„Kovomaťák“ nesnášel houby, ale polévka mu chutnala

Polianka - Vysoké Tatry (1970)

Pokud jde o místa pobytu, patřilo následující tříleté období oblasti Vysokých Tater. Tábor byl v tomto roce poblíž Tatranské Polianky, což je prakticky centrální oblast přímo pod tatranskými velikány. Co si více přát?

K dopravě po Tatrách se hojně využívala železniční električka trati mezi Štrbským plesem přes Starý Smokovec do Tatranské Lomnice. Když bylo některý den ošklivé počasí, nebo nohy už moc bolely, zajelo se na procházku do Popradu odbočkou ze Smokovce. Nebo se podívat do Slovenského ráje jižně od města o tom ale zase někdy příště, ve Vysokých Tatrách stála litomyšlská tábořiště vícekrát. Chodeckých (mnohdy spíše lezeckých) vysokohorských túr bylo na výběr v okolí Tatrianské Polianky nepočítaně. Zmiňme například trasu, která začínala ve Smokovci pozemní lanovkou na Hrebienok. Odtud už pěšky kolem Nálepkovy chaty Malou studenou dolinou pěkným stoupákem na známou horskou Teryho chatu. Načež po krátkém „odpočinkovém“ úseku následoval takřka kolmou stěnou po řetězech výstup do Priečného sedla. To se chodí pouze tímto směrem, cesta zpět je zakázána. Při větším počtu lidí by se tam prostě nevyhnuli. Pak na Zbojnickou chatu (ta později vyhořela, ale byla záhy obnovena). Odtud dlouhé klesání po modré značce Velkou studenou dolinou zpět na Hrebienok. Kdo tento okruh neabsolvoval, jakoby nebyl v Tatrách.

Gerlachovo  - Vysoké Tatry (1971)

Stanová základna se oproti minulému ročníku přesunula jen o kousek jihovýchodnědál k rozptýlené obci Gerlachovo. Zhruba do této doby se na Slovensko jezdilo převážně vlakem, což z České Třebové do Popradu zabralo skoro osm hodin času. Dnes mezinárodní rychlovlaky Eurocity s jídelními vozy zdolají tuto trasu za pouhých pět hodin. Tělovýchovná jednota Jiskra pak už poskytla účastníkům základen vymoženost na každý běh je dopravoval „jiskrácký“ autobus. Přijel tam obvykle před polednem a po obědě, pro šoféry vždy kuchařkami pečlivě připraveném, odvezl končící běh zase domů. Toto střídání stráží mělo svoje neměnné rituály spojené s až dojemnými scénkami se vzájemným objímáním, máváním na dobrou cestu, sem tam ukápla i slzička. Zmiňme zde také jména některých vedoucích, chcete-li, správců jednotlivých běhů: Emanuel Lněnička, legendární Emil Slon.

Václav Kefurt starší, pan Drahoš (také ten starší) či pan Svitavský. Nebo samozřejmě Jarda Teplý, jinak známý litomyšlský cukrář a mimo jiné v té době též organizátor prvních ročníků Pochodu rytíře Toulovce. Ten se chodil ještě z Litomyšle přes Morašice do Vranic a zpět přes Dolní Újezd do Litomyšle. O dalších významných správcích běhů bude ještě samozřejmě řeč. Ona ta funkce nebyla zdaleka jen formální záležitostí. Správcové se museli starat o zdárný chod tábora a měli na starosti na padesát, později i přes osmdesát lidí.

Gerlachovo - Vysoké Tatry (1972)

Předešlý ročník přímo v srdci Vysokých Tater se líbil natolik, že napřesrok se jelo do téhož místa. Stálý účastník M.Havran vzpomíná, že v roce 1972 byl na základně dva týdny. Jeho manželka tam totiž dostala zánět slepého střeva, byla v Popradu operována a on tam se synem na ní čekal samozřejmě že aktivně.

Popíšeme zde dvě z absolvovaných vysokohorských tras. Električkou do stanice Popradské pleso, pak už po svých kolem symbolického cintorína obětí Tater Mengusovskou dolinou k Velkému Hincovu plesu. Pak strmě nahoru na Koprovský štít (2367 m n. m.). A stejnou cestou nazpět. Absolvovat celý okruh Hlinskou a Koprovskou dolinou na chatu kpt.Rašu, k Jamskému a Štrbskému plesu si mohli z časových důvodů dovolit jen opravdoví mistři horské turistiky. Nebo zprvu totéž, ale ve čtvrtině cesty odbočuje doprava červená značka na Rysy. Jejich vrchol je ve výšce 2499 m n. m., postavíte-li se nahoru, máte hlavu nad dva a půl kilometrů vysoko. A to už je uznáváno jako prostředí vysokohorské.

V tomto ročníku si kuchařka paní Havlíčková pěkně vystřelila z tehdejšího tradičního účastníka pana Klejcha. Je zajímavé, že tři pamětníci se dnes po mnoha letech nemohli shodnout na jeho křestním jménu. Pro všechny to byl prostě Kovomaťák v lepším případě Kovomatník (v „civilu“ byl vedoucím prodejny Kovomat). Bylo o něm známo, že absolutně nesnáší konzumaci hub. Pročež zručná a vtipná kuchařka houby dopředu nasušila, namlela na prášek a zavařila do polévky. „Kovomatník“ si pak moc pochvaloval, jak vynikající to byla dnes polívčička.

Paní Havlíčková to zdůvodnila lakonicky bodejť by ne, když v ní byla spousta hub! A v milém konzumentovi by se člověk v tu chvíli krve nedořezal…

ZDENĚK VANDAS