„I po týdnu oblevy zůstalo na Hřebečském hřbetu poměrně dost sněhu. Země vydechovala cáry mlhy. Vál mírný leč všude pronikající studený vítr. Třída žáků čtvrtého ročníku vojenské střední školy v Moravské Třebové vyfasovala cvičné zbraně, na záda batohy, dvě radiostanice a mapu. Na horním konci Kamenné Horky se postavili do dvojstupu a dostali souřadnice: „Dostanete se tam do jedné hodiny.“ A žáci se vydali po kluzké cestě do lesů. Šel jsem s nimi a obdivoval je. Kolika mladým se dnes chce sáhnout si na dno svých sil, být zpocený, se zablácenými botami? Divil jsem se zvláště žákyním, které šlapaly bez protestů, odhodlaně, se stejnou zátěží jako kluci. A moje překvapení neznalo mezí, když uprostřed pole, v tom mazlavém marastu, navrhly honičku. Nebo když dokázaly vtipkovat až do konce dvacetikilometrového taktického přesunu (jak se říká mezi vojáky). Rovněž i kluci si dokázali vzájemně pomoci a povzbudit. Během cesty jsme hovořili o věcech všedních i důležitých, o studiu, budoucnosti, o životních plánech, o dalších akcích. Po očku jsem sledoval krajinu. Uprostřed zimy bylo cítit předjaří. Ale to bylo jen zdání. Nabyl jsem přesvědčení, že se zajímavý výlet dá uskutečnit i v takovém blátivém, sychravém, mlhavém počasí. A společníkům na této cestě chci poděkovat, že mne pozvali a potěšili.“