Turisté z Litomyšle absolvovali túry také v Tatrách

Račkova dolina Roháče (1962)

Západní Tatry, jak se Roháče oficiálně nazývají, před třemi lety v Brestové organizátorům základen doslova učarovaly a ještě čtyřikrát se tam litomyšlští turisté vrátili.

Tento tábor v Račkově dolině stál jihovýchodně od toho předešlého a byl tím pádem prakticky v centru pohoří. Račkova dolina je dlouhá devět kilometrů a se sousední Jamnickou dolinou nabízela náročnou celodenní túru. Žlutá značka vedla přes Račkovo sedlo na pohraniční známý vrchol Končistá (1993 m n.m.). Pak po červené na modře značenou cestu podél kaskád Jamnického potoka zpět do tábora. Středem tohoto okruhu zelená značka nabízela hodně namáhavý výstup přes Otrhance na Jakubinu (2194 m).

A nikdo z tábora si asi nenechal ujít zdolání nejvyššího vrcholu Roháčů, horu Bystrá. Ta se s báječným výhledem vypíná nad závěry tří dolin, Gáborovy, Kamenisté a Bystré do výšky 2248 metrů. To dvojvrcholový Ostrý Roháč, dosažitelný z Jamnické doliny, je vysoký „jen“ 2048 metrů, ale byl svým dlouhým úsekem po řetězech rozhodně nejpopulárnější.

Roháče měly jedinou vadu nebyla tam nahoře žádná možnost občerstvení. Takže nejnutnější zásoby jídla a pití s sebou, večer pak čekala na své hladové „ovečky“ s výbornou večeří legendární kuchařka paní Marie Havlíčková, o níž bude ještě mnohokráte řeč.

Magurka Nízké Tatry (1963)

Osada Magurka se nachází asi patnáct kilometrů jižně od Liptovské Mary v nadmořské výšce 1036 metrů. Má jednu velkou výhodu leží přímo pod hlavní červenou hřebenovkou Nízkých Tater. Poloha ovšem vyžadovala na úvodním krátkém úseku vystoupat po modré nebo žluté značce o nějakých 600 metrů výš. Pak už jste byli na hřebenu a bylo možno vydat se oběma směry. Jihozápadně převážně po vrstevnici přes Latiborskou holu, Košarisko na Velkou Chochulu a Prašivou. Pak už čekal sešup na Hiadelské sedlo a doprava po modré značce do lázní Korytnica na autobus. Ten tam ovšem jezdil jen málokdy, což bylo dost nejisté. Lákavější, také ovšem namáhavější, bylo vydat se po červené doleva, tedy na východ přes Chabenec (1955 m), Děreše na Chopok (2024 m). Kdo z hlediska kondice a času na to měl, „odskočil“ si ještě další čtyři kilometry na nejvyšší vrchol Nízkých Tater, Ďumbier ve výšce 2043 m n. m.

Z Chopoku už tehdy vedla lanovka do Demänovské doliny, odkud bylo autobusové spojení zpět do tábora přece jen o něco lepší. Zdolat jmenovanou červenou trasu, nazvanou Cesta hrdinů SNP, bylo pro účastníky tohoto ročníku základny jakousi nepsanou povinností.

Prosiecká dolina Chočské vrchy (1964)

Vodopády, skály, žebříky, řetězy, to všechno nabízelo pohoří od nádrže Liptovská Mara severovýchodním směrem. Rozlohou poměrně malé a všeobecně méně známé. Neprávem! Nápad umístit letní stanový tábor právě tam, provázela zprvu tak trochu nedůvěra. Účastníci základny však byli potom nadmíru spokojeni. A je s podivem, že v Prosiecké dolině se tábor už pak nikdy neuskutečnil. Je pravda, že v tomto ročníku nepřálo příliš počasí, ale od toho tam byla blízká města Liptovský Mikuláš a Ružomberok, takže nezbytné odpočinkové dny bylo možno strávit právě tam.

Prosiecká dolina je krasového typu, místy to je pravý a nefalšovaný kaňon široký jen několik metrů. Oblíbenou trasou byl okruh Prosieckou a jejího „dvojčete“ Kvačianskou dolinou, kde je nutno se místy brodit i mělkým potokem. S tím kontrastovaly zmíněné náročné úseky po řetězech, nebo vodopád Červené piesky. Nejvyšším vrcholem pohoří je Velký Choč, který se zdvihá do výšky 1611 metrů nad mořem, tedy o kilometr výš, než jsou vesnice Prosiek a Kvačany dole. A po večerech se v táboře určitě nikdo nenudil. Jako vždy v této době se o zábavu staral především vždy dobře naladěný František Jasan, tehdy jevištní mistr Smetanova domu. Na snímku je zachycen sedící v klobouku vlevo nahoře.

ZDENĚK VANDAS