Naši cestovatelé Bára a Matěj Čuhelovi projeli během dvou let téměř celý svět. Ještě se zdržují v Nepálu.

Až do středy jsem zůstala v posteli. Společnost mi dělala manželka Thundu Sherpy (ten odjel do Kathmandu do nemocnice na kontrolu) a jejich dvě dcery, které naštěstí uměly trochu anglicky. Byly strašně milé a perfektně se o mě staraly. Dělaly mi čaje a výborná jídla. Sice jsem jim nebyla za ty čtyři dny schopná vysvětlit, že nemůžu nic z pšenice a často mi na stole přistály nudle, ale bylo to tak výborné, že jsem kolikrát neodolala a dala si. Nevím čím to je, ale možná, že místní pšenice není nijak chemicky upravovaná jako v Evropě, ale když si tady v rozumné míře něco dám, tak mi po tom není nijak špatně. Možná bychom měli do Čech pro bezlepkáře dovážet nepálskou pšenici.

Kniha – záchrana

Velkou záchranou pro mě taky bylo, že tam některý z turistů před námi nechal knížku od Stiega Larssona, která byla v němčině a měla skoro osm set stránek. První dva dny v posteli mi tak celkem uběhly. Když jsem ji začala číst podruhé, protože tam opravdu nebylo co dělat, šla na mě krize. To Matěj si mezitím užil krásný výstup až pod vrcholky Himaláje.

Slíbil jsem Báře, že se nejpozději do středy vrátím, takže pokud jsem chtěl stihnout celý trek, musel jsem zvládnout pětidenní trek za tři dny. Říkal jsem si, že to nebudu hrotit a když to nepůjde, tak to prostě otočím zpátky. Navíc se už pomalu ale jistě blížilo monzunové období, takže jsem nevěděl, jestli vůbec něco uvidím. No, můžu rovnou napsat, že mi to vyšlo naprosto krásně.

První den jsem tedy vyrážel ze Simigaun (1990 m.). Po dvou hoďkách cesty lesem s docela ostrým stoupáním jsem se konečně dostal do údolíčka Rolwaling, kterým protéká, jak jinak, Rolwaling Khola (nepálská řeka). Celý den až na pár mraků bylo naprosto krásně, takže jsem si mohl vychutnávat překrásný výhled od řeky na zasněžené Chekigo (6257 m). Jelikož je už po sezóně, tak jsem nepotkal ani jednoho turistu, jen pár místních se zvířátky.

Čaj a pak stoupání

Po cestě jsem se stavil v jedné vesničce na čaj s mlékem a pokračoval dál ve stoupání. Mezi třetí a čtvrtou jsem dorazil do zastávky pro dnešní den, vesničky Beding (3690). Po ubytování jsem si po dvou měsících dopřál pivo sice s vysokohorskou přirážkou, zato však s nádherným výhledem do okolí. K večeři byl, jak jinak, dhal bhat. Na večeři přišel i jeden z místních starších průvodců, který uměl trochu anglicky, takže jsme probrali, co bych mohl ujít zítra.

Řekl mi, že by pro mě neměl být problém vylézt až nahoru nad jezero do vesničky Chukhima, která je sice nyní opuštěná, ale je tam krásný výhled na jezero a na „kopce” kolem. Taky mě vysvětlil, jak to tady funguje s žitím, což je dost zajímavé.

Skoro každá rodina má baráky ve třech nebo více vesničkách v údolí a během roku mezi nimi „migrují”, podle toho jestli se zrovna pase dobytek nebo pěstují brambory. A opravdu, když jsem procházel některé z nich, byly úplně opuštěné. Petlice na dveřích měly přibité hřebíky.

Dal jsem si budíka na pátou. I když pršelo (a já si samozřejmě nechal přes noc venku ponožky), vyrazil jsem po snídani dál. Naštěstí nepršelo moc silně, jen tak krápalo. Rozhodl jsem se dojít do vesničky Na (4180), to je poslední tou dobou obydlená část údolí, kde se ubytuji, odložím nepotřebné věci a vystoupám nad jezero „nalehko”.

Našel jsem si baráček se starou babičkou, která tedy neuměla vůbec anglicky, ale domluvil jsem se s ní, že za pět set

rupií mužů přespat i s jídlem. Asi po třech výborných čajích s mlékem na zahřátí a po pár trapných pokusech o konverzaci jsem vyrazil k jezeru. Jaké bylo milé překvapení, když jsem viděl, že neprší, ale začínají se i roztrhávat mraky.

Od jezera vzhůru

K jezeru už to šlo hodně pomalu. Nějak se mi v té výšce nedýchalo úplně dobře, takže jsem co chvíli stál a kochal se pohledem po okolí. Asi po hoďce a něco jsem konečně stál u jezera Tsho Rolpa (4580). Odtud už to měl být jen kousek do vesnice Chukhima. Od jezera cesta znovu docela prudce stoupala, až jsem se dostal tak do čtyř tisíc osmi set metrů, ale vesnice nikde.

Když jsem si sedl a chtěl začít vychutnávat výhledy po okolí, dostavili se zřejmě následky stoupání skoro tří tisíc metrů ve dvou dnech. Začala se mi motat hlava a dost blbě se dýchalo. Bohužel zrovna v ten moment se obloha téměř úplně roztrhala a já smutně sestupoval, hledíce na objevující se hory. Nechtěl jsem ale riskovat, že tam někde omdlím, když kolem nebylo ani živáčka. Naštěstí i od jezera byly výhledy naprosto uchvacující.

Pacharmo (6273 m) a Bighpera-Go Shar (6328 m) byly krásně nasvícené nad jezerem a vedle nich bylo krásně vidět sedlo, kterým se dá dostat do Thame a dále až k Everestu: Tashi Lapcha (5755). Slíbili jsme si s Bárou, že se jednou vrátíme, projdeme trek spolu a zkusíme přejít tímto sedlem až k Everest base campu.

I když mě místní průvodce po pár skleničkách raksi ujišťoval, že přechod toho sedla je bezproblémový, na druhé straně se člověk musí padesát metrů spustit šupem dolů, což na moje závratě asi nebude úplně ideální. No, holt budu muset nějak potrénovat.

Nejimpozantnější pohled však asi byl na Kang Nachugo (6735 m), který se tyčil nad jezerem a střídavě se objevoval a schovával za mraky. Opět byl skvělý dalekohled, se kterým jsem dlouho dobu seděl u jezera a pozoroval všechnu tu krásu kolem.

Brambory

Asi kolem čtvrté jsem se vrátil za babičkou do chaloupky a čekaly na mě brambory se solí. Vynikající! S babičkou už byla i její dcera, která také neuměla anglicky, takže naše pokusy o nepálskou konverzaci směle pokračovaly. K večeři jak jinak dhal (jak jinak výborný) a před osmou už jsem byl zalezlej v posteli, protože byla hrozná zima. Naštěstí bylo ve spacáku a dvou peřinách pěkně teploučko.

Na ráno jsem si dál budíka na čtvrtou. Chtěl jsem se co nejdřív vrátit zpátky, aby se o mě žena nebála. Po půl páté bylo už i světlo a po ránu krásně modro. Rozloučil jsem se s údolíčkem v Na a vyrazil na cestu zpět. Údolí přede mnou bylo krásně ponořeno do mlhy, ale hlavně za Bedingem začal vykukovat Gaurishankar (7135). Takto mě o půl šesté ráno ještě nemrazilo. Krásnější rozloučení s údolím jsem si opravdu nemohl přát.

Kousek za Bedingem jsem narazil na průvodce, který právě vyrážel s manželkou a nosičem směrem Kathmandu, tak jsem se k nim připojil. Týpek byl opravdu skvělý, na jeho hlášky fakt nezapomenu. „Tady mi loni spadl jeden Japonec a zlomil si nohu. Ale víš co, on měl ty velký boty, to je k ničemu, nejlepší jsou tyhle.” Ukazoval na svoje sandále. Nebo po rychlém proběhnutí kamene strže: „Tady musíš rychle, padají tady šutry. Jednou jsem tu šel s yakem a padající kámen ho zabil.” Přitom si zapaloval cigaretu a koukal se na manželku s krosnou, jak pomalu prochází strží.

