Výletem do čajového ráje se cestovatelé rozloučili s Nepálem.

Jak jsme naletěli

V sobotu ráno jsme sebrali krosny, rozloučili se s rozespalými domácími a vyrazili na autobus. Podle dostupných informací před námi bylo skoro dvanáct hodin v autobuse. Vybaveni čtením jsme sedli do autobusu a vyrazili. Jaké bylo naše překvapení, když kolem páté autobus zastavil v nějakém malém městě. Šofér řekl, ze už dál nejede, že si musíme chytit jiný autobus, pak ještě jeden, a pak ještě jeden… Ale férově nám vrátil z naší jízdenky dvě stovky.

Jiným autobusem jsme se vydali do asi hodinu vzdálené vesnice, kde jsme měli tedy chytit jiný autobus. Jenže, jak jsme se po chvíli dozvěděli, tak dnes už „bus chaina", tedy žádný autobus. Tak jsme přidali k jednomu pánovi, který se také potřeboval dostat dál.  Začal stopovat projíždějící džípy a kamiony. Jenže mu žádný nezastavil. Tak jsem to zkusila já. Bílé holce zastavil překvapivě hned první kamion. Po trošku těžší domluvě nás vzali do města asi dvacet pět kilometrů od Janakpuru.

Cesta kamionem byla super. Mají kabiny opravdu velké a pohodlné. Na místo jsme dorazili asi o půl desáté a samozřejmě za vydatného deště, tak jsme zapadli do prvního hostelu a šli spát. V duchu jsem proklínala toho pitomce, co nám prodal  lístek do Janakpuru. Prostě jsme naletěli a už se s tím nedalo nic dělat.

Janakpur

Ráno přijel přecpaný autobus, tak jsme i za drobného deště sedli na střechu a byli rádi, že vůbec jedeme. Janakpur je velmi významným hinduistickým místem, především pro lidi z Indie a podle toho také město vypadá. Totální Indie. Byl to pro nás trošku šok. Ne, že by v Nepálu nebyl bordel. S Indií se to nedá porovnat, zde opět bordel, smrad i ti lidé naprosto odlišní od nepálských.

Také už nás zde čekaly Klárka s Liduškou a dalšími dvěma kamarádkami, které za nimi přijely. Ubytovali jsme se s nimi v hotelu a vyrazili za první janakpurskou atrakcí. A tou je jediná železnice v celém Nepálu. Údajně se jedná o poslední osobní spoje na světě, kde se běžně jezdí na střeše. Po příchodu na nádraží jsme nevěřili svým očím! Na kolejích stály dva zrezlé vagóny bez dveří a samozřejmě bez oken, jako by je právě vytáhli někde ze šrotu. Původní plán byl, že se zkusíme vláčkem kousek svézt, ale nadšení nás začalo pomalu a jistě opouštět. Pak nám však místní strážník oznámil, že vlak následující čtyři dny nejede kvůli nějaké stávce či co. Dozvěděli jsme se, že vlak tak dvakrát až třikrát denně spadne, takže je to prý celkem nebezpečné… Fakt se nám dost ulevilo!

Chrám Mandir

Další a vlastně poslední zajímavostí v Janakpuru je Janak Mandir. Je to místní svatý chrám, kam míří spousta poutníků poklonit se bohyni Site, jedné z hrdinek Ramayany. (Kdopak si ještě vzpomene z češtiny na Ramyanu a Mahabharatu?) Jinak celkem sedí popis, který stál v jednom z průvodců: „Vypadá to jako obrovský nazdobený svatební dort pro maharadžu." Dále jsou budovy v Janakpuru významné tím, že jsou pomalované takzvaným Mithila art, což je starý styl malby. Jsou kreslené vesnickými ženami z oblasti Terai. Malby vyjadřují jejich životní příběhy – práci, narození dítěte, svatby a tak dál. Vzácné a jedinečné jsou tím, že v době vzniku bylo stále zvykem, že čtení a psaní bylo záležitostí pouze mužů z vyšších kast. Tím pro nás návštěva Janakpuru skončila.

Večer už jsme jen oslavili Klárčiny narozeniny. Ráno se mohli všichni vydat zpět do nepálských hor. Naším dalším cílem byl nepálský čajový ráj – Ilam!

