Program regenerace takový přístup umožňuje. Ovšem za přesně stanovených podmínek. Náklady na opravu musejí nést společně všichni – ministerstvo, vlastník nemovitosti i město, které je příjemcem dotace. Závazný podíl města představuje deset procent celkových nákladů. Radnice však až do loňského roku tuto podmínku obcházela.

Z registru smluv, který spravuje ministerstvo vnitra, vyplývá, že soukromí vlastníci památkově chráněných nemovitostí vraceli městu peníze prostřednictvím darovacích smluv. Ve smlouvách se to explicitně neuvádí, ale darované částky desetiprocentnímu podílu města přesně odpovídají. Finanční prostředky, které město tímto způsobem získalo zpět, byly určeny na podporu školství nebo kultury.

Skutečnost, že šlo o běžnou, dlouholetou praxi město nepopírá. „Myšlenka, jak realizovat a spolufinancovat projekty z programu regenerace se zrodila v roce 1995. Vedení mělo málo peněz, ale přitom chtělo, aby se město, co nejrychleji opravilo. Spousta objektů byla v soukromých rukou. Většina měst, která čerpala prostředky z tohoto programu, čerpala pouze na vlastní projekty, ne pro soukromé subjekty,“ popisuje vedoucí odboru rozvoje města Miroslav Netolický.

DOBROVOLNÝ PŘÍSPĚVEK
Motivaci někdejšího vedení města si vysvětluje tak, že se rozhodlo, na rozdíl od ostatních měst, dopomoci k získání příspěvku i soukromým subjektům s tím, že je požádá o sponzorský příspěvek nebo dar. „V této praxi se pokračovalo. Lidé s tím souhlasili, bylo to na dobrovolné bázi. Jinou variantou bylo, že by se soukromí vlastníci do programu nemohli zapojit vůbec. Bylo to rozhodnutí města a zastupitelstva. Dohledali jsme minimálně jeden subjekt, který příspěvek nedal a nic se nestalo. Dotaci obdržel,“ říká Miroslav Netolický.
 
V loňském roce město od letité praxe upustilo. „Ke změně došlo z rozhodnutí vedení města od roku 2017. Do rady a poté do zastupitelstva města byl předložen způsob financování, který reflektoval odsouhlasenou změnu. Co to bude znamenat do budoucna, nedokážu říct. Dá se předpokládat, že tím, že peníze nebudou přicházet od dobrovolných dárců se zřejmě zapojení soukromých subjektů sníží,“ upřesnil Miroslav Netolický.

Podle zastupitele a radního Radko Martínka, který v letech 1994 až 1998 zastával funkci starosty města, byla radnice v 90. letech k takovému postupu přinucena okolnostmi. „Město bylo zadlužené až po uši. Na nic jsme neměli peníze. Volili jsme mezi tím, že buďto soukromým vlastníkům peníze z ministerstva dáme, nebo je vrátíme. Budovy tehdy město prodávalo za směšné ceny. Majitelé zároveň dostali peníze na rekonstrukci. Příspěvek dávali dobrovolně. Když to někdo nedal, nedělo se nic,“ vysvětlil Radko Martínek. „Myslím si, že bylo dobře, že lidé příspěvek dostali, pro mnoho z nich to byla motivace, aby památky opravovali,“ dodal.

Ministerstvo kultury se k praxi, která na moravskotřebovské radnici fungovala přes dvacet let, blíže vyjadřovat nechce, prý nemůže komentovat smluvní vztahy cizích subjektů. „Uzavřením smlouvy o poskytnutí daru mezi dvěma nebo více subjekty nedochází k porušení zákonů. Etická stránka věci má pochopitelně jiný rozměr. Odborníci na památkovou péči ministerstva kultury na základě vlastní činnosti a zkušeností vědí, že drtivá většina měst se snaží v rámci platných zákonů a předpisů obnovit památkový fond na svém území a neváhá k tomu vynaložit další finanční prostředky ze svých rozpočtů,“ uvedla mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková.

V roce 2016, kdy soukromí vlastníci objektů v městské památkové rezervaci naposledy vraceli městu peníze prostřednictvím darovacích smluv, bylo z programu regenerace ministerstva kultury podpořeno deset projektů. Z ministerstva přišla dotace témeř 2,3 milionu korun. Osm podpořených projektů se týkalo nemovitostí v soukromých rukou, dva objekty jsou ve vlastnictví města.