Lidem dávných staletí se příčilo uvěřit, že by tak výjimečné dílo mohl vytvořit člověk, proto se při vysvětlení původu rukopisu uchýlili k pověstem. „Zatímco největší opravdu je, jeho vytvoření ďáblem je jen pověstí vyplývající z jeho zajímavosti a atraktivnosti. Ve středověku se ve střední Evropě občas psaly velké rukopisy biblí – tak zvané Riesenbibel, Codex gigas je však bezkonkurenčně největší,“ vysvětluje historik Zdeněk Uhlíř, dlouholetý vedoucí oddělení rukopisů a starých tisků pražské Národní knihovny.

Kniha je psána tak titěrným písmem, že se v ní obvyklým způsobem a s odstupem, který vyžadují její rozměry, vůbec nedá číst. „Čtenář by si na ni musel lehnout, aby drobné písmo mohl číst. V tom ohledu tedy „není normální“, je to kniha nejspíše určená k něčemu jinému než běžnému čtení,“ pokračuje Zdeněk Uhlíř, který byl před třinácti lety kurátorem první a zatím poslední výstavy Ďáblovy bible v pražském Klementinu.

Codex gigas byl napsán počátkem 13. století ve východočeských Podlažicích, což dokládá nekrologium, které připomíná jména zemřelých mnichů zdejšího kláštera. Pojmenování Ďáblova bible získal rukopis až později, na dvoře císaře Rudolfa II. do jehož pověstných sbírek se později dostal.

Podle Zdeňka Uhlíře souvisí expresívní pojmenování kodexu s renesančním ezoterismem, který kvetl na Rudolfově dvoře. Z císařské kunstkomory rukopis při nečekaném přepadu Prahy v roce 1648 jako válečnou kořist odvezli Švédové. Dostal se do královské knihovny ve Stockholmu, kde se přechovává dodnes.

Právě celostránková iluminace ďábla budí největší pozornost. „Tak vznikla pověst, že se v rukopisu jeho původce zobrazil, že jde o „autoportrét“. I když připustíme, že ďábel mezi lidmi může konat, je to zpravidla skrze lidské skutky, nekoná on sám,“ říká Zdeněk Uhlíř.

Kolorovaná kresba ďábla, které předchází celostránková iluminace Nebezkého Jeruzaléma, má znázorňovat ve středověku oblíbený protiklad obce boží (civitas dei) a obce ďáblovy (civitas terrena, civitas diaboli), o kterém hovoří sv. Augustin.

Podle Arnošta Vašíčka je Codex gigas daleko tajemnější knihou, než se zdá. „Potvrzuje to jeden můj osobní zážitek, kupodivu z druhého konce zeměkoule. Na počátku 90. let nebyl indonéský ostrov Bali ještě centrem turistiky jako dnes. Zločinnost byla téměř neznámým pojmem a pokud se něco ztratilo, vesnický kouzelník balián zloděje rychle odhalil,“ popisuje.

Při návštěvě v Sanuru byl svědkem krádeže malého motocyklu, která vzrušila obyvatele města. „Postižení požádali o pomoc baliana. Ten vzal malého chlapce, postavil ho do kouta místnosti, na jeho palec kápl něco oleje, zamumlal zaklínadlo a požádal hocha, aby nahlas řekl, co vidí v zrcadle nehtu toho palce,“ pokračuje Arnošt Vašíček.

Podle odpovědi, kterou chlape kouzelníkovi dal, byli pachatelé odhaleni. „O řadu let později jsem překvapeně četl překlad z Kodexu Gigas. Byl z oddílu kouzel a zaklínadel, který se nachází hned za proslulým vyobrazením ďábla a sděloval, že pokud člověk přijde o nějakou věc, má učinit pokus s nehtem chlapce, vyjevující krádež,“ upozorňuje badatel. „Nejprve vezmi chlapce panického neposkvrněného a postav ho v temném domě tváří k západu, postavíš se proti němu obrácený k východu a omočíš jeho nehet třemi kapkami oleje,“ cituje Vašíček text ze středověkého rukopisu.

A následuje líčení naprosto stejného rituálu, jaký vykonávají baliánové. „Přitom Bali a českou kotlinu od sebe dělí tisíce a tisíce kilometrů. Ďáblova bible vznikla před osmi sty léty, baliánové takto po ztracených věcech pátrají stále. Je to důkaz, že některé magické praktiky spolehlivě „fungují“ za jakýchkoliv podmínek, a proto se povědomost o nich přenáší napříč prostorem a věky?“ ptá se závěrem Arnošt Vašíček.