Cesta za čajem

Cesta do Ilamu nám zabrala opět celý den. Nejdříve šest hodin v autobuse a pak nás džíp vezl tři hodiny horskými serpentinami až do našeho cílového městečka. Oproti Janakpuru jsme si tam připadali jako v ráji. Krásné malé městečko, které se rozprostírá mezi nekonečnými čajovými plantážemi a hlavně opět jen a jen úžasní Nepálci.

Ubytovali jsme se v malém rodinném hotýlku, ze kterého jsme neviděli nic jiného než samé čajovníky. A přímo v našem hotýlku dělali i thumbu, tak  nám nechybělo opravdu nic.

V úterý ráno jsme chtěli vyrazit přímo do jedné z továren na čaj, ale nakonec jsme skončili v nejstarší čajové továrně, která už sice dlouho nefunguje, ale od sympatických mladíků jsme dostali detailní přednášku o tom, jak celý proces probíhá a jak se vlastně vyrábí zelený a černý čaj, jaké jsou druhy. Názorně nám ukázal na čajovníku, k čemu se který lístek používá apod. Opravdu poučné!

Odpoledne jsme vyrazili na delší procházku k jednomu z místních chrámů, kde měl být podle obrázku nádherný tesaný kámen. Jenže po skoro dvou hodinách cesty jsme zjistili, že je to úplně jiný chrám, než který jsme chtěli vidět. Ale taky nebyl špatný. Navečer už jen jídlo, thumba a šli jsme spát.

Výlet do Mai Pokhari

Druhý den nás čekal dlouhý výlet. Vyrazili jsme do Mai Pokhari, což je asi dvacet kilometrů vzdálené městečko, kde se nachází malé jezírko. V celém okolí se rozprostírá velká mokřina, kde žije mnoho endemických druhů, jak živočišných, tak i rostlinných. Podle všech informací nám měla zabrat asi tři hodiny. První hodinu jsme si ušetřili tím, že jsme si na prvním rozcestí stopli kamion. Čekali jsme, že tam prostě za chvíli budeme.

Kousek za místem, kde končila silnice a začínala klasická nepálská cesta, jsme potkali zapadlý náklaďák a za ním asi tři čekající džípy. (To jsme ještě netušili, že tam budou, i když se budeme večer vracet zpět. To tam bylo džípů asi třicet. Ale neskutečné bylo to, že i když tam stály celý den. Nikdo se nehádal a všichni se na nás ještě usmívali. Chtěli bychom vidět obdobnou situaci v České republice.) Po zapadlé zastávce jsme dále šlapali do kopce další čtyři hodiny.  Tam měl hotel bratr majitele našeho hotelu v Ilamu, tak jsme šli najisto. Pěkně jsme se tam nadlábli, nakoupili jeho domácí čaj. Pak, samozřejmě už v dešti, obešli celé jezírko a vydali se zpět.

V půlce klesání aspoň přestalo pršet. Tak jsme se zastavili ještě v jedné továrně na čaj, kde nás hodný majitel provedl celou výrobnou a konečně jsme vše, co jsme se včera dozvěděli pouze ústně, viděli i v praxi.

Jen jsme dorazili na silnici, podařilo se nám opět stopnout kamion. Tentokrát jsme však museli jít na korbu, na které se převáželi staré plechy a sudy. Už to nebylo tak pohodlné jako před tím. Na rozcestí před Ilamem jsme vyměnili kamion za traktor. Ten nás konečně dovezl skoro až k hotelu. Vyčerpaní po náročné jízdě jsme si dali dalec, thumbu a šli spát.

Loučení s Nepálem

Ráno jsme vstali, zabalili si věci a vyrazili na cestu směr Darjeeling, který je už ale na indické straně. Opět jsme se naložili do džípu. V přestupné stanici jsme si dali náš poslední nepálský dhal bhat. Taky byl jeden z nejlepších, co jsme tady měli. Autobusem jsme dojeli k indickým hranicím.
Nepál nám bude opravdu chybět. Už asi žádnou zemi na své cestě nepoznáme tak, jako právě Nepál. Tím, že jsme měli možnost žít s místními dva měsíce na vesnici a opravdu nakouknout do jejich životů a zvyků, byla pro nás obrovská zkušenost a hlavně zážitek, na který nikdy nezapomeneme. Také jsme zde poznali tolik lidí, které určitě chceme v budoucnu znovu vidět. Jedna věc je na sto procent jistá: My se sem vrátíme!

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI