Tentokrát sáhli do Skandinávie pro bestsellery švédského spisovatele Jonase Karlssona a jeho dvě knihy Faktura a Místnost. První z nich vypráví příběh člověka, jemuž přijde faktura, v níž stojí částka pěti milionů švédských korun, kterou musí zaplatit za to, jak bohatý a plodný život měl. Místnost pak rozvádí téma práce s našimi myšlenkami, představami a tím, jak vlastně funguje naše podvědomí. Hlavní hrdina si totiž vymyslí v práci iluzorní místnost, do níž chodí, přičemž jí ostatní jeho kolegové nevidí. Vůbec poprvé tak v živém vystoupení LUKÁŠ HEJLÍK s dalšími dvěma herci na jevišti vyzkoušel povídkový způsob a dvě hry najednou.

Proč jste se rozhodli, že budete hrát dvě knihy najednou a vsunete tak děj do kostky a kratšího časového úseku?
Právě proto, že jsme to ještě nikdy nedělali. A když jsem četl Místnost, která mi přišla pod ruka jako první z obou knih, byl jsem nadšený, ale nebyl jsem úplně přesvědčený, jestli to bude na samostatné plnohodnotné představení. Napadlo mě, že to bude působit takhle zkráceně a ve spojení s něčím jiným trochu divně. A v porovnání s našimi dalšími kousky bude představení polovičaté. Zároveň ve mně zrál pocit, že by to diváky mohlo potěšit a překvapit. Ale vcucnout knihu zase celou do jednoho představení se mi zdálo také škoda. Tak jsme se rozhodli právě takhle.

Takže jste se hodně radili o tom, jak s tímhle materiálem naložit?
Jasně. Pavel Oubram se mě také ptal, proč nehrát jen jednu knihu, že by to přece bylo snadnější. Teď už jsem rád, protože pokaždé, když hrajeme jako první Místnost, přijde po téhle knížce ještě Faktura, která se zase ubírá trochu jinam, i když jsou si v něčem velmi podobné.

Jaké jste měli ohlasy po prvních představeních?
Jsme druhý den na turné. Faktura podle mě docela šlape, protože jde o docela jednoduchý poslech. Jen si uvědomit, co kdyby se mi stalo, že přijde faktura a kolik bych byl nucený zaplatit. V Místnosti je naopak člověk zmatený, když ji čte. Říkal jsem, že je to divné. Vždyť ten chlapík si chodí do místnosti, a co tam vlastně dělá. V půlce knihy najednou zjistíte, že on vlastně stojí u zdi a celé se mu to jen zdá. To začíná být lehce strašidelné a celé to končí jeho chorobnou touhou po moci. Jsme na začátku naší šňůry a zjistili jsme, že na tom musíme ještě hodně dělat.

A jaké tedy bylo prvotní očekávání?
Nečekal jsem však, že to bude třeskutě vtipné. To asi ani nejde. Jsem sám zvědavý na další reakce od lidí. Co si o tom myslíte vy?

Že jde u vás neprozkoumanou látku, neboť jste zvyklí hrát pouze jedno představení a v půlce vaší klasické stopáže přepnete na jiný příběh. Na to publikum není úplně zvykl. Nebylo by jednodušší a výživnější vzít najednou rovnou tři různé příběhy a vytvořit hodinu a půl trvající cyklus?
Tři ani nejsou. Tyhle dvě nejsou nijak závratně akční. Máme mnohem adrenalinovější tituly. Ale mají své tvary. Obávám se, že třetí příběh by lidi už moc „uloudal".

Vaším záměrem však bylo vybrat láku na podobné témata. Tedy melancholické příběhy s přesahem. Je to tak?
Ony takové opravdu jsou. Nevím, jestli je Jonas Karlsson psal zrovna, když byl krátký den. (pousměje se) Na druhou stranu jde i o grotesku, která však není na výbuch smíchu. Popsané věci jsou však neskutečné. Třeba Místnost. Autista Björn (pozn.: hlavní hrdina) všechny zruší tím, že je geniální a na druhou stranu blázen. Všichni mu radši ustupují. A potom Faktura. Chlap, který žije ten nejtriviálnější život v malém bytě, nemá žádné vztahy, proplouvá životem, je nenáročný a stejně musí zaplatit ten největší kotel, aby neměl žádné újmy.

