Hned v sobotu ráno nás překvapila nečekaná zpráva. V jednu hodinu v noci prý dorazily dvě Češky, takže dlouho očekávaná výprava z Čech byla tady. Sbalili jsme se na výlet na Malý Sailung a vyrazili na snídani. Hned po cestě jsme se seznámili se Silvou a Klárou. Holky dokonce dovezly spoustu dobrot z Kathmandu na obohacení jídelníčku, ale hlavně pro Báru bezlepkové sušenky, které už téměř došly. Potom s námi zapluly na snídani do obchodu našeho pana domácího se zbytkem becherovky, z čehož měl samozřejmě náš pan domácí velikou radost. Becherovka mu moc jela (asi je přeci jenom oproti slivovici sladší) a na oplátku nám začal hned pěkně po ránu nalívat raksi. A už se to docela lámalo, že zase nikam nepůjdeme. Nakonec jsme se urvali a vyrazili.

Hinduistická jeskyně

Cesta byla opět depresivní. Prakticky celou jsme ji viděli od nemocnice, i když nám trvala téměř čtyři hodiny. Opravdu prudké stoupání poskytovalo krásné výhledy do širokého okolí. Naštěstí bylo částečně pod mrakem, takže se vcelku pěkně šlapalo. Malý Sailung je hinduistická jeskyně, která slouží k různým obřadům, například stříhání vlasů mladých hochů, což představuje jejich připravenost na adolescenci, respektive jim umožňuje se ženit. Všude je spousta zvonečků, trojzubců a tanak.

Je zajímavé, že i když je to hinduistická jeskyně, jsou zde i buddhistické motivy. V Nepálu je krásně vidět tolerance mezi jednotlivými náboženstvími. Nikdy jsme se zatím nesetkali s tím, že by rozdílnost víry způsobovala nějaký problém. V jiných státech to je skoro nepředstavitelné.
Jeskyni jsme si užili pěkně v klidu. Nikde ani noha. Kochali jsme se krásnými výhledy kolem, kde jsou malé kopečky zarostlé stromy, které postupně zahalovaly padající mraky. Cesta zpátky byla mnohem lepší. Po silnici dolů se šlapalo docela svižně. Cestu zpět jsme zvládli za dvě a půl hodiny. (Neplést si silnici v českém slova smyslu, silnici se zde říká české lesní cestě.) Ale teda popravdě jsme toho měli plný kecky.

Večer ještě přišly holky na návštěvu, tak jsme dali pár skleniček raksi a popovídali o Nepálu a Indii. Už jsou na cestách od prosince a různé po cestě taky pomáhají, třeba v leprosáriu v Indii, takže mají spoustu zajímavých příhod.

Misionáři

V neděli bylo ve škole opět velké haló, protože přijeli dva bílí borci rozdávat křesťanské knížky – Američan a Australan. Nikdo nevěděl, kde se vlastně vzali, ale Amík uměl výborně nepálsky, to jsme koukali. Govinda (angličtinář, který má většinou pod kontrolou nástupy) vytáhl dokonce flétnu, takže jsme měli nepálskou hymnu poprvé i s hudebním doprovodem. Ředitel však se šířením křesťanství úplně nesouhlasil. Misionáři asi po půl hodině vykázal. Ani jsme se s nimi skoro nestačili rozloučit.

A aby zpestření nebylo málo, byla asi po měsíci školy dotažená do první třídy holčička, která evidentně svůj pozdní příchod těžce nesla. Střídavě odbíhala, zpátky na nástup ji táhla maminka, neustále však za hlasitého brekotu. Ta to někam dotáhne, dala do toho opravdu celé srdce.
V pondělí ráno bohužel Báře nebylo úplně dobře, tak jsem vyrazil do školy sám. Postupně nám nějak ubyli studenti na ranní dobrovolnickou hodinu. Ti, co chodili, pravidelně přicházeli před půl desátou místo devátou, tak jsem začátek posunul na 9.20.

Bářin stav se bohužel nezlepšoval, spíše naopak, tak jsem až do konce týdne chodil sám. V pondělí odpoledne jsme si díky holkám vychutnali po dlouhé době alespoň dobré kafčo, které dovezly y Kathmandu a v úterý se mi nad školou podařilo domluvit trvalý přísun čerstvého buvolího mléka (pozn. padesát rupek za litr, 1 koruna je zhruba čtyři rupky), které jsem ve středu donesl Barušce do postele ještě pěkně teploučké.

Odpoledne jsem se rozhodl navštívit další Češku Markétu, která vyučuje ve vesnici vedle. Pro změnu je opět vidět i od nás, i když se tam šlape do kopce asi dvě hodiny. Markéta je tam sama. Byla ráda, že si po třech týdnech může pokecat česky. Výhoda je, že je jednoduché ji najít, protože ji každý zná už dva kilometry před vesnici, takže se stačí ptát: „Kahaa Markéta ho?" neboli „Kde je Markéta?" Markéta taky přidala pár veskrze nepálských příhod že školy. Shodli jsme se, že jsme na tom dost podobně a domluvili se, že musíme uspořádat nějaký český sraz.

Volejbal ve škole

Ve čtvrtek byl na pořadu dne ve škole volejbalový zápas. Teda na to, jak to dětem nejde ve škole, jsou celkem zručné. Během půl hodiny rozebraly fotbalovou branku, vykopaly dvě díry na kůly, natáhly síť, udělaly lajny a mohlo se začít hrát. I když byl povrch dosti kamenitý, jako jediný jsem trapně hrál v botách. Ostatní hráli samozřejmě v žabkách, které používají úplně na všechno. Někdy si říkám, jestli mají vůbec normální boty. Byl jsem předem pasován díky své výšce na nejobávanějšího smečaře. Ale nakonec mě předčil jeden z učitelů, který rozdával jednu smeč za druhou. Bohužel jsme prohráli 2:1 na sety, takže jsem přišel o 5 rupek. Ale hra dobrá. Nepálci překvapili, že jim to šlo.

Kvíz o propisky

V pátek jsem se rozhodl poprvé udělat volnější den a hrát s dětmi nějakou hru a při té příležitosti rozdat nějakou tu propisku. Kromě šesté třídy, která si to nezaslouží a hlavně by to ani nezvládli. Rozhodl jsem se udělat jednoduchý kvíz s otázkami typu: Kde byl Neil Armstrong, když řekl…? Jaká je největší země na světě? apod. No dopadlo to asi tak nějak, jak jsem čekal. Nevědí, kdo to Neil Armstrong nebo Abraham Lincoln je, olympijské hry třeba neznají vůbec, ale bohužel ani nevědí, jaká je ta největší země na světě. Častý tip byla Srí Lanka. Vůbec netuším, proč. Tak jsme se rozhodli udělat příští týden alespoň nějakou základní hodinu zeměpisu. Třeba je to bude bavit. Nakonec jsem rozdal kolem patnácti tužek. Máme ještě něco alespoň na jedno kolo.

Docela mě ještě pobavilo, když za mnou přišel po první hodině Govinda s jednou tužkou, kterou jsem dal studentům. Ptal se mě, jestli nemám ještě jednu takovou pro něj. Holt tužky tu nejdou na dračku jen u dětí. A Báře už bylo líp, tak nás snad čekal příjemný víkend.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI