V neděli osmého března se jako každý týden vypravil Adam Jahn na internát Vojenské střední školy v Moravské Třebové, kde studuje třetí ročník. Na vlakovém nádraží v Semilech pomohl zachránit život panu Egertovi, kterého postihla srdeční nevolnost a zkolaboval. Ne každý dospělý člověk dokáže poskytnout první pomoc člověku, který ztratil vědomí a u kterého došlo k srdeční zástavě. Velitel školy se o tom dozvěděl až z děkovného dopisu dcery postiženého muže.

Viděl jsi, jak pan Egert zkolaboval, nebo jsi ho našel už v bezvědomí?

Spolužák z prvního ročníku, který cestoval se mnou, mě upozornil, že je nějakému pánovi asi špatně a že potřebuje první pomoc. Když jsem k němu přišel, viděl jsem, jak už začíná fialovět. Dusil se. Vyndal jsem mu zapadlý jazyk. Mezitím průvodčí vlaku zavolal záchranku. Začal jsem dávat panu Egertovi resuscitaci. To už byl ale v bezvědomí. Nestíhal jsem však najednou resuscitovat a dávat umělé dýchání. Pomohla mi nějaká paní. Já zatím oživoval. Po 150 stlačeních jsem měřil pulz. Mezitím přijela záchranka. Předal jsem jim všechny informace, jak dýchal, kolikrát jsem stlačoval hrudník a poskytl jsem laickou diagnózu. Záchranka natáčela EKG, ale to už se rozjížděl vlak a já pokračoval do Moravské Třebové.

Kdo tě naučil poskytnout tak kvalitní první pomoc?

První základy jsem dostal v oddílu vodních skautů a vděčím za to vedoucímu Michalu Pokornému. Ze skautu mám také osvědčení, že jsem prošel kurzem první pomoci. Nyní pracuji jako dobrovolník záchranář u vodní záchranné služby v Jablonci nad Nisou. I zde jsem absolvoval kurz a pomáhali mi Jiří Pechout a Vojtěch Kazda. Všem třem bych nyní rád poděkoval, jak mne na takovou situaci odborně připravili.

Co ti Adame problesklo hlavou, když jsi viděl, že se panu Egertovi vrací vědomí?

Je to úžasný pocit. Byl jsem velmi šťastný. Ta radost, že jsem mu zachránil život. Byla to obyčejná, čistá radost, že se mi to povedlo.

Máš nějaký kontakt na toho pána? Zajímal jsi se, jak to s ním dopadlo?

Pan Egert, jeho dcera, já a moji rodiče jsme se díky této příhodě velmi úzce seznámili. Jsou z nás nyní velmi dobří přátelé. Vidět ho naživu, je nádherný pocit.

Co tomu říkali tvoji rodiče, když se to dozvěděli?

Naši už jsou zvyklí na ledacos, hned tak je něco nepřekvapí, když vyprávím, co se mi sem tam přihodí. Tentokrát to bylo jiné. Když jsem volal roztřeseným hlasem, těsně potom, co jsem panu Egertovi pomohl, byli velmi překvapení. Ne z toho, že bych někomu nepomohl, když to potřebuje. Spíše z toho, že to byla dost závažná věc a že jsem měl odvahu to udělat.

A co spolužáci?

Spolužáci ve škole se to dozvěděli při ranním nástupu, když velitel školy přečetl dopis, který škole zaslala dcera pana Egerta. Také jsem od velitele obdržel věcný dar. Byly to moc krásné hodinky. Nechám si je jako památku na můj první zachráněný lidský život.

Změnilo se nějak chování tvých spolužáků?

Je stejné jako před tím. Jen občas mě někdo přátelsky plácne po zádech a řekne: Seš dobrej. Nebo něco v tom stylu. Moje třídní učitelka řekla, že je na mne hrdá, ale život jde dál. Já si myslím, že není třeba se na mě dívat jako na nějakého hrdinu. Marcela Řeháková