Lidské osudy přinášejí někdy zajímavé příběhy.

Filip…

Filip přišel do domu na půli cesty z „pasťáku“ v osmnácti letech. Jeho životní příběh začíná sice v úplné, ale zcela dysfunkční rodině. Otec alkoholik, násilník, který svou sílu uplatňoval nejen na manželce, ale i na dětech. Matka, citově nevyrovnaná, výchovu svých dětí nezvládala. Reakcí na patologické prostředí rodiny byly poruchy chování všech dětí. Další cesta malého Filipa směřovala v raném dětství do dětského domova, kde výchovné problémy přetrvávaly. S nástupem puberty se k nim přidala i trestná činnost v podobě krádeží. V této době byl Filip umístěn do výchovného ústav, kde zůstal až do zletilosti. V osmnácti letech odchází, hledá cestu. Zpátky do rodiny nechce. Kam jít, neví.

V jeho svízelné situaci je mu nabídnuta služba Dům na půli cesty v Hrochově Týnci, která je tu právě pro lidi s podobnými problémy a zkušenostmi. Nabízí jim pomoc a podporu, aby dokázali lépe uspět v samostatném životě. Filip přichází s kufrem a s minimem financí. Je nezaměstnaný, s sebou si přináší dluhy, zkušenost s užíváním marihuany. Chybí mu základní dovednosti spojené s chodem domácnosti, hospodaření s penězi a návyky, které jsou jeho vrstevníkům z rodiny vlastní. V tuto chvíli začíná tvrdá práce na sobě. Všechno se naučit a zvládnout za jeden rok.

Umět si poradit, vědět, kam se obrátit o pomoc, naučit se vařit, prát, hospodařit, vyřešit dluhy, najít si práci, bydlení. Dost úkolů pro kluka, ke kterému nebyl osud nijak přívětivý. S pevnou vůlí se dostavují i první úspěchy. První zaměstnání, první peníze. Navazuje vztah s dívkou s podobným osudem, společně jsou stanovené cíle o trochu snadnější a s většími či menšími problémy se je daří zvládat. Po roce odchází a se svým hendikepem se naučil žít. Vždycky to bude mít o něco těžší než děti, které prožily svůj život v láskyplném prostředí fungující rodiny, kde jim bylo věnováno maximum pozornosti pro jejich rozvoj. Vždycky bude jeho sebehodnocení nižší, protože bylo těžké žít s pocitem, že mě nikdo nemá rád. Ale vždycky tu budou lidi, kteří mu už jednou pomohli a kteří mu svou pomocnou ruku zase podají.

Bez karambolů

Je srpen roku 2010 a Filip stojí po osmi letech opět ve dveřích domu na půli cesty. Dneska už pomoc nepotřebuje, dneska se přišel pochlubit. Usmívá se, vtipkuje a je spokojený. Svůj život zvládl bez karambolů a je na to pyšný. Bydlí, pracuje, nebere drogy, nepije, nekrade, prostě žije obyčejný život a to se každému se stejným dětstvím nepovede.

(mich)