V minulém díle jsme se s Bárou a Matějem Čuhelovými podívali do Hampi, jednoho z nejkrásnějších míst Indie. Nyní si prohlédneme Hyderabad.

V Hyderabadu jsme si po delší odmlce opět domluvili couchsurfing. Byl to holandskoindický pár, tak jsme se těšili na mezikulturní zážitek. Na nádraží jsme dorazili ve středu ráno asi před pátou ranní a poté, co se nám podařilo vzbudit naši hostitelku Mary, jsme vyrazili rikšou za ní domů. Po krátkém dospání jsme se nejdříve seznámili s její sestrou Ruth, která se právě balila na dovolenou a po jedenácté hodině šli za našimi hostiteli, kteří bydlí hned vedle. Po dobu pobytu jsme spali v bytě Ruth, který jsme tedy měli celý pro sebe.

U hostitelů

Mary bydlí s přítelem Mikem, který pochází z Holandska a se svým synem Keeganem, kterému je deset let. Je to správný kluk, který je blázen do počítačových her. Na pár týdnů tam s nimi teď bydlí Karl, což je Mikův strýc z Holandska a zaučuje se v jeho firmě. Mike má totiž v Hyderabadu softwarovou firmu a kvůli časovému posunu (zákazníci jsou především v Holandsku) pracuje většinou pozdě do večera. Tak jsme si s ním a strýčkem Karlem dali dopoledne kafe na uvítání a chvilku poklábosili, než vyrazili do práce.

Vaříme

My jsme se rozhodli nikam nevyrážet, cesta do centra trvá kolem hodiny, takže bychom tam dorazili v největším parnu. Jelikož jsou všichni milovníci jídla, domluvili jsme se, že jim večer uvaříme něco z české kuchyně. A protože jsou i milovníci masa, padla první volba na řízek a bramborový salát. Byly před námi tři společně večery, takže jsme se s Mary férové rozdělili dva večery vaříme my a jeden oni. Naše druhá volba padla na koprovku, na kterou jsme měli už oba dlouho chuť. Po krátkém váhání jestli, zde seženeme kopr, jsme zjistili, že kopr pochází z Indie, takže by to neměl být problém. Po nákupech, kde jsme sehnali vše potřebné, jsme začali vařit. Na mě (Matěje) připadly opět ty nejdůležitější činnosti, tzn. škrábání brambor, otevírání konzerv a obalování řízků a na Báru dát to všechno nějak dohromady, aby to bylo k jídlu. Asi nejhorší bylo maso. Prasata jsou tady tak poloviční než u nás, takže obrat maso a udělat z něj něco jako plátky na řízek zabralo Báře asi hodinu a místo řízků jsme měli spíše řízečky, ale dopadlo to dobře i v indických podmínkách, takže jsme si oddechli.

Druhý den jsme již vyrazili prošlapat centrum. Výchozím bodem je Charminar, což je čtyřvěžová mešita postavena na počest založení města a konce moru. Je z ní krásný výhled na celé město, takže se člověk může hned na začátku pěkně zorientovat. Hned kousek vedle je jedna z největších mešit na světě (má se tam prý vejít až deset tisíc lidí), která je bohužel od bombových útoků nepřístupná, takže ji nyní může člověk obdivovat pouze zvenku.

Poté jsme vyrazili do královského paláce, který byl sídlem výstředních nizámů (králů). Komplex je opravdu obrovský, včetně překrásné uvítací místnosti, urdu (jazyk Hindustánu, dříve území severní Indie a nynějšího Pákistánu) psacího stroje nebo sofistikovaných kukaček. Bohužel se nám nepodařilo najít Rolls Royce, který prý jeden z nizámů používal jako odpadkový koš. Po ostrém obědě (Hyderabad je vyhlášeny ostrými jídly) jsme ještě vyrazili do malinkého muzea Nizáma VI., který prý nikdy nenosil jedno oblečení dvakrát. Už podle šatníku (který měl přes sedmdesát metrů) se tomu dalo uvěřit. I další místnosti byly plné výstředních modelů budov, které byly převážně ze stříbra nebo zlata.

Kriket

Den jsme zakončili výletem k největší soše Buddhy v Indii, která je umístěna uprostřed jezera a je posvěcená samotným Dalajlámou. Po cestě zpět domů jsme se opět utvrdili, jak jsou Indové blázni do kriketu. Na křižovatce byl billboard, na kterém byl zobrazený aktuální stav zápasu, který jeden borec ručně na žebříku měnil, podle televize umístěné pod billboardem. Večer vařila Mary a byla vynikající kokosová rýže doplněná snad ještě lepším chicken curry. Minimálně tu kokosovou rýží musíme doma zkusit.

Druhý den se k nám přidali další dva lidé z couchsurfingu, Němci, kteří pracují v Bangalore a jeli pouze na výlet na víkend do Hyderabadu. Společně jsme s nimi vyrazili na návštěvu asi pět kilometrů vzdálené pevnosti. Cesta hromadnou dopravou byla opravdu vyčerpávající. Němce jsme ztratili už deset minut poté, co jsme vyšli z bytu, ale asi po hodině a půl jsme se naštěstí opět setkali. Stihli jsme si ještě na nádraží zamluvit jeden lístek na vlak a dokonce se nechat od jednoho sympatického zaměstnance drah pozvat na kávu. Na pevnost jsme už ale naštěstí dorazili v plném počtu i s německým párem. Pevnost byla obrovská (jak překvapivé!) ale návštěva v tom vedru opravdu vyčerpávající. Cesta z pevnosti domů nám trvala skoro dvě hodiny, takže už nám zbývalo jen nakoupit a dát se do vaření koprovky. Jako jediný problém se opět ukázalo zahuštění, mouka je zde prostě trochu jiná. Jinak musím Báru pochválit, bylo to vynikající!

Holí

Poslední den v Hyderabadu nás čekalo Holí. Je to jeden z nejpopulárnějších festivalů v Indii vůbec, tzv. vítání jara. Lidé si hrají s barvami tak, že je po sobě ve větším či malém množství hází. My jsme nejprve vyrazili jen na obhlídku, že budeme pozorovat vše zpovzdálí, což se nakonec samozřejmě nepovedlo a dostali jsme se do víru všech barev (hlavně tedy růžové). Všichni kolem byli hrozně milí, tancovalo se, pil se 7up a všichni se mezi sebou mazali barvami. Prošli jsme asi dvě ulice a růžová tekla všude opravdu proudem. Bohužel chvíli trvá, než se barva smyje (tři dny až týden).

Odpoledne jsme už jen sbalili věci a vyrazili na noční vlak do Aurangabadu. V něm jsme ještě zažili dozvuky Holí. Všude, kde jsme projížděli, pobíhali zmalovaní lidé, kteří si nebrali žádné servítky a házeli barvami přímo na vlak. Naštěstí jsme asi půl hodinu předtím zavřeli okno do našeho kupé, které dostalo přímý zásah. Nakonec jsme ale s dvouhodinovým zpožděním a tedy celkové po osmnáctihodinové jízdě vlakem dorazili do Aurangabadu.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI