Hož dlóho nepatřim meze némlači a kdež se sendem s kamarádama na pivě, hodně časo strávime vzpominánim na to, co nám zaséjc zpusobile ti dvá Ňemci (meslim tém Parkinzóna s Alsheimrem). No to vite, nachechtáme se doseta a vubec nám to nevadi, protože sme na tem všeci stéňe. Bedřa nám vekládal, jak se mo povedlo postavit rychlovarnó konvico na plynové sporák a s choťó na kávečko zapálel hořák. Chvilo se nic neďelo, ale pak smrado v chalopě a dlóho mo trvalo, než přešil na to, že se mo konvica nédřiv roztekla a pak he chetla smradlavém černém plameňem. Dalšiho kamaráda babička s tém mňela probléme roke, naháněle jo po ďediňe, protože se ve stáři vracela dom – do baráko, ve kterym se narodila, ale hož šedesát roku v ňem nežela a ani nikdo z rodine. Nakonec mosele spodni vokna v domňe, ve kterym žela s mladéma, zatlóct deskama, habe jim nehotikala. Chťela bet pořád hožetečná a hrnola se ke každé práce. Jednyho dňa, kdež mladi vodešle ráno do práce, tak zeťákovi volópala  pytel sadbovéch brambor, kery mňel nachestany na vodpoledne na sázeni. Ten z toho mohl mňet smrť a bábina nemohla pochopit, proč je tak naštvané. Ve starši, keři to zrovna čtete, si jisto jisťe zpomenete, co ti dvá provedle vám. A ve mlači nekroťte hlavama. Vás to čeká a modlete se, abe to nebelo s vama ješťe horši.

FRANTIŠEK VÁCLAVEK