Skandinávskou literaturu přitom do scénického čtení příliš nezařazujete. Za poslední dva roky jde dohromady o tři knihy.
Jo, je to pravda. Hráli jsme norský příběh, dvě finské knížky a tohle je naše první švédská. Chystáme se na další norskou i švédskou. Tahle sezona je od září do června ve znamení projektu Read Nordic. Nejen proto máme v plánu zahrát tři skandinávské věci. Hráli jsme Rodinu, potom tyto knihy a chystáme příběh o homosexualitě. To jsme ještě nehráli, což mi připadá trochu zázračné, protože to je dnes snad v každé druhé knížce.

Jenže jde o úplně jinou tvorbu. Pracujete přece spíše se španělskými či německými tituly, které vystihuje zase jiná atmosféra.
Je to těžký, člověk to zná také z jejích filmů. Moc jsem se na to těšil, ale musíme na tom makat a je důležité obě představení vyladit. Já to ani nemůžu číst, protože to mám celé najeté, do toho zlobí technika, ale moc jsem se na to těšil. Byla to totiž překážka, kterou jsem se rozhodl překonat. Nikdy jsme dva příběhy najednou nedělali. Šel jsem do toho i přesto, že to bude těžší, než hrát třeba vedlejší postavu, která si tu jen tak sedí.

Také editorská práce je trochu jiná než obvykle, že? Už kvůli jazyku, kterým je kniha napsaná.
Jo, ale na druhou stranu i klukům, kteří nás alternují říkám, aby si do příběhu přidali třeba i trochu něco jiného, nač si vzpomenou. Jsou to v podstatě oni.

Rozeberme ještě téma knih. Umíte si představit, že byste kromě daní platil ještě za to, jaký jste vedl život?
To je hezký. (úsměv) Nejvíc mě na tom baví, když zvučím a poslouchám ostatní herce na jevišti a dívám se do publika, když se mluví o částce, jak se lidé děsí (a byl bych rád, kdyby si o říkali) a řeknou si – sakra, ty jo, kolik bych já dostal. Ta představa se mi líbí. Je to sice trochu blbost, ale takhle nám to připadá teď. Zkusme se o tom bavit za třicet let. To je právě absurdita – přehnat něco, abychom si uvědomili, že vlastně můžeme být rádi za to, jací jsme a co máme. To je přesný smysl téhle literatury.

A co si myslíte o příběhu Místnost? Vychází z přesné podoby skandinávské mentality i tamního života?
Ta švihlost a slovník, například – zaujal jsem ležérní postoj, aby bezpečně pochopila, že jsem připraven k hovoru – je výborně přeložené. Ale autor zase za sebe striktně pokládá slova. Líbí se mi to a v tom mi to připadá severské. Hráli jsme i jiné knížky, ale v tomhle jsou si celkem podobné. Jsou stručné, jdou docela na věc, nemají žádnou omáčku a není to metaforická literatura. I když v Místnosti jsou místy velice hezké obraty, které jsme si tam nechali. Třeba – sledoval jsem mouchu, která se snažila prorvat oknem, nedaří se jí to, a vždycky se odrazí nazpátek. Pár takových dalších obratů tam ještě najdete. Mám takovou literaturu rád, protože je jí rozumět a není to čaromalba. A opravdu rád mám to, když někdo umí něco přehnat ad absurdum. Je to něco jako Holčička a cigareta.

Myslíte to tak, že si například spoustu takových situací skutečně myslíme, ale až někdo jiný je zas nás buď vysloví?
Jo, jasně, to je přesně ono. Dotáhne to do úplně zvláštního stavu.