Po cestě jsme se stavovali každou chvíli na čaj, ale hlavně mě vytáhl do parádní chatrče, kde prodávali yačí sýr. Tak jsem hned pěkně kilo nakoupil. Na poslední zastávce jsme se rozloučili tradičně sklenkou raksi a já pelášil za svoji léčící se ženou.

Rozhodli jsme se, že ve čtvrtek po obědě odejdeme. Holky nám na rozloučenou udělaly jejich výborné momo se špenátem. Matějovi jsem o něm básnila, jak bylo výborné, což mi aspoň mohl potvrdit.

Natrhali jsme si blumy na cestu a pomalu vyrazili.

Šli jsme pomalu, a kde to šlo, tam jsme se stavili na čaj. Večer jsme došli zpět do Singati a ubytovali se ve stejném hotýlku. K večeři opět dhal bhat, který byl ale opravdu bohatý a výborný. Naprosto vyčerpaní jsme zalehli.

Autobus do Charikotu nám jel o půl šesté ráno, tak jsme si zase přivstali. V devět hodin jsme byli ve městě, zašli na snídani, skočili na chvíli zase na net a nakoupili nějaké drobnosti pro naši nepálskou rodinu, protože byl před námi poslední týden u nich. Také jsme nakoupili nějaké nepálské víno, kafe a nějaké dobroty, protože v neděli měla Klárka narozeniny. Čekala nás velká oslava.

Místo busu pěšky

Matýsek si zašel k místnímu lazebníkovi a shodil konečně svoje skoro tříměsíční vousy! V jednu hodinu jsme sedli na autobus do Ekaiskilo, kde jsme měli přestoupit na bus zpět do Lysanka. Jenže tam jsme zjistili, že dnes zřejmě žádný bus nepojede, takže musíme šlapat. No co nám zbylo. Táhli jsme se tedy opět přes tři hodiny po kamenité cestě. Kus před Lysankem jsme slyšeli muziku a přišlo nám to velmi povědomé. Říkali jsme si, jestli to není ten stejný Tamang koncert, na kterém jsme byli před dvěma týdny u nás.

Asi kilometr před Lysankem, když už jsme toho měli opravdu dost najednou zastavil nějaký džíp, jestli chceme zbytek cesty vzít. Rádi jsme svolili a nasedli. V jednom z přítomných jsme rozpoznali pána, který byl na tom minulém koncertě, a bylo nám jasno. Začali jsme se bavit, a když jsme jim řekli, že je známe, že už jsme je viděli tak byli velmi překvapení a potěšení. Pak zjistili, že jsme z Rajbasu, který znají a znají i některé lidi. V tu ránu jsme se stali čestnými hosty koncertu, který už byl v tu chvíli v plném proudu.

Vzácní hosté

Bylo tam několik stovek lidí. Už se zpívalo a tancovalo. Při jedné řečnické pauze jsme byli dokonce vyzvání na pódium, kde nás představili, dostali jsme „katu”, což je taková bílá šála, kterou v Nepálu dávají váženým osobám a vzácným hostům. My už ji dostali asi popáté. Vůbec nevíme, co nás na tom pódiu vykládali, ale lidí v publiku nám tleskali a my tam stali jak jojo, protože jsme vůbec nevěděli, co se děje. No a pak nám začali představovat všechny významné osobnosti, které tam byli. Poslanci, kancléři, předsedové všemožných významných organizací, no vážně mazec. Ale také jsme konečně zjistili, o co vlastně na koncertě jde – o podporu tamangské kultury, chtějí lidi podporovat, aby se hlásili k tomu, že jsou Tamangové a v distriktech, kde jsou Tamang majoritou, chtějí autonomii. Byl to super večer. Museli jsme pod pódiem se všemi těmi papaláši i tancovat, ale byla to sranda.

