Táborníci z Litomyšle vyrazili i do Fatry a za Jánošíkem

Terchová Malá Fatra (1976)

Ono to ovšem nebylo tak, že by se po posledním běhu veškerý materiál přivezl, uskladnil a za rok zase odvezl na místo činu. Všichni organizátoři měli o práci postaráno i v mezidobí. Stany, podsady, konstrukce kuchyně, jídelny a skladů vyžadovaly stálou údržbu.

Bylo nutno vyvětrat, vyčistit a překontrolovat všechny spacáky, případně opravit u nich zipy. Umýt podlážky, všechny dřevěné materiály nebo i vyměnit poškozené díly. Mnohdy poslední dny na základně probíhaly na špatného počasí, bylo pak třeba stany nejprve usušit. Tedy starosti, o nichž neměli účastníci jednotlivých běhů ani tušení, ti přišli vždy k hotovému. Ale co by ne, však si za to zaplatili. Jednalo se o částky ovšem nikterak závratné a s dnešní dobou zcela nesrovnatelné.

V tomto roce se základna vrátila do centra Malé Fatry, pro mnohé do té nejoblíbenější destinace. Terchová je podhorskou obcí s nádherným panoramatem svého pohoří. Písemně je obec doložena od roku 1598. Z Litomyšle se jelo nejprve do Žiliny, pak přes Varín (výhodnost této lokality byla využita o několik let později), Krasňany a dále na Terchovou. Hned za ní následoval Biely Potok, dějiště příštího ročníku.

Teď jsme však v Terchové a můžeme obdivovat sochu místního hrdiny, spravedlivého zbojníka Jánošíka, který prý bohatým bral a chudým dával. Táborníky však více zajímaly přitažlivé turistické trasy. Některé z nich poznali už při minulých základnách v této oblasti, zmiňme se zde o dvou z dalších možností v okolí Vrátné doliny.

Po zelené značce vrch Boboty (1092 m n. m.), dále do rázovité obce Štefanová a po modré zpět do tábora. Nebo při využití lanovky na Snilovské sedlo, načež bylo možno pokračovat po modré na Úplaz (1449 m), k romantickému Šútovskému vodopádu a dolů do odlehlejšího Šútova.

Tady ovšem mohly nastat problémy s dopravou zpátky do tábora. Oni to ale měli mazaní turisté promyšleno. V Šútově byla stanice vlaku, tím do Varína a autobusem „domů“ do Terchové.

Biely Potok Malá Fatra (1977)

Biely Potok je vlastně jen rozptýlenou osadou na opačné straně silnice, než jsou fatranské přírodní krásy. Na podrobné mapě můžeme číst jména usedlostí Krištofíci, Repáni, Hajašovia, Mihovia, Tlacháčovia, Cabadajovia. Nás ale více přitahuje turistická nabídka. A ta je zde opravdu lákavá, Biely Potok je totiž východiskem do Horných a Dolných Dier, na Velký či Malý Rozsutec, na Medziholie. Odolat nelze.

Ta opravdu klasická túra vedla z Bieleho Potoka (720 m) Dierami po modré a posléze červené značce na Velký Rozsutec (1540 m). Odtud na Medziholie (1185 m) a chatu pod Rozsutcom (Ta ovšem potom vyhořela přísaháme, že litomyšlští táborníci na tom žádnou vinu neměli.). A dolů do Vrátné. Kdo chtěl absolvovat za jeden den Rozsutce oba, musel se z toho Velkého vrátit na rozcestí a znovu vyšplhat na Malý Rozsutec (1350 m). Odtud byl vidět tábor jako na dlani, ale znamenalo to dojít tam po zelené značce dosti krkolomným klesáním.

Další možností byla trasa od zmíněné chaty nahoru na majestátní Velký Stoh (1508 m), pak na Poludňový Grúň a známou již lanovkou dolů do Vrátné. Těch nabídek zde bylo „neurekom“ jak by řekli naši bratři Slováci.

Toulat se po vrcholcích Malé Fatry bylo možno tak celý týden a když přálo počasí, byla to celkově paráda. Zajímavé je to, že v místě, kde stála v tomto roce litomyšlská stanová základna, byl později postaven perfektní, ale cenově docela dostupný hotel Diery. Účastníci pětidenního turistického zájezdu, pořádaném v roce 2004 ředitelem školy v Dolním Újezdu Jiřím Lněničkou, by mohli vyprávět.

A mnozí z nich si oživili čtvrt století staré vzpomínky a prošli tytéž trasy. Již avšak nebyli pohříchu zdaleka a kupodivu tak svěží jako kdysi. Jako kdyby se ty hory nějak zvětšily…

KUCHAŘKY Marie Havlíčková a Amálie Doležalová jsou na snímku zachycené ve svém kuchyňském království v roce 1978 na táboře ve Velké Fatře.

Teplá dolina Velká Fatra (1978)

V Malé Fatře bylo krásně, ale dvakrát za sebou to stačilo však se tam ještě vrátíme. Teď se podíváme zase jinam. Zcela nedaleko, do Velké Fatry. Také tam už základna byla, dokonce dvakrát. V letech 1960 a 1967. To bylo ovšem v Suché dolině, teď je to blízko odtud. Těch dolin je ve Velké Fatře povícero například Nižná a Vyšná Malejkova, Lubochnianská, Necpalská, Bystrická, Zelená.

Tahle naše je Teplá. Kam člověk nakročí, všude samá dolina. Ale taky kopečky. Tábor v Teplé dolině protíná žlutá turistická značka a po ní mohl turista vystoupat o nějakých sedm stovek výškových metrů nahoru na hřeben. Rozhlédnout se tak z Tanečnice (1460 m) a pokračovat po zelené na Rakytov (1567 m), také místo dalekého výhledu. A tato barva pak horaly zavede až na známý vrch Borišov v nadmořské výšce 1512 metrů. Pokud tam je v pečlivě udržované schránce dosud zachována vrcholová kniha, bylo by možno tam číst zápis z roku 1978: „Právě jsme přilétli na Borišov kavka a dva havrani“. Tedy upřesňuji: Jednalo se o primáře očního oddělení litomyšlské nemocnice MUDr. Kavku, jinak zaníceného turistu. A jemu v patách byl další tradiční účastník litomyšlské základny Miroslav Havran se svým synem.“

Pan primář Kavka byl samozřejmě váženou osobností, svůj titul však nedával nijak na odiv. Jako dlouholetý předseda Klubu českých turistů Litomyšl byl velmi zdatným sportovcem a o dost mladší kamarády, kteří s ním chtěli horské túry absolvovat, brzy setřásl. Do cíle tak většinou přišel sám a jeho tempu stačil málokdo.

Zmínění dva „havrani“ si toho dne považovali za čest, že nahoru na Borišov dokázali dojít společně. A nebyl to zdaleka jen vrch Borišov, který litomyšlští turisté zdolali. O dalších dominantách Velké Fatry Ploska, Ostredok, Križná jsme zde psali v pokračováních seriálu z let 1960 a 1967 a i tentokrát bylo jejich zdolání samozřejmostí. A pokud některé dny nevyšlo počasí, severně poblíž tábora je město Ružomberok, kde mohli účastníci trávit svůj odpočinkový den. A jižním směrem byla další zajímavost, zejména pro milovníky železnice.

Horská trať Dolná Štubňa-Banská Bystrica, dokončená v roce 1940. Na úseku dlouhém čtyřicet kilometrů je navlečen náhrdelník dvaadvaceti tunelů. Nejdelší z nich, zvaný Harmanecký, byl ve své době bezkonkurenčně nejdelším tunelem v tehdejší Československé republice. Měří čtyři kilometry a 698 metrů.

Ano, nejen vrcholovými rekordy co do nadmořské výšky byl živ účastník letní stanové základny.

ZDENĚK VANDAS