Návštěvníci zcela zaplnili prostory galerie, takže na některé snímky nebylo ze zadních řad ani pořádně vidět. To však přítomným příliš nevadilo. Mohli se totiž zaposlouchat do vyprávění autora výstavy, jenž jim přiblížil zážitky a zkušenosti nabyté za téměř šedesát let praxe. „Letos mi bude osmdesát a fotografuji od svých dvaceti let. Snažím se být reportérem, dokumentaristou a zajímá mne sociální fotografie, to znamená život lidí kolem mne," představil se čtenářům Deníku fotograf, dlouholetý aktivní člen místního fotoklubu a pedagog Milan Dvořák.

Ten v galerii vystavuje výběr několika set snímků, které vytvořil za desítky let praxe. Nechybí zde portréty, umělecká zákoutí, snímky lidí z okraje společnosti, fotky architektury, ani třeba fotbalový zápas či příroda. „Na první aparát Altix německé výroby jsem si našetřil z prvních výplat. Fotografoval jsem především dění kolem sebe a lidi, se kterými jsem pracoval a přicházel do styku. Jelikož jsem vzděláním vodohospodář, tak jsem se dostával do přírody a posléze začal fotit i krajinu," vzpomíná Milan Dvořák, ačkoliv dodává, že právě fotografování scenérií mu zpočátku nešlo a na kloub této disciplíně přišel až postupem času „Bohužel se mi do snímku málokdy podařil dostat náboj, který krajina vyžaduje, aby hovořila tou správnou řečí. Občas jsem to zvládl až ve zralém fotografickém věku," svěřil se autor.

Šel s dobou

Za šedesát let se musel vypořádat s velkým technologickým pokrokem. Temné komory nahradily počítačové programy a fotografický film zase paměťové karty. S pomocí svých přátel se zvládl vše doučit a i v téměř osmdesáti letech bez problému ovládá základy práce s fotografickým softwarem.

Za největší předěl své kariéry považuje léta strávená s profesorem Jánem Šmokem. Na dvouleté studium u něj se zapsal po čtyřicítce a na svérázného pedagoga dodnes s láskou vzpomíná. „Byl to báječný člověk. U něj jsem zjistil, v čem spočívá fotografické řemeslo. Dokázal skvěle kombinovat smysl pro kumšt s přístupem ke svým žákům. S nikým se nemazlil, vždy nám řekl všechno do očí. Ze začátku jsme mu nosili fotky, on na to vždycky kouknul a řekl: „No, pěkná prasárna," říká s úsměvem Milan Dvořák.

Na vystavených fotografiích, které přilákaly dlouhou řadu návštěvníků, je vidět, že se od svého učitele naučil hodně. Na otázku, proč se přišel podívat na výstavu, jeden z návštěvníků odpověděl následovně: „Protože jeho fotky nejsou jenom hezké, ale jsou do určité míry i kronikou naší oblasti. Má tady veselé i vážné fotky, které člověka vezmou za srdce i pobaví. A nedělá umění pro umění."

O tom, zda tomu tak skutečně je, se můžou lidé přesvědčit až do 24. dubna, kdy výstava v Městské galerii Litomyšl skončí.