrlí si dali nášup na Jahňací štít (2229 m) a stejnou cestou dolů – jinak to nejde.

Jiní zas objeli nepřístupné Belianské Tatry autem až do Javoriny (tam je nástup na trasu přes Zadné Meďodoly na Kopské sedlo) nebo až do Lysé Polany (romantickou Bielovodskou dolinou přes Polský hrebeň do Smokovce). Tady se osvědčil zajímavý „fígl" – zaparkovali dvě auta, jejichž osazenstvo šlo proti sobě a když se potkali, vyměnili si klíče a do tábora se vrátili vozidlem kamaráda. Nesměli se ovšem na trase minout… Jeden řidič zažil docela humornou scénku, když cestou na Podtatranský Ždiar volal na kolemjdoucího domorodce dotaz na cestu slovy „Na Ždiar!?" Onen dobrý muž si myslel, že jde o někoho známého a s veselým máváním mu odpověděl: „Nažďár!!!" Tábor v centru Vysokých Tater měl takový úspěch, že napřesrok se na stejné místo jelo znovu.

Stará Lesná – Vysoké Tatry (1981)

A zájem byl takový, že počet stanů byl již čtyřicet a štěstím bylo, že dva rezervní se vezly s sebou. Na dvou bězích se musely právě ty dva postavit dodatečně, protože účastníků bylo už čtyřiaosmdesát! „Jiskrácký" autobus jezdil dočista plný a zbytek účastníků auty. Jmenujme některé další vedoucí a správce jednotlivých běhů.
Populární Ruda Junger, jinému běhu už zase velela jeho manželka Jarmila. Pan „Blesk", tedy Jaroslav Tměj,  jako vždy vedl poslední běh, zaučil však už i své syny Jiřího a především Jaroslava mladšího. Tomuto ročníku stanové základny na rozdíl od té předchozí nepřálo přliš počasí, hlavně právě tomu poslednímu běhu koncem srpna. To nevadilo především jednomu ze stabilních účastníků, panu Motákovi, který na horské túry z povětrnostních a bezpečnostních důvodů prostě nemohl. Ono těch možností zcela odlišného vyžití bylo i tak na Slovensku dostatek.         

Večery pak celá parta trávila i za deště ve společenském stanu za zvuků kytary a zpěvu pana Tomáše Lehkého, tehdy vedoucího Augustovy tiskárny.

Oblíbené vysokohorské trasy jsme zčásti popsali minule, teď ještě  připomeneme tu opravdovou klasiku, na kterou si mohly troufnout i rodiny s dětmi. Vláčkem do Smokovce a pozemní lanovkou na Hrebienok. Odtud pěšky po červeně značené Tatranské magistrále kolem Slavkovského plesa na Sliezsky dom. Pak bylo možno sejít dolů do Tatranské Polianky, většina však pokračovala po vrstevnici až na Ostrvu. Popradské pleso bylo odtud jako na dlani, bylo však nutno k němu sejít cik-cak o nějakých 450 výškových metrů níž.

V jednom z předchozích dílů jsme psali, že někteří táborníci k návštěvě využili i jižně položeného a blízkého Slovenského ráje. Ano, byli tací a bylo jich dost. V této oblasti jsou to samé žebříky, řetězy, údolí, výstupy, sestupy, kovové plotny, ale i pohodová odpočinková místa. A co teprve kouzelný průlom Hornádu! To vše se musí vidět a projít – prostě opravdovy ráj.

Však jsme byli v roce 1981 se základnou ve Vysokých Tatrách naposled!

ZDENĚK  VANDAS

Mezi nezapomenutelné správce  tábora v dolině Čutkovo patřil Rudolf Junger.