Přednášku viceprezidenta evropského sdružení Eurosolar Milana Smrže s názvem „Jak jsme svítili Sluncem v Zambii a jak bychom mohli i u nás“ vyslechla 7. prosince v prostorách zámeckého informačního centra v Litomyšli pouhá desítka lidí. Jen málokdo ví, co se opravdu děje s penězi daňových poplatníků, které putují z našich kapes na rozvojovou pomoc.
Poslední škola bez elektriky v Zambii

Jak jste se dostal k práci v Africe?

Poprvé jsem byl v Africe v roce 2005. Dostal jsem se tam díky spolupráci s technikem a teologem Tomášem Tožičkou. Vyprávěl mi o tom, že jezdí do Afriky dělat rozvojové projekty. Podotkl jsem, že v těchto zeměpisných šířkách je hodně slunce a stálo by za to tam elektrifikovat. Napsali jsme tedy projekt elektrifikace školy v místě, kde Tomáš již v minulosti působil a dobře znal místní lidi. Byla to poslední škola v Zambii, která nebyla připojena k síti, nebyla elektrifikována. Studenti sice měli generátor, ale neměli peníze na benzín. Často se učili při svíčkách a všelijakých lampách. V rámci projektu jsme postavili elektrickou pumpu na vodu a dvě elektrárny. První pro školu, druhou pro zdravotní středisko.

Jak jsou tyto projekty financovány?

Obdobné projekty jsou financovány z kapitoly ministerstva zahraničí. Podle OSN by měly rozvinuté země dát 0,7 procent HDP na rozvojovou spolupráci, tedy na pomoc chudým a potřebným. Jak má pomoc vypadat však OSN nespecifikuje. V praxi to vypadá tak, že ministerstvo vypíše grant a se svým projektem se může do soutěže přihlásit kdokoliv. Pokud se umístíte na prvním nebo druhém místě soutěže, získáte většinou celou částku. Pokud je umístění horší získáte z peněz pouze zlomek, nebo třeba vůbec nic.

V Evropě mají „soláry zelenou“, v Česku jejich věk teprve začíná. „V Zambii je horko, u nás nemají solární panely budoucnost,“ řekne si asi běžný člověk… Na Svitavsku je intenzita slunečního záření okolo 1100 kWh na metr čtvereční za rok. V Zambii je to o osmdesát procent více. Rozdíl je značný, ale nikoliv tragický. I v našich podmínkách je to možné, i když návratnost počáteční investice není tak rychlá. Například německý Mnichov, který je svou velikostí i polohou „téměř srovnatelný“ s Prahou, má pokrýt do tří let celou spotřebu elektrické energie jen z fotovoltaiky. Tak rozhodli mnichovští zastupitelé.

Mohlo by to podle vás fungovat v tomto měřítku i v České republice?

Myslím, že celá Česká republika by mohla svítit, topit a jezdit na sluneční energii. Vláda i veřejnost jsou však příliš konzervativní a spoléhají na to, že tradiční způsoby výroby energie vydrží donekonečna. A to je chyba.

Co za tím podle vás je, energetická lobby?

Částečně. Provázanost energetických koncernů s vládami států není nic neobvyklého, a to jak u nás, tak třeba v Německu.
Pokud je majoritním vlastníkem energetické společnosti stát, je provázanost v podstatě nutná…
Způsob, kterým v dnešní době žijeme, je přímo závislý na energii, zásadně. Nahradit lze leccos, energii však ne. S následky toho, že spalujeme něco, co se zde vytvářelo stovky milionů let, se budeme potýkat ještě dlouho. Za čtyřicet let bude Česká republika „plně obnovitelná“.

Kdy si myslíte, že bude celá Česká republika svítit solárními kolektory?

Pokud nepřijde nějaký náhlý zvrat, myslím, že by to mohlo být reálné do roku 2050. Za čtyřicet let bychom měli pokrýt celou spotřebu České republiky pouze z obnovitelných zdrojů. V sousedním Německu jsou iniciativy, které tohoto stavu chtějí dosáhnout do roku 2030, což mi přijde hodně ambiciózní.

Prokop Souček