Sláva panovala v Litomyšli. Tam zpráva o převratu v Praze a vyhlášení nezávislého československého státu sice přišla hned 28. října, ale až do rána a definitivního potvrzení informace přece jen panovala nervozita.

Vyšli do ulic

„Přesto byly již večer úřední budovy vyzdobeny prapory, purkmistr je přikázal vyvěsit i hejtmanovi. Obyvatelé Litomyšle vyšli do ulic. Na venkově lidé seděli v hospodách u sodovky (pivo nebylo) a netrpělivě čekali na další zprávy. Pozdě večer se sešel asi tucet mužů v restauraci Smetanova domu a naplánoval sejmutí rakouských znaků orlů z úředních budov. Akce se zúčastnili také policejní revizor a strážník. Radost Čechům stoupla do hlavy a jednali až příliš rázně. Když na ně u soudu jeden Němec pokřikoval, že ještě nemají vyhráno, byl revizorem zatčen a ‚utržil posměch a pár facek‘. Na odpor se potom postavil už jen jeden advokát. Orlové skončili v Loučné pod splavem. Vápnem byly zabíleny i černožluté poštovní schránky,“ řekl historik litomyšlského muzea Petr Chaloupka.

Největší oslavy v Litomyšli i Poličce vypukly na druhý den. Všechny obchody v Litomyšli byly zavřeny, prapory urychleně zavlály i na zámku. Lidé si s klobouky a čepicemi v rukou vyslechli proklamaci Národního výboru.

„Jásot lidu nebral konce, přítomní vojáci strhávali z kabátů a čepic rakouské odznaky, zpívaly se vlastenecké písně. Večer v oknech hořely svíčky a městem procházel lampiónový průvod, ve kterém šli spolky s prapory i lidé z okolních obcí. Byly strhávány německé nápisy a přibíjeny na veřejné záchodky na Vodních valech, odkud je postižení v noci tajně odnášeli, ale již si je netroufali znovu vyvěsit,“ dodal Chaloupka.

Slavilo se také v ostatních obcích, mnohým farářům Rakousko k srdci nepřirostlo a dávali zvonit již při prvních zprávách o převratu. Rozpadat se začala i armáda.

V Poličce vypukly oslavy až 29. října

Do Poličky dorazila zpráva o vyhlášení republiky později, a proto se veřejná oslava konala až 29. října.

„Hlavní projev přednesl purkmistr Karel Till. Okresnímu hejtmanovi byl jakožto představiteli starého režimu zamezen výkon funkce a zatímní správy okresu se ujal třináctičlenný ‚národní výbor pro okres poličský‘, ten byl však ještě před koncem roku 1918, stejně jako Národní výbor československý v Praze, jehož byl vlastně orgánem, rozpuštěn a správu okresu plně převzala vláda. Mezi oslavné akty patřil i koncert, který v listopadu připravil Bohuslav Martinů, jenž při něm i sám hrál na housle a na klavír. Ze dvou zamýšlených koncertů se však uskutečnil pouze jeden a i ten byl slabě navštíven. Lidé měli zřejmě již jiné starosti,“ psali místní kronikáři.

Ve východní polovině dnešního Svitavska, do kterého výrazně zasahují Sudety, však byla nálada památného 28. října výrazně odlišná. Přece jen tam jasně dominovalo německé obyvatelstvo.

Když proto na svitavský telegrafní úřad přišel stručný telegram se zprávou o vzniku Československa, zavládly tam velké rozpaky. A hlavně nesouhlas, byly totiž i jiné cesty, jak vyřešit poválečné uspořádání Evropy. Celé Hřebečsko se připojilo ke vzniklé provincii Sudetenland a den na to němečtí představitelé oblast oficiálně přihlásili k Deutsch-Österreich.

Odmítání nového státu ve Svitavách či Moravské Třebové bylo vyřešeno až v prosinci 1918, kdy oblast obsadila československá armáda a slova nového svitavského starosty Carla Licka připomněla, že německá samospráva se musí podvolit násilí.

„Němci tehdejší vyhlášení státu vesměs ignorovali, dělali, jako by se nic nestalo,“ poznamenala historička Východočeského muzea v Pardubicích Renáta Tetřevová.