Mobilní kavárna je totiž součástí projektu, který vznikl na podporu myšlenky propojení světa vidících a nevidomých. Návštěvníci vstupují do míst, kde je čeká příjemná obsluha, výborná káva a také nevšední zážitky, které přináší prostředí bez světla.

Jak nic nerozbít

Jak vlastně taková návštěva   neobyčejná kavárny probíhá? „Vidícího člověka nejprve venku zaškolíme. Sdělíme mu vše potřebné, následně si jej převezme nevidomý průvodce, který ho zavede na místo a obslouží," sdělila vedoucí projektu, známého pod pojmem Světluška, Veronika Musilová. Host si potom vybere z nabídky nápojů, který po vypití zaplatí. Průvodce jej dovede opět ven.  Celý tento postup má však několik ale.

Například jak se nepolít, když nevidí ani hrnek, natož například cukr či mléko? „Obecně se dá říci, že dát si mlíčko do kávy je občas komplikované i na světle, takže reakce některých lidí jsou zajímavé," sdělila s úsměvem Kateřina Hegrová, která v kavárně pracuje. „Já se tam snad netrefím!" To je častá věta, kterou Kateřina slyší od hostů. Většině se to však povede a nahmatají i nádobu na obal od cukru a mléka.

Emoce

„Nejčastější reakcí je určitě strach. Snažíme se naše hosty uklidňovat. Třeba dneska se mi poprvé stalo, že se mi paní rozbrečela, jak jí to celé vzalo," popsala silný zážitek jedné ze zákaznic studentka konzervatoře Nikola Bílá, která v kavárně pomáhá. „Vše vyžaduje maximální soustředěnost. Neměla jsem strach, že něco rozbiji, ale uvnitř jsem měla zvláštní pocit a celkově byla citlivější," sdělila Blanka Groulíková, která navštívila kavárnu ze zvědavosti a také proto, aby podpořila dobrou věc.

Kromě shánění peněz na podporu nevidomých má projekt za úkol ukázat svět bez barev a světel. „Snažíme  se všem vidícím lidem ukázat to, že jsme normální. Jenom nevidíme. Jde o to, aby se nebáli nás třeba oslovit, nebo s námi komunikovat. Případně nás i poprosit, abychom jim s něčím pomohli," vysvětlila Kateřina Hegrová.

Kromě lítosti a strachu mohou návštěvníci zažít i veselé zážitky. „Při návštěvě do mě někdo na chodbičce vrazil. Lehce jsem vykřikl a ze tmy se ozvalo: „Pardon, já jsem vás neviděl." Podělil se o zážitek Matěj Simon z Osíku. „Určitě to mají těžší než my," vyjádřil se Matěj o personálu kavárny. Ti však více než lítost zasluhují obdiv za to, jak dobře dělají práci a starají se o zákazníky, kteří vidí  svět barevně.