Třetí týden nám začal celkem smutně. Hned v sobotu ráno jsme vyprovázeli Editu na autobus. Zaměstnanci nemocnice ji zvládli na rozloučenou pěkně zmalovat, takže si chudák asi celodenní cestu pěkně užila. Matěj pak vyrazil s Tomášem ještě na krátký výšlap, já šla vyprat a uklidit. Pak už jsme se jen flákali.

Večer jsme se také rozloučili s Tomášem, Ludmilou a malou Májou. Opustili nás v neděli ráno a tím pádem jsme tu na nějakou dobu jako Češi osaměli. Ale věděli jsme, že dorazí další česká várka, jen jsme nevěděli kdy.

Dhalbhatová krize

Ve špatném duchu nám tento týden pokračoval. V pondělí po návratu ze školy bylo Matějovi nějak divně. Prospal celé odpoledne, večer už měl horečku, ale ta naštěstí brzy přešla. Ale celé další dva dny proležel. Nic ho nebolelo, ale byl prostě pořád hrozně vyčerpaný a neměl chuť k jídlu. Tak jsem chodila do školy sama.

Ve středu odpoledne už to bylo naštěstí dobré. Jenže po celý zbytek týdne jsme oba bojovali s chutí k jídlu. Prodělávali jsme totiž dhalbhatovou krizi… Při každém pomyšlení, co nás zase čeká k jídlu, nás úplně přecházela chuť. Člověk to do sebe jen cpal, protože měl hlad a nic jiného nebylo. Zachraňovali nás akorát sušenky a sem tam nějaký ten bonbon. Při představě, kolik nás toho dhal bhatu za ten týden ještě čeká, jsme se úplně otřepávali. Je to vážně mazec, když je člověk zvyklý na pestrou stravu a tady jí už měsíc pořád to stejné. Co nám chybí nejvíc, je alespoň nějaké ovoce nebo zelenina. Tady mají akorát cibuli a česnek a trošku rajčat, která ale nejí samotná, ale dělají z nich takovou kyselou majdu na rýži achar. Z ovoce tu jsou jen takové žluté ostružiny, které rostou dole u řeky. Jinak prostě NIC! Už se těšíme, až zdrhneme do nějakého většího města, kde si dáme něco jiného.

Výlet do Madanu

Ve čtvrtek už byl Matýsek úplně fit, tak jsme se rozhodli vyrazit v pátek do Madanu. Je to městečko vzdálené asi osm kilometrů od Rajbasu, ale cesta zabere čtyři až pět hodin. V místní škole učila na jaře taky jedna dobrovolnice z Čech a dostalo se k nám, že mají nějaký problém s počítačem. Matěj slíbil, že se na to přijde podívat.

Takže v pátek po škole jsme se naobědvali a vyrazili. Cesta byla celkem příjemná. Chytl nás sice po cestě krátký déšť, ale pak už bylo pěkně, tak jsme šlapali jako o život. Za čtyři a půl hodinky jsme byli konečně v Madanu. Ubytovali jsme u pana ředitele doma a dostali pro změnu dhal bhat. Nijak nás to ale nepřekvapilo a se zaťatými zuby jsme aspoň trochu snědli. Naštěstí měli doma štěně, tak jsme něco nechali i pro něj. Dostali jsme postel s moskytiérou. Byla umístěná venku na verandě, takže jsme spali na čerstvém vzduchu a bylo to super!

Zavirovaný počítač

Ráno o půl sedmé jsme vyrazili do školy. Cestou jsme se ještě stavili na mléčný čaj. Ten jsme tu taky měli po měsíci! Pak už jen práce. Jenže jako vždy byl problém s elektrikou. Takže se počítač buď nepodařilo pustit vůbec, a když se pustil, než naběhl, tak se zase vypnul. Asi po hodině se proud celkem rozběhl a mohlo se začít. Ukázalo se, že mají počítač zavirovaný. Musel by se celý přeinstalovat, což je kvůli problémům s elektrikou celkem nemožné. Řekli jsme, že se pokusíme ještě přijít, až bude elektrika aspoň trochu v normálu. Také nám bylo řečeno, že mají ve škole internet. Těšili jsme se, že si po třech týdnech konečně přečteme maily a napíšeme, že žijeme. Ředitel nám nejdřív odkýval, že internet mají, ale za půl hodiny tvrdil, že nemají. Tak jsme raděj dál nepátrali.

Stavili jsme se ještě na jeden čaj a na malpy. To jsou takové malé kobližky, které se podávají ještě s výbornou směsí cizrny a hrášku. Pochutnali jsme si. Nemohli jsme se nabažit, že máme konečně jiné jídlo! Při odchodu nás ještě pan ředitel zval domů na oběd. S díky jsme další dhal bhat odmítli a vydali se zpáteční cestu.

Už se šlapalo hůř. Byli jsme z předešlého dne docela unavení, ale měli jsme na to skoro celý den, tak jsme nikam nespěchali.

Sušenky do rezervy

V první vesnici za Madanem mají spoustu obchodů. Nakoupili jsme pro Matěje a pro děcka sušenky, které se u nás ve vesnici nekoupí. Taky jsme dokonce sehnali Tang, se kterým už jsme poslední dobou pěkně šetřili, protože je to takové oživení od vody. A také jsme si dali konečně zase limonádu! Jen škoda, že je to město od nás tak daleko. Po cestě se ještě zchladili příjemnou koupelí v potoce. Domů jsme dorazili odpoledne už naprosto vyčerpaní.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI