V posledním díle nám přiblížili svůj první týden v nepálském Rajbasu. Seznámili se s prostředím, lidmi a začali se připravovat na výuku nepálských dětí.

Druhý týden jsme zahájili návštěvou u našich českých kamarádek – učitelek v Pondi. To je vzdáleno něco přes hodinu cesty od naší vesničky. Kdyby nás po cestě nestihla celkem slušná průtrž, tak bychom to i v čase zvládli.

Na cestu jsme se vybavili palačinkami, dokonce dvěma druhy – pšeničnými a hráškovými, abychom nepřišli na návštěvu s prázdnou.

Návštěva v Pondi

Holky si nebydlí vůbec špatně. Zůstávají u ředitele školy, ve které učí. Mají obrovský barák. Na to, že tam normálně žijí pouze dva lidé, je to hodně zajímavé.

Dělají skvělý dhal bhaat, takový více bramborový. Ale hlavně: dělají kafe, které už jsme asi čtrnáct dní neměli. Sice do pěti hrnků dají množství kafe tak na jeden a do každého hrnku cukru jak pro všechny. Obecně se tady hodně sladí. Ale člověk se musí spokojit s tím, co je. Odpoledne přišla další návštěva. Parta chlapů, kteří prý v okolí vyměřují hydroelektrárny. Hodně se zajímali o Českou republiku, jak to bylo s komunismem a rozdělením se Slovenskem. Dost se tady řeší situace mezi Čínou a Indií, kde je Nepál – nejenom geograficky. Obecně nám přijde, že zde vládne hodně pročínská atmosféra a to nejenom kvůli tomu, že jsou u moci maoisté. No, uvidíme, jak to dopadne.

Ještě večer jsme se vrátili zpátky, abychom v klidu domova mohli druhý den oslavit svátek práce. Ten jsme oslavili, jak jinak, nedělním nicneděláním. Psychicky jsme se připravovali na náš (snad!) první den ve škole.

Konečně ve škole!

Kolem desáté jsme dorazili do školy. Ve sborovně už nebyly skoro žádné učebnice. Opravdu se podařilo za týden rozdat skoro všechno!
Školní den začíná tradiční rozcvičkou. Všechny děti nastoupí na buzerplac, protahují si ruce, tleskají a na závěr společně zazpívají hymnu. Poté nám Narayan řekl, že rozvrh ještě není stanovený, ale protože chybí učitel angličtiny, můžeme si zatím vzít jeho normální hodiny. Dostali jsme tedy 9. a 10. třídu. Zpětně nám tedy přišlo, že žádný velký rozdíl mezi 7. a 10. třídou není. Většinou jsou schopní se naučit slovíčka. To jim jde opravdu pěkně, ale jakmile mají něco někde použít, je konec. Obecně největší problém je, že děti absolutně nedokáží přemýšlet nad tím, co dělají. A zatím nevíme, jak to změnit, respektive se nám to vůbec nedaří. Většinou končíme kolem jedné hodiny a po půlhodinovém sestupu zpátky do naší vesničky máme oběd.
Večerní zážitek

Toho dne také přestala jít elektrika. Nešla až do sobotního večera. Ne že by to nějak vadilo, v podstatě kromě nabití notebooku pro občasné podívání se na film proud na nic nepotřebujeme. Mělo to však i částečně za následek jednu z nejvzrušujících scén, co jsme tu zatím zažili.
Sedíme si tedy pěkně večer na rýžové karimatce na zemi a večeříme při svíčce, když sebou Bára trhne. Odvalí se z karimatky a vyděšeně zírá na zeď. Myslel jsem, že kolem proběhla myš. Těch je tu opravdu požehnaně. Jednou jsem je i v noci vyháněl z pokoje, když moc pištěly. Ale koukám, že asi pět centimetrů od místa, kde seděla Bára, se plazí krásně zbarvený velký had. Bára už byla venku, vyběhl jsem taky. Zeptal jsem se Míny, jestli se může jít podívat, zda pozná, jestli je jedovatý. Když ho uviděla, řekla, že asi jo. Ptala se mě, jestli ho dokážu zabít. To mě docela pobavilo. Nakonec jsme ho tedy společně baterkami vyhnali z pokoje a dál na pole a bylo po všem. Tato událost měla za následek hned několik věcí. Například to, že Bára už tolik neřeší v noci komáry a taky pokud nejde elektřina, tak odmítá jíst večeři na zemi.

Bez přestávky

Další dny ve škole probíhaly dost podobně. Rozvrh se nakonec podařilo sestavit od čtvrtka. Od devíti hodin máme dobrovolnickou hodinu, po které máme hodinu volna. Pak učíme šesťáky, osmáky a nakonec sedmáky. Hodina tady má jen čtyřicet minut. Mezi hodinami není žádná přestávka, takže než se všichni tak nějak přesunou a napijí, z vyučovací hodiny zbude tak třicet minut.

Narayana jsem se také v týdnu ptal, kdy jim začínají prázdniny. Měly by být někdy v půlce června a to bychom tu asi s výukou skončili. Řekl mi, že to zjistí, že to nejprve musí převést z lunárního kalendáře, kterým se tu řídí, na nás. Hned na to mi ale řekl, že to může být o čtrnáct dní dříve nebo později. Záleží na tom, kdy začnou monzuny, protože pak celá rodina pracuje na poli. Myslím, že už pomalu začínáme chápat mentalitu a chování zdejších lidí.

Události týdne

Nejzajímavější událostí tento týden ve škole bylo pozvání na páteční svatbu. Dostali jsme takovou věc ve tvaru velkého ořechu, která se má pomalu žužlat. Mělo to trochu příchuť čokolády, prý má mít dokonce halucinogenní účinky. Ty jsme však nezaznamenali.

V úterý odpoledne přijel Tomáš Beránek z Namaste Nepál s manželkou Ludmilou, desetiměsíční Májou a kamarádem Jardou předat stipendia v místní základní škole. Druhý den mířili do vesnice přes kopec slavnostně zahájit stavbu nové školy. V rámci stipendií dostalo každé dítě i krabici sladkostí, které byly zaplacené sbírkou dětí z Berouna, které si týden odpíraly sladkosti. Samozřejmě nějaké krabičky zbyly, takže i nám byl mírně zpestřený jídelníček… Tímto dětem z Berouna velmi děkujeme! Také jsme si říkali, zda by si kluci ze SASu kvůli nám třeba týden odpírali pivo. Takový sud piva by tu místní velmi ocenili.

Šťastné datum

Tento večer také přišly na návštěvu holky z Pondi. Zjistili jsme, že vždy mají čuch na to přijít, když se něco slaví. Byli jsme pozvaní na další svatbu do Pondi, ve čtvrtek.

To, že bylo více svateb ve stejné dny, není náhoda. Datum svatby v Nepálu pečlivě vybírají podle kalendáře a příhodného „šťastného" data. Celkově tak víme o pěti svatbách pouze v těchto dvou vesničkách o tomto víkendu.

Ve čtvrtek jsme se tedy ze školy uvolnili trochu dříve a vyrazili do Pondi. Zde se jednalo o Tamang svatbu. V Nepálu je spoustu menších etnických skupin a kast, které mají vlastní jazyk a samozřejmě i vlastní zvyky, takže i svatby jsou dost odlišné. Tato byla hodně specifická tím, že nebyla dohodnutá. Bylo to krásně vidět i na tom, že se nevěsta celou dobu usmívala. (Na většině svateb v Nepálu se totiž ženich a nevěsta vidí poprvé až na svatbě. O všem rozhodují pouze rodiče.) Po slavnostním příjezdu autobusem byli novomanželé přivítaní radou starších. Pak se celá rodina odebrala do postaveného přístřešku, kde se vyřizovaly předmanželské formality. Vlastní obřad vlastně proběhl až druhý den ráno. Ve čtvrtek byla pouze společná večeře a všichni nejbližší svatebčané přespali v blízkém klášteře.

Svatební menu

Nám byla tedy aspoň nabídnutá ochutnávka výborného jídla, které bylo na svatbu nachystané. Zabili buvola, takže bylo skvělé masíčko a také výborný ostrý salát s koprem, kterého bylo  bohužel jen troška. Poprvé jsme ochutnali kukuřičné pivo neboli chang. Chutnalo trochu jako burčák, ale ne sladký. Říkali jsme si, že ho někdy musíme zkusit osladit. No a samozřejmě nemohla chybět raksi.

Protože už bylo pozdě, ředitel místní školy nás pozval, jestli nechceme zůstat na noc u něj. Vyrazili jsme tedy k němu domů. Čekalo nás opět kafíčko a výborná večeře.

V pět ráno nás probudila paní domu, která nám začala zametat kolem hlavy. Potřebovali jsme stejně vyrazit brzy, abychom došli do školy.
Ve škole to vypadalo zajímavě. Odhadem tam mohla být tak polovina žáků a učitelů. Bylo jasně vidět, že svatba v Kilpu je důležitější. Po dobrovolnické hodině šla Bára okouknout, co se děje na svatbě. Zůstal jsem ve škole, prý se to nejdůležitější děje stejně až odpoledne. Bára se nakonec ještě radši vrátila odučit poslední hodinu, protože už tam do ní nalévali ve velkém raksi.

Hned po škole jsme vyrazili zpátky. Přišli jsme ve správný čas. Právě se podávalo jídlo. Tato svatba byla Magar. Není při ní hlavní obřad, ale postupně se celý den provádějí různé zvyky (třeba předávání mincí mezi ženichem a nevěstou, přenesení nevěsty ženichem, apod.). Tato svatba již byla tradiční, tedy domluvená. Bylo to vidět i na nevěstě. Celý den probrečela.

Večer jsme si už jen koupili nějakou raksi od pana domácího a společně s Tomášem a Ludmilou jsme se loučili s Editou, která po čtyřech a půl měsíci opouštěla místní nemocnici a hlavně nás v Rajbaasu. Bude nám bez ní opravdu smutno.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI