V minulém díle nám cestovatelé Bára a Matěj Čuhelovi nastínili pobyt v nepálském Rajbasu. Ode dneška nám budou podrobně přibližovat zážitky z jednotlivých týdnů.

V sobotu nás čekal první den v Rajbasu. Sobota je (většinou) jediný volný den v týdnu, pracovat se začíná v neděli a končí se v pátek. Jelikož ale ještě nebyl zahájen školní rok, tak bylo volno i v neděli. Začínat se mělo v pondělí. Trošku jsme se zabydleli v pokoji a po snídani v obchůdku jsme šli pokecat za Editou. Ta však musela na brzký oběd.

Místo snídaně oběd

Abychom objasnili, normálně se v Nepálu je mezi devátou a desátou dopolední oběd a mezi sedmou a devátou večerní večeře. Nepálci tedy nemají žádné snídaně. Občas si po páté ráno, když vstávají, dají jenom sušenky s čajem. Edita nás před desátou opustila. My jsme se víceméně poflakovali až do oběda, který tedy kvůli nám udělali po dvanácté. Odpoledne jsme se prošli po nejbližším okolí, abychom se zorientovali. Všude kolem jsou pěkně vidět vesničky rozsázené po kopečcích. Vypadají, že jsou hrozně blízko. Je to ale dost zavádějící! Do všech se šlape pěkných pár hodin a to ještě, když člověk nebloudí. Ale výhledy jsou to opravdu krásné a to jsme v nějakých dvanácti stech metrech.

V sobotu večer jsme se dozvěděli, že se po vesnici šušká, že dorazili nějaké dvě sociální pracovnice. Druhý den jsme zjistili, že to jsou Češky – Klárka a Ludmila. Přijely také učit a nakonec skončily v Podi – vesnici na druhém kopci.

V neděli jsme se připravovali na velkou slávu. Odpoledne měla přijet delegace Američanů otevřít novou lékárnu u nemocnice. Tedy lékárnu, jedná se vlastně o dvě garáže, které se stavěly čtyři měsíce, a vše se dodělávalo ještě dopoledne před slavnostním otevřením. Proto jsme se stihli podívat akorát k blízké řece, ve které se čas od času koupeme. Kupodivu není úplně ledová, ale příjemné zchladí.

Všudepřítomní Amíci

Když jsme se vrátili od řeky, tak už autobus dorazil. Podávalo se jídlo, tak jsme bez ostychu přidali a dali si – co jiného než dhal bhaat. Slavnostní otevření bylo po americku dojemné. „Až když jsem uviděl, jak dlouhá je cesta z Káthmándú, tak jsem teprve pochopil, jak je lékárna zapotřebí," pronesl jeden z Američanů. Po rozdání bonbónů dětem, které se bohužel zvrhlo ke krmení dravé zvěře, byl na řadě večerní program, a to tanec a pití raksi. Po česku jsme se zúčastnili pouze druhé části. Nemohli jsme si odpustit přinést alespoň vzorek slivovice, která, jak jinak, všem chutnala. K večeři byl opět dálec, ale tentokrát doplněný o kousky slepice a výborný majonézový salát. Jó, mohli by jezdit častěji.

Druhý den se šlo hromadné do školy, kde učíme. Amíci zde ještě rozdávali nějaké učebnice, propisky a bonbóny. Po krátkém tanečku jsme se domluvili, že druhý den začneme s výukou.

Nic se neděje

Další den jsme tedy přišli na desátou a čekali, co se bude dít. To jsme ještě netušili, že se nějaký čas nebude dít vůbec nic. Dorazily učebnice pro všechny třídy, tak jsme je pomáhali rozbalovat a třídit. Když bylo vše nachystáno, asi hodinu jsme seděli a čekali co dál. Tak jsme se šli zeptat, jestli budou nějaké hodiny. Bylo nám řečeno, že ne, že se dnes a ve středu budou jenom rozdávat učebnice a zapisovat žáci, ať přijdeme ve čtvrtek. Zároveň, k mému ne příliš velkému potěšení, byly do školy slavnostně nakoupeny první počítače, takže jsem byl automaticky pasován na jejich správce. Mám na to fakt smůlu.

Na středu jsme si tedy naplánovali výlet na tzv. Malý Sailung, což je kopec zhruba čtyři hodiny od naší vesničky. Je tam prý i krásná hinduistická jeskyně. Bohužel se nám nepodařilo trefit správnou cestu a po troše bloudění jsme se ocitli u školy ve vesničce, kde učí Klárka s Ludmilou. Tam nám řekli, že asi před deseti minutami vyrazily na návštěvu za námi. Tak jsme se rozhodli pro tento den Sailung vynechat a vrátit se zpět.

Hurá do školy!

Ve čtvrtek jsme plní nadšení vyrazili do školy. Ve sborovně jsme zjistili, že se jim zatím podařilo rozdat jen polovinu učebnic a že škola teda začne asi v neděli. Chvíli na to jsme zjistili, že v neděli je státní svátek. I zde díky maoistům (stoupencům varianty marxismu, kterou prosazoval čínský vůdce Mao Ce-tung) slaví svátek práce. Škola tedy začne až v pondělí. To už jsme upřímně docela chytali nervy. Ale musíme si prostě zvykat na nepálský styl smýšlení.

Omezení proudu

Další vtipná záležitost je s počítači. Když jde proud normálně, tak většinou od páté, šesté odpoledne přes noc a tak do desáté, jedenácté dopolední. Snažil jsem se tam každý den chodit něco opravit, ale bohužel jsem neměl štěstí na proud. Když byl, tak pouze poloviční. U jednoho počítače jsem rozjel větrák. Když jsem se mimoděk ptal Narayana, na nepálské poměry opravdu chytrého chlapa, jestli hodiny informatiky budou ráno, tak mi řekl, že ne, že asi odpoledne. Namítl jsem mu, že odpoledne nebývá v devadesáti pěti procentech proud, tak mi řekl jenom: „No jo, to je pravda". Je z toho opravdu krásně vidět, jak se tu nic neřeší.

Takže jsme zbytek prvního týdne (čtvrtek, pátek) proflákali čtením, procházkami a hraním ping pongu. Naštěstí máme v nemocnici alespoň pingpongový stůl. Je to hlavně škoda, protože jsme si ještě mohli udělat týdenní výlet někde v Nepálu. Ale co už. Snad o něj taky nepřijdeme.

Text a foto: BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI