Jak vás to napadlo vyjet na tak dlouhou cestu?
M: S nápadem jsem přišel asi hlavně já. Již dlouho jsem přemýšlel nad podniknutím „trošku" delší cesty a víceméně to pak tak nějak samo vyplynulo z nastalé situace. Ještě v bývalé práci jsem odjel na měsíční dovolenou do Brazílie a to mě nějak finálně utvrdilo, že musíme společně nějakou takovou cestu podniknout. Navíc se to sešlo s časem, kdy Bára ukončovala vysokou školu, takže jsme se oba shodli na tom, že jestli někdy bude vhodná doba, je to právě tato. Pak už jenom stačilo dát výpověď a vyrazit. Samotné přípravy na cestu již nebyly tak dramatické, samozřejmě jsme si něco načetli na internetu, ale připravovat se na dva roky dopředu dost dobře prostě nejde. Takže jsme si trochu naplánovali pobyt v první zemi, Indii, a sedli na letadlo.
Každého asi napadne také finanční stránka.
B: Tak otázku, jak jsme financovali celou cestu jsme dostali téměř pokaždé. Na začátek jsme měli našetřené na to, abychom mohli nějakou dobu vydržet v Asii, kde je šance přivýdělku téměř nulová a hlavně jsme chtěli ze začátku jenom cestovat. Asie je pořád dosti levná a když člověk sleví ze svých standardů a nevyžaduje mít sprchu, pohodlnou postel a nevadí mu občas nějaký ten šváb, tak se dá s penězi vystačit opravdu dobře. Nejtěžší pro nás bylo asi začít si v Indii zvykat na pouliční jídlo, které samozřejmě není hygienicky úplně nejbezpečnější, ale jíst po turistických restauracích by pro nás bylo neúnosné. A to ještě ke všemu to pouliční chutná tisíckrát líp! Po Asii jsme pracovali čtyři měsíce na Novém Zélandu, kde jsme se vydělali velkou část na zbytek cesty. Ale je také spousta příležitostí jak cestovat za minimální náklady dobrovolnické projekty, Couchsurfing, Woofing atd.
M: Jinak pro představu, kolik taková sranda stojí, nás cesta vyšla na něco přes půl milionu korun, z toho kolem čtvrt milionu jsme společně vydělali na Novém Zélandu.
Měli jste naplánovanou cestu do detailů? Drželi jste se přísně harmonogramu?
B: Do detailů jsme nic připraveného neměli, to se snad ani nedá, protože zákon schválnosti funguje vždy a všude. Měli jsme představu, jaké země chceme navštívit, ale vždy jsme jezdili z místa na místo, aniž bychom tušili, jak dlouho tam zůstaneme, protože člověk nikdy neví, jak se mu tam bude líbit. Našim jediným měřítkem byly letenky na dlouhé trasy, které jsme kupovali celkem s předstihem kvůli ceně a jinak jsme věcem dávali více méně volný průběh. Před cestou jsme si pročetli pár blogů od lidí, kteří absolvovali podobnou cestu a u některých našli i pár dobrých tipů .
M: Ono nám pak přišlo celkem vtipné, když si člověk přečte blog jiných cestovatelů, kteří měli naplánovanou cestu den ode dne a po čtrnácti dnech se jim plán kompletně sesypal a nakonec místo roku cestovali jen šest měsíců, protože ten stres už nezvládali. Ono přesouvat se každý druhý den o stovky kilometrů dál je poměrně složité. Co se ubytování týče nikde v Asii a Jižní Americe se vám nevyplatí rezervovat pokoj dopředu, protože vždy zaplatíte více, než kolik usmlouváte na místě.
Když jede člověk na dovolenou, mnohdy s sebou bere i věci, které pak vůbec nepotřebuje. Jak jste cestovali?
B: Každý jsme měli jednu krosnu o obsahu pětasedmdesát litrů a jeden malý batůžek. Váha batohu se střídavě měnila, podle toho, zda za námi třeba měla dorazit nějaká návštěva, která nám odvezla nakoupené suvenýry a přebytečné věci. V Asii člověk moc věcí nepotřeboval, protože je tam opravdu teplo, takže pár triček, ale v Jižní Americe už jsme s sebou měli i stan, karimatky a spacáky, což s místem i váhou dost zahýbá.
M: Ono člověk po čase zjistí, že opravdu téměř nic nepotřebuje. I když samozřejmě např. základní lékárničku, kterou jsme naštěstí téměř nevyužili, jsme s sebou měli.
Které světadíly jste projeli?
M: V podstatě „jenom" Asii a Jižní Ameriku. Severní Ameriku a Oceánii jsme jenom ochutnali návštěvou Kalifornie a Nového Zélandu. Hodně lidí se při takovéto cestě snaží navštívit co nejvíce zemí na úkor toho, aby danou zemi pořádně poznali. My jsme se snažili trávit v zemích více času a opravdu zpětně, když nad cestou přemýšlíme, nám země, ve kterých jsme strávili více času, přijdou zajímavější.
B: Dosud hodně vzpomínáme právě na taková místa, která člověk ocení až po určité době. Třeba nějaká místní kavárnička či obchůdek, kde nejsou na turisty zvyklí a když jsme tam přišli potřetí, tak už s námi byli největší kamarádi a člověk od nich pozná spoustu věcí, které v průvodci prostě nevyčtete.
Viděli jste kus světa, kde se vám nejvíc líbilo?
M: Souvisí to z předchozí otázkou, nejvíce rozhodně vzpomínáme na Indii a Nepál, kde jsme strávili poměrně dost času. Zároveň jsme v Nepálu působili jako dobrovolní učitelé dva měsíce a na něco takového se snad ani zapomenout nedá. Z Jižní Ameriky pak Ekvádor, který je opravdu překrásný svou různorodostí, od Pacifiku, přes Andy až po začátek Amazonie.
Poznali jste spoustu lidí. Jste s někým v kontaktu?
M: Díky Couchsurfingu (bezplatné ubytování přes sociální síť pozn. red.) a dobrovolnictví se nám opravdu poštěstilo strávit s místními lidmi pár dní téměř v každé zemi, což vám neskutečně přidá zážitků z cestování. Setkání s místními je úžasná věc, díky ním máte možnost poznat, jak to u nich např. doma opravdu chodí, vezmou vás do svojí oblíbené hospody nebo ukáží místo, o kterém se nemáte šanci dozvědět z průvodců. S mnohými jsme stále v kontaktu po emailech.
B: Nejzajímavější bylo, že právě v těch nejchudších zemích byli lidé nejvíce pohostinní a zajímali se o jinou kulturu. Tu jsme se nejčastěji snažili přiblížit nějakým českým jídlem, takže jsme v Asii několikrát dělali koprovku, řízky, což tedy nebylo z místních surovin úplná sranda, ale i my jsme třeba jedli hnědé jahodové knedlíky poprvé, protože bílá mouka nebyla k dostání. A velkým sbližovacím článkem byla samozřejmě slivovice.
Cesta to byla určitě i dobrodružná. Báli jste se někdy?
M: Naštěstí se nám po celou cestu nikdy nestalo, že bychom byli v nějakém přímém nebezpečí. Párkrát se stalo, že jsme někam dorazili pozdě večer, bez žádného ubytování nebo čekali v noci na opuštěném autobusáku na přípoj, který ne a ne přijet. Rodiče a prarodiče o nás měli pochopitelně největší strach.
B:Ale také si zvykli a nesli to statečně. Pár kamarádů za námi i na nějaké místo dorazilo na dovolenou a naši rodiče za námi přijeli na tři týdny na Zéland, kde se přesvědčili, že se o sebe umíme postarat a snad je to uklidnilo.
Byli jste jen dva. Přišly i chvíle, kdy jste si lezli na nervy?
M: To je možná na celém výletu to nejpodivnější, za celou tu dobu jsme neměli žádnou vážnější hádku. Až na pár situací, kdy jsme měli menší rozepře, k ničemu takovému jako ponorka vůbec nedošlo.
B: Nějaké menší hádky samozřejmě byly, ale to hlavně z únavy nebo nervozity. Myslíme si, že jsme prošli pořádnou zkouškou vztahu?
Jaký byl návrat domů?
M: Návrat jsme dobře načasovali na Vánoce, což bylo hrozně fajn, protože jak rodina, tak přátelé měli relativně dost volného času, takže jsme hned nepocítili šok z toho, že musíme brzy začít pracovat. Prvních pár nocí se nám stávalo, že se člověk probudil a netušil, kde je. Až po chvíli si uvědomil, že zpátky doma. Ale celkem brzy jsme si zvykli na normální rutinu a taktéž celkem brzy začali pracovat.
B:Mně se prvních pár dní stávalo, že jsem se neustále otáčela po lidech a divila se, že všichni kolem mluví česky. A na záchodě jsem pořád hledala koš na toaleťák, protože v Jižní Americe se nesmí splachovat do záchodu a fakt jsme si na to nějak zvykli.
Plánujete něco podobného?
M: No to by nám doma dali ?
B: Teď jsme rádi že jsme zpátky, máme práci a nějaké to stabilní zázemí, takže uvidíme, co přinese čas.
