S Bárou a Matějem jsme si před dvěma týdny prohlédli Mumbai. V dnešním díle se podíváme do indického státu Goa.

Po měsíci náročného cestování jsme usoudili, že bychom potřebovali dovolenou na nabrání nových sil. Takže se naší další stanici stala Goa, což je nejmenší indický stát, který má podél pobřeží pouhých padesát kilometrů. Je zde ale zase největší počet bílých turistů na metr čtvereční. Jsou tu malá i větší přímořská letoviska, oblíbená hlavně Němci a Rusy.

Delfíni

Již v Udaipuru jsme dostali od dvou britských dám tip na městečko jménem Agonda. Je prý klidně a ještě ne tak turistický zkažené. Zamířili jsme tedy tam. Je to opravdu malé městečko s asi pěti tisíci obyvateli a k tomu celkem slušným počtem turistů. Ubytovali jsme se v malé chatičce, jen třicet metrů od moře. Bylo asi deset dopoledne, tak jsme si sedli v restauraci, která byla přímo před naší chatou, objednali snídani a kochali se výhledem na moře. V tu chvíli se od vedlejšího stolu ozvalo 'delfín' a přímo na obzoru, asi sto metrů od pláže, plaval delfín. Byl to tak nádherný pohled a v tu chvíli jsme věděli, že jsme na správném místě. A naštěstí to nebylo naposled, protože skákat delfíny jsme pak viděli u snídaně ještě jednou.

Další tři dny probíhaly ve stejném duchu: koupání, jídlo a sem tam procházka po městečku. V úterý jsme dokonce zaslechli u naší chaty češtinu. Nějaká paní se s personálem o něco hádala a pak už se jen ozvalo: „Tak si to teda sežer".

Osudové setkání

Ve středu večer se uskutečnilo naše osudové setkání v Agondě, které úžasným způsobem oživilo náš zbytek pobytu. Na ulici jsme se seznámili s chlapíkem jménem Honza Vaněk. V Čechách se živí jako sochař, návrhář a má své loutkové divadlo a v Agondě má již čtyři roky pronajatý vždy na sezonu dům. První večer jsme zašli jen na jednoho panáka místní pálenky jménem Urak (ještě zde mají Fenni a oboje je výborná náhrada za docházející slivovici) a domluvili se, že se další večer sejdeme na tom stejném místě a Honza nám ukáže některé místní hospůdky a jejich speciality. Také se tak stalo a my s ním pak strávili další dva úžasné večery nad Urakem a Fenni (nebudeme zapírat, že rána už tak úžasná nebyla, ale s tím se musí počítat).

Honza už skoro třicet let cestuje a projel téměř celý svět, takže bylo úžasné poslouchat jeho historky a zážitky a dostali jsme i spoustu tipů na naše další cesty.
Ale abyste si nemysleli, že jsme se celých pět dní jenom váleli, tak jsme si ve čtvrtek ráno půjčili skútr a jeli se podívat na Starou Gou. Jezdit se musí s helmou (což samozřejmě nikdo nedělá) a i chlapík co nám půjčoval skútr nás na to upozorňoval (i když nám dal jen jednu helmu). A co se nestalo, policajti nás zastavili. Zaplatili jsme pokutu sto rupií, tak jsem se snažil zjistit, kde můžeme jet bez helmy. Policajt na mě nejdříve nechápavě koukal a pak mi řekl: 'Dnes už pokutu nedostanete, když vás zastaví jiný policajt, ukažte mu papír, že jste dnes platil a jedete dál'.

Portugalská

Celá Goa byla dříve portugalská a dodnes je zde mnoho míst, kde je to znát. Na staré Goe je mnoho krásných křesťanských klášterů a je zde také největší křesťanská katedrála v celé Asii a také největší zvon. Nejen tady, ale i v jiných městech jsou k vidění jména jako Fernandes a podobně, a také je zde možno koupit portské víno. Ono tedy celkově se na Goe pije jako nikde jinde v Indii. Další skvělý pozůstatek po Portugalcích.

Ruské letovisko

Cestou zpět do Agondy jsme projeli i jinými letovisky a jedno z nich bylo vyloženě pro indické turisty, jiné zase bylo plně Rusů. Bylo opravdu zajímavé sledovat, jak se zde na Goe všechno mísí.

Také jsme objevili jedno zašité místo, kde jeden muž pronajímá bambusové chatky na pláži, a je to tak nádherné a klidně místo, že se tam člověk cítil jak v ráji. Třeba příště aspoň na chvíli.

Týden na Goa nám utekl jako voda a přišla sobota, den našeho odjezdu. Při pátečním Fenni-večeru jsme se domluvili s Antoniem (jemuž patří dům, který si pronajímá Honza), že nám uspořádá závěrečný oběd. Už to vypadalo bledě, protože tak do jedenácti se zdálo, že chuť na jídlo nebudeme mít po večeru nikdo, ale oběd byl tak úžasný, že jsme se nakonec přemohli a dali se do toho. Byly makrely, baby shark, kuřecí směs, rýže, brambory a spousta zeleniny. Po předešlém večeru nám Antonio nachystal dokonce láhev Fenni, že si ji určitě dáme, ale tu jsme s díky odmítli (a radši jsme si ji koupili s sebou do zásoby). Část toho, co nám zbylo z obědu jsme dostali zabaleno na cestu, takže jsme se nemuseli bát a pochutnali si na tom druhý den ve vlaku. Takže nastalo už jen loučení s Honzou a odchod na autobus, který nás odvezl do Madgaonu, kde jsme v malém motelu přespali a ráno odjeli vlakem směr Hampi.


BÁRA ŠAFRÁNKOVÁ,
MATĚJ ČUHEL