Poté jsme byli pozvaní na večeři, která se podávala přímo na koncertě. Po koncertě jsme se s celou skupinou přesunuli do „centra”, kde právě začínal Játra festival. Doteď stoprocentně nevíme, co to vlastně znamená. Bylo nám jen vysvětleno, že se celou noc nespí, jen se pije alkohol a ji vepřové. Jedno vysvětlení, které nám poté podal učitel ve škole, že když někdo v tamangské obci zemře, tak se něco takové uspořádá a v Lysanku se prý před týdnem zabili nějací ožralí chlapi, když se vraceli domů po jedné že šílených cestiček.

Jelikož jedna ze zpěvaček pochází přímo z Lysanka, strávili jsme velkou část večera se všemi u ní doma, kde se podávalo výborně vepřové s bramborami a samozřejmě raksi. Celá skupina se skládá celkem asi z deseti lidí plus štáb, takže nás tam bylo opravdu hromada. Jakmile se zpěváci trošku připili, začali samozřejmě zpívat… No prostě pohoda. Pak jsme se šli podívat zpátky na Játra festival, ale kolem jedenácté už tam byli všichni celkem na mol, tak jsme šli radši zpět.

Ve dvanáct jsme dostali další večeři, tentokrát pro změnu dhal bhat. Totálně nacpaní už jsme si dali jen jeden napůl. Kam ti Nepálci ty tři večeře dávají, fakt nechápu. Čeští medici v nemocnici přišli s teorií, že prostě Nepálci musí mít dva žaludky, jeden normální a jeden jen na dhal bhat. A ještě dost zajímavé bylo,

když nám na talíři donesli to vepřové, tak všichni chlapi se vrhli na to tučné a libové maso nechávali úplně být, takže jsme neměli žádný problém s výběrem pěkných kousků. Ty na nás prostě zbyly. Naštěstí nám poskytli i střechu nad hlavou, takže jsme se po půlnoci uložili hned vedle největší pěvecké hvězdy, která ale celou noc neskutečně chrápala, že jsem se moc nevyspala.

Hvězdy vstávají v pět

Ale zjistili jsme, že i místní hvězdy vstávají po nepálsku, takže budíček byl v pět ráno. V ulicích se ještě zpívalo a na většině lidí bylo vidět, že slavení vzali opravdu odpovědné. Pěkně se motali po ulici. Chtěli jsme si dát někde jen něco na snídani a vyrazit co nejdřív do Rajbasu, jenže jsme v jednom ze stánků narazili na dva chlapíky, kteří už sotva mluvili, ale strašně si s námi chtěli povídat. Tak jsme si k ním sedli a hned do nás začali lít raksi. No co vám budeme povídat… V osm hodin jsme v sobě měli dvě skleničky raksi a dvě misky changu a až na pár kousků výborného bůvolího masa žádné jídlo. Prodávali tam také čínskou whisku (za krásných 120 rupií!), tak jsme se rozhodli, že jednu koupíme s sebou na oslavu. Jenže místní babičky na ní koukaly tak mlsně, že ji tedy Matěj otevřel. Každá si nalila po decáku a flaška byla pryč. Tak jsme koupili ještě jednu a radši rychle odešli.

Konečně doma

Cesta byla snad ještě horší než minule a v kamenolomu jsme se nezapomněli zase párkrát ztratit. Ale v jednu hodinu jsme dorazili konečně domů. Maminka nám udělala aspoň něco malého k obědu (nějak s námi nepočítali) a zbytek dne jsme už jen flákali a odpočívali.

Jen jsme se dozvěděli od Míny, že celý koncert z Lysanka přenášelo rádio a že komentátoři mluvili o nějakých dobrovolných učitelích, jestli nevíme, kdo to byl. Když jsme ji vyprávěli, co se nám stalo, tak nám skoro nevěřila. A druhý den ráno nám na snídani jeden z místních kluků ukazoval, že má na telefonu video, jak na koncertě tancujeme. Týden před odjezdem se z nás tady stávají superstar.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI