„Doma kvůli mně dokupovali zeleninu“

Svitavský starosta ho přijal po jeho největším životním úspěchu na velké soutěži v Německu. Tam porazil i v Evropě proslulé borce a všechny zaskočil vítězstvím. Ve velkém rozhovoru prozrazuje, jak začínal.

Jak dlouho se carvingu a práci na detailech věnujete?
Začal jsem vyřezávat zhruba před dvěma roky, když mi bylo ještě patnáct. První rok jsem se učil pracovat na bramborách a jablkách. Vlastně na tom úplně nejlevnějším, co se dá spotřebovat. Třeba střed se dá na bramborách natrénovat snad vůbec nejhůř. Proto jsem se snažil co nejekonomičtější zkoušet.

A kde jste první propriety pro trénink bral?
Moje babička má statek, takže je máme z vlastních zdrojů. A z nich jsem vyřezával, hned potom, co jsem nastoupil na poličskou školu. Naučil jsem se nějaké základy a potom už jsem jel po svém.

Vaše začátky prý byly poměrně humorné. Doma jste při každé možné příležitosti vybíral zeleninu z lednice a hned tvořil.
(smích) Je to pravda. Mamka už si postupem času stěžovala na to, že nemá z čeho vařit, protože jsem ořezal úplně všechno. Jak mi něco přišlo pod ruku, hned to šlo na carving. Hlavně jsem brával mrkev, brambory, kedlubny i řepy. Krásně se z některých surovin daly vytvářet růže a hezky to vypadalo.

Jak jste takovou situaci potom řešili?
(úsměv) Buď se opracovaná zelenina zpracovala, anebo už maminka počítala s tím, že si Vojta zase vezme něco na vyřezávání, a tak rovnou udělala větší nákup. Počítala s tím, že doma už něco chybět bude.

Dnes i při vašem současném umění stále doma „vybíráte" ledničku?
Teď už ne, vezmu si vždycky už jen to, co chci opravdu dělat a potřebuji k tomu tu správnou surovinu. Myslím si, že už mám dost natrénováno. Základní chyby vlastně nedělám. Postupy, které jsem sám zkoušel, teď doporučuji jiným, co začínají. Z různých druhů zeleniny se i snažím vytvářet co nejpreciznější růže. Válel jsem s tím.

Když trénujete doma, pořád zabíráte kuchyň?
Už to tak není. Trénuji teď u sebe v pokoji. V kuchyni jsem dřív hodně pracoval, ale teď už se tam ani neukazuji. Má to i své důvody. Naši jsou do carvingu hodně aktivní, podporují mě, jezdí se mnou na soutěže a ohromně mi fandí. Ale když si sednu a trénuju, nemám rád, když mi do toho mluví. (úsměv) Jenže já si raději zapnu hudbu, nevnímám nic a řežu. Zatím se nezamykám, protože jsem s bratrem v pokoji, ale rodiče už vědí, že tam zrovna v tu chvíli nemají být.

Rodiče vás hodně podporují. Jezdí s vámi i na zahraniční soutěže, které už začínáte objíždět?
Na mé největší soutěži ve Stuttgartu nebyli, protože už je to docela daleko, ale po Česku se mnou objeli takřka všechno. Fakt si jich vážím. Zpočátku mě hodně financovali, teď už se snažím carvingem sám něco vydělat. Daří se.

No a potom mi skvělé zázemí dává škola. Když jezdíme do zahraničí, určitě to vyjde dost draho. Vedoucí odborného výcviku pan Havlík a moje mistrová paní Dostálová jsou vážně skvělí lidé. Pomáhají mi a vědí, co ode mě čekat. Dávají mi navíc úplně volnou ruku. Přesto mi ještě poradí, řeknou, co mohlo být lepší. Oko paní Dostálové je hodně débré. Je zkušená a zná dobře soutěže, takže mě dokáže usměrnit.

Dá se detailní práce naučit, nebo zkrátka musíte mít talent, který už je ve vás?
Musíte mít především vlastní přístup. Někdo dokáže své dílo udělat velice detailně, ale potom jej nedočistí. To už je potom o tom chtění mít svou práci opravdu velice precizní. Přiznám se, že někdy to také úplně nedočistím. U spousty lidí to také vidíte na soutěžích.

Stává se, že ještě dnes máte špatně provedené kousky?
Stane se to ve chvíli, kdy mám špatné ovoce. Jinak můžu říct, že už jsem dlouho nic nezkazil. Ale pokud si vezmete špatné ovoce, třeba papaju, je to hodně vidět. Výtvor je potom „rozblemcaný". Na soutěžích to ovšem komisaři vnímají jako vaší chybu, že jste si to neohlídal. Proto ještě před ostrým řezáním nakoupím dvakrát tolik ovoce a zkouším vyrývat do dalších kousků ovoce, abych věděl, v jakém je stavu. Každopádně to nemůžete někdy předpokládat, třeba u melounů.

Vaše učitelka Šárka Dostálová tvrdí, že carving není určený pro každého studenta, neboť jej nemusí chytnout. Co na tomhle oboru zaujalo vás?
Mám rád s detaily, ale nevztahujme to jen na můj hlavní obor carving. Fakt mám rád třeba i pěkně ozdobené perníčky, vajíčka. Cokoliv, co souvisí s vytvářením detailů a co nejvíce se v téhle disciplíně snažím rozvíjet.

Když se řekne práce na detailech, znamená to ve vašem případě také hodiny strávené nad výrobkem, až vás haní, abyste pracoval rychleji?
To vůbec ne. Když na to přijde, řežu i velice rychle. Někdy se lidé kolem mě dokonce diví tomu, jak rychle mám zadanou věc hotovou. Pokud jsme na výstavě, lidé se na mou práci podívají a zeptají se, jak dlouho jsem na dané téma pracoval, podivují se nad rychlostí zpracování. Úplně nejmenší jsou jablka, ale ty si nikdo neobjednává. Spíše se vyřezává z melounů. Některé výrobky zvládnu opracovat za dvacet minut.

To je tedy perfektní čas.
Ve srovnání s mými začátky každopádně. Když jsem byl na své první a druhé soutěži, měli jsme na vyřezávání hodinu a čtvrt, teď je to o mnoho méně. A dnes mám navíc o dost propracovanější výtvory.

Kde se ve vás vzala ta rychlost?
Teď vedu i kroužek carvingu a dobře to vidím. Ti úplně mladí řezbáři nedělají i doma. Když dělají něco poprvé, poměrně dlouho to trvá, ale když si přidáváte, postupně se zlepšujete a jedou vám ruce samy. Teď už vůbec nad věcí nepřemýšlím, ale zkrátka jedu.

Nápady na výtvory si skládáte dohromady sám?
Je velice těžké přicházet se stále novými , ale občas na mě koukají, když sám s něčím přijdu. Na každou soutěž mám něco nového. Když vidím nějakého cizince, co má kvalitní výrobek. Stačí mi, abych se jen podíval, ale už nepotřebuji vědět, jak to dělá. Už to mám v hlavě a jdu potom podle svého.

Na zahraničních soutěžích jste ale koukali, co jsou schopni vytvořit carvingáři z jiných zemí.
Na Španěly vůbec nekoukám, protože ti mají svůj styl. Moc se nelíbí, ale je spíš zábavný. Ale velice mě inspiruje jeden Ital, který vyřezává naprosto parádně, ale zatím jsem se s ním nepotkal. Na fotkách jsem viděl jeho dílka a to je vážně parádní. (pokyvuje uznale hlavou) Jen vím, že v Itálii dělá carvingovou thajskou školu.

Je to tedy váš vzor?
Můj první vzor byl kamarád a spolužák na škole Tomáš Lipavský, který také nádherně vyřezává. Potom jsem ho sám porazil a našel jsem další idol. To byla Eliška Dostálová, je pořád lepší než já. V Česku patří k top řezbářům. Teď už se postupně dostávám k tomu zmíněnému Italovi. Oba vyřezávají stejným stylem. Ale nepracuji podle nich. Vždycky se snažím dělat podle sebe, aby to nebylo totéž.

Sledujete s Tomášem vzájemně své úspěchy?
On je momentálně v Londýně, ale když se dozví o tom, co se mi povedlo, ozve se mi s gratulací. Jinak bohužel nemáme tolik probírat různé věci kolem carvingu. Není na to čas. Ale pokud je zrovna tu, posedíme a pokecáme.

Takže se zdokonalujete i doma a vyhledáváte nové trendy?
Většinou to bývá dva měsíce před soutěží, když si dělám přípravu a přemýšlím, co vyrobím. Mám doma spoustu vytištěných fotek s výrobky. Snažím se některé prvky zahrnout i do své práce. Jsou to převážně melouny a vyhledávám je i na sociální síti. Orientuji se už opravdu převážně na italskou školu. Rád si stahuju i fotky, kde jsou práce Elišky. Pomáhá mi to. Mám to uspořádané ve složkách. Jsou asi tři a nasbíral jsem už kolem sta fotek.

Kterých ocenění si vážíte vůbec nejvíc?
Ohromně výsledku v německé Stuttgartu a pecka bylo i vítězství v celkovém republikovém hodnocení za rok 2015. A rád zmiňuji úspěch z roku 2014. To byl ohromný přelom. Startoval jsem jak v začátečnické kategorii, tak i mezi profíky v Českých Budějovicích a obě kategorie jsem vyhrál. Vážím si toho, protože se říká, že přechod od amatérů mezi profíky je nejtěžší a já najednou vyhrál.

Přechod přece musel být opravdu těžký a navíc ještě narušit hegemonii stálých řezbářů, že?
Přiznám se, že už o mně trochu věděli a také náš školitel pan Procházka mi dával šance vyniknout. Snažil jsem se v prvních náznacích o thajský styl. Vyráběl jsem páva a nejjemnější práce, co jsem do té doby dělal.

Která práce vám dala vůbec nejvíc zabrat?
Určitě páv, které ho jsem vloni tvořil v Hradci Králové. Zkoušel jsem ještě vytvořit motiv plamene, který byl vážně obtížný. Spotřeboval jsem pět dýní, než se mi to podařilo optimálně vyladit.

A pak - každá chyba už se nedá napravit, že.
Můžete to udělat a trochu domodelovat, ale komisaři už takové finty a dodělávky poznají a potrestají vás. Vidí, kde by něco mohlo být slepeného.

Co se vlastně pokoušíte vyrábět doma? Zkoušíte i známé postavičky z komiksů?
Postavičky vůbec nedělám a to platí i o 3D modelech, které dělám nerad, i když mě do toho každý tlačí. To je totiž české specifikum. Když přijede na mezinárodní soutěž, žádné 3D modely tam neuvidíte. Nemám to rád už proto, že jde o hrubou práci. Když to srovnáte s detailní práce, je to trochu něco jiného. Výrobu 3D modelu zvládá více lidí.

Přesto jde o jednu z disciplín, které vás srážejí.
Na českých soutěžích to tak opravdu je. Ale pořád se do toho snažím tlačit i ten jemný styl. Takže když dělám křídla, chci mít i jemný detailní vzor. Dávám do toho prostě i sebe. Až se budu chystat na olympiádu, už vím, že 3D budu dělat zase spíše do thajského stylu. Rád bych zkusil vyrobit draka. Ale zase – bude to jemný, thajský drak. Nic hrubého a obyčejného. Stojím si za názorem, že v Česku se 3D modely budou vyrábět neustále. Jenže já se chci orientovat na zahraničí. Tam se téměř nedělá skoro nic jiného, než thajský styl a to se mi líbí. Ale něco na sebe prozradím – neumím pořádně a do detailu modelovat obličeje. To mi chybí.

S těmi si uměl vyhrát váš první idol Tomáš Lipavský.
Umí je, ne úplně dokonale, ale velice dobře je zvládá. Ale když přede mě postavíte dýni a budete chtít vyrobit tvar obličeje, neudělám to. Tedy zatím. (pokyvuje hlavou)

Zahraniční styl a soutěže jsou pro vás velkou motivací?
V Česku už to znám od soutěží až po soutěže. Konkurenci mám už zmapovanou. Ale když přijedete na zahraniční soutěž, nevíte do poslední chvíle, kdo se tam vlastně objeví vedle vás. A já strašně rád soupeřím s lidmi, které znám prozatím jen z internetu. Velice dlouho jsem si dopisoval s jedním thajským carverem, utkal jsem se s ním nakonec i v Německu a podařilo se mi ho porazit. Vnímal jsem to jako obrovský úspěch, protože když vidím jeho výrobky, je to nádhera. A ještě větší paráda najednou byla být před ním. Víte, já své výrobky vlastně dodneška nevnímám tak dobře, jako práce ostatních řezbářů. Ohromně mě inspirují.

Jenže váš sen je setkání s vaším současným italským idolem, že?
No… je to tak. A možná se mi to podaří na olympiádě a zase pojedeme do Německa. Tuším, že nás to čeká v Erfuhrtu koncem října. Zkusím ho kontaktovat, ale netuším, jestli skutečně přijede. Zatím mu píšu prostřednictvím jeho stránek.

Máte se od něj ještě vůbec co učit?
Pořád se mám co učit. Je toho spousta, ale postupně zkouším své vlastní vzory tak, aby se je třeba někdo učil ode mě. Už jsem na nějaké úrovni a budu rád, když zase obratem já budu inspirovat někoho dalšího, kdo půjde v těch stopách, které dělám. Moje novinky jsou minimalistického rázu. Obyčejný člověk je hned nepozná, ale své si na mé práci najdou právě komisaři a samotní carvingáři. Abych to blíže vysvětlil: základ je stejný, ale detaily vypadají jinak. Je to jen tím, že doma na sobě pořád makám. Vezmu si meloun, začnu tak jako normálně. A potom se snažím do skladby zakomponovat něco, co ještě nikdo jiný neudělal.

Prozradíte, s čím jste začal, nebo si své tajemství chráníte?
Není to ani tajemství, ale jde o to, co právě vyřezávám.

Začínal jste přitom s minimem zkušeností i základním materiálem na úpravu. Kolik carvingových sad dnes doma máte?
Vlastním čtyři. Jednu na plastiky, to jsou taková speciální dlátka. Mám několik nožů české výroby třeba od pana Procházky, tak i zahraničních. Zkouším všechno, co se dá. Dohromady dneska pracuji se dvanácti noži.

Na kolik to vyjde peněz?
Je to hodně drahá sranda. Jeden profesionální nůž stojí kolem sedmi set korun. Ale díky tomu už ve škole nepracuji, ale dělám proto i doma. Ve škole se snažím jen rozvíjet ostatní, co jsou čerstvě po kurzech a mluvíme spolu také o základech. Tedy o tom, co jsem se učil já. Teď se mi podařil první školitelský úspěch. Jeden z mých svěřenců vyhrál začátečnickou soutěž v Třebíči. Naučil se skoro podobný motiv, jež jsem zkoušel před dvěma lety. Inspiroval se mými nápady a snažil jsem se mu pomoci a vyškolit ho tak, aby měl šanci uspět.

Kolik svěřenců už trénujete?
Scházíme se v šesti lidech. Dneska už to máme postavené tak, že mi předkládají nápady s tím, čemu se právě chtějí věnovat a já jim jako zpětnou vazbu vyjmenuji to, kde by se měli zlepšit. A kromě toho se také soustředním na své výtvory.

Vaše okolí tvrdí, že máte jasnou vizi do budoucna. Budete se tedy živit carvingem, nebo se budete ubírat jiným směrem?
Carving chci mít jako takový doplněk, jako přivýdělek a také jako dobrý relax a odreagování od práce. Na sto procent ale vím, že chci být kuchař. Zúčastnil jsem se také soutěží a mám chuť své schopnosti rozvinout i jako kuchař. Carving je moje druhá stránka a něco, co umím na víc. To je moje výhoda. Chci dál spolupracovat s panem Procházkou, jezdím také na výstavy.

A jak jste na tom tedy s vařením?
(úsměv) Ne zase tak špatně. Když jsem byl na soutěži, výsledek to nebyl nejhorší – mám bronzovou medaili, i když jsme očekávali, že to půjde ještě lépe. Ve škole se na tom snažíme hodně zapracovat. Ale mám buldočí povahu a vím, že když se do nějaké práce pustím, jdu do toho naplno.

Svitavský starosta vás nechal zapsat i do pamětní knihy. Jak moc si toho, jako jeden z nejmladších lidí se zápisem, vážíte?
Strašně moc, velké vyznamenání. Dostal jsem navíc skvělou zástěru, na níž je moje jméno a logo oslav města Svitavy. No a být zapsaný v knize osobností, to je neskutečné. Je to velký důkaz toho, že si mě váží i město. Moc mě to potěšilo. O to víc, že na stránce přede mnou je pan prezident Zeman a také pan Koukal. Je to pro mě další zpestření a nabuzení do další práce.

Met před sebou máte ještě spoustu. Získat další republikový titul, stát se osobností Svitav. Ale jaké cíle vás čekají ve světě?
Určitě úspěch na olympiádě, ten bych si přál. Je mi sedmnáct a jedu tam hlavně sbírat zkušenosti. Budu se snažit co nejvíc předvést, ale zároveň od sebe nic nečekám. Výkony by měly přijít za čtyři roky, kde ze sebe musím vydat maximum a budu chtít uspět.

Až skončíte na poličském učilišti, vyrazíte podobně jako jiní vaši kolegové z této úspěšné školy do zahraničí?
Mám v plánu jít ještě do Prahy na hotelovou školu, nebo do Poděbrad na vyšší odbornou školu. Chci se také dál zlepšovat v kuchařině a mít třeba v Praze i práci. Už bych tam nějaké zaměstnání při škole mohl mít zajištěné. Rád bych to spojil.