Matěj oslavil v Indii narozeniny, dostal dokonce i dort

Matěj Čuhel a jeho přítelkyně Bára Šafránková ze Svitav navštívili v období téměř dvou let, od února roku 2011 až do prosince roku 2012, země po celém světě. Poznali nové lidi, jejich kulturu. Někdy jejich cesta byla i dobrodružná…

V minulém dílu nás Bára a Matěj provedli po Bikaneru, podívali jsme s nimi také na typickou indickou svatbu. Nyní putujeme dál po Indii.

V Jaisalmeru jsme měli na program dvě věci: prohlídku místní pevnosti a velbloudí safari. Přijeli jsme asi o půl šesté ráno a naháněči do hotelu byli okamžitě uvnitř vlaku hledajíc bílé turisty. Ignorovali jsme je a řekli jsme si, že počkáme alespoň do světla, ať po městě nebloudíme po tmě. Po půl hodině nás to přestalo bavit, tak jsme vyrazili do centra. Bohužel jsme zjistili, že máme špatně číslo na „borce" přes CouchSurfing (sociální síť, která nabízí zdarma ubytování), tak jsme se ubytovali v nejbližším hotelu. Za 250 rupií dvojlůžák, to docela jde.

Pouštní festival

Po krátkém dospání jsme vyrazili obejít město, domluvit si na druhý den safari a pak do pevnosti. Pevnost se impozantně tyčí nad městem a bloudit jejími uličkami byla opravdu legrace. Večer byl program v rámci pouštního festivalu, zpívali a tančili místní umělci. Celá akce byla na kriketovém stadionu, Indové a ostatní bílí měli oddělená místa, aby se to pěkně rasově odlišilo. Ti Indové, kteří si snažili přisednout k bílé komunitě, byli vyháněni ostrahou dřevěnými holemi. Vystoupení bylo zajímavé, ale měli dost přehlušené reproduktory, takže jsme kolikrát špatně slyšeli.

Ráno jsme po snídani vyrazili do pouště. Po deváté nás nejprve dovezli džípem asi 40 kilometrů za město, kde si nás za chvíli vyzvedli průvodci i s velbloudy. Jízda je to jako na houpačce, ale nakonec nám to tak namáhavé nepřišlo. K obědu jsme měli indickou placku, zeleninovou směs s bramborem a rýží. A to jsme měli vlastně celé tři dny k obědu a k večeři. Ale musíme říct, že nám zatím maso vůbec nechybí, a to jsme ho kromě jedné příležitosti za těch třináct dní neměli ani kousek.

Narozeniny

Večer jsme tak tak utekli bouřce, ale naštěstí sprchlo jen krátce a při usínání jsme mohli romanticky sledovat hvězdy. Druhý den byl den Matějových narozenin, tak jsme si domluvili, že nám dovezou pár piv na večeři a Mr. Desert (majitel safari) slíbil osobní účast! Co slíbil, dodržel, večer se k nám ještě přidaly dva páry: jeden kanadský a dva „borci" že Švýcarska. Mr. Desert nám vyprávěl svůj životní příběh (to je na zvláštní kapitolu) a dokonce nechal pro Matěje udělat i dort! No lepší narozeniny v poušti jsem si asi nemohl přát.

Druhý den jsme už jen v poklidu ušli pár kilometrů a po obědě nás odvezli zpátky džípem do města. Večer jsme si už akorát popovídali s kanadským párem a šli brzo spát. V pondělí jsme se víceméně poflakovali, dopoledne pouze vyplnili procházkou k jezeru, kde byl opět překrásný výhled na pevnost. V noci jsme odjeli do Jodhpuru za dalším dobrodružstvím.

Po dnech strávených v malém a relativně klidném Jaisalmeru a hlavně po relaxaci v prázdné poušti jsme se opět vrhli do víru velkoměsta. V úterý brzy ráno jsme dorazili do Jodhpuru, neboli Modrého města. Jelikož nám nevyšel CouchSurfing, ubytovali jsme se v malém hostelu hned u nádraží. Byli jsme v pětilůžkovém pokoji, který s námi obýval ještě jeden Číňan, ale toho jsme skoro nepotkali, takže paráda.

Po krátkém dospání jsme vyrazili na obhlídku města. Moc jsme nevěděli co čekat, protože v Lonely Planet psali, že je to špinavé město a jelikož to doposud o žádném nepsali, tak jsme očekávali vážně nějakou hrůzu. Ale byli jsme příjemně překvapení, protože bylo rozhodně čistší než Delhi nebo Bikaner. V turistickém centru jsme si vyzvedli mapku města a rozhodli se vydat na místní starou pevnost, která se nádherné tyčí nad městem. Cestou jsme se ještě zastavili na vaječné omelety, které jsou prý vyhlášené po celém městě a opravdu byly naprosto vynikající. Pán, který je připravuje, prý za den rozklepne přes tři tisíce vajec a dělá asi dvacet druhů omelet. My jsme si zamilovali Masala Cheese Omelette a vrátili se na ni i druhý den.

Nádhera

Pak jsme se vydali úzkými uličkami hledat bránu do pevnosti. Jenže jsme se v uličkách trošku zamotali a vešli jinou branou a byla to jako brána do jiného světa. Ocitli jsme se hned vedle hradeb, kde byla dvě malá jezírka, krásné rozkvetlé stromy, nádherný výhled jak na pevnost, tak na skály a společnost nám dělali pouze veverky a opice. Prostě nádhera a naprostý klid. Chvíli jsme se kochali, ale jelikož bylo právě poledne, rozhodli jsme se radši uklidit do pevnosti. Opět se nám podařil husarský kousek a to, že jsme se nějak vyhnuli placení vstupného dohromady asi za osm set rupií. Když se daří, tak se daří!

Modré město

Z pevnosti byl krásný výhled na město a hned jsme pochopili, proč se mu říká Modré. Skoro všechny budovy jsou zabarvené do modra. Z pevnosti jsme se ještě vydali podívat na královské krematorium. Zrovna jako typické krematorium nevypadá, ale to už tady není žádný div.

Pak jsme vydali pomalu zpátky na tržnici, kde se nám povedlo usmlouvat halenku z 950 rupií na 300. Asi by šla i níž, ale člověk už na to nemá moc sílu. Je to vážně hrozné, už jsme tady smlouvali i o toaletní papír! Prostě nic tady turistům nedají jen tak. Pak jsme se ještě stavili na lassi, což je tady takový jogurtový nápoj a pije se v celé Indii. Tenhle byl citrónový a opravdu osvěžující. Je celkem legrace, když tak člověk pozoruje dva chlapy, kteří si jdou „pokecat" ke sklenici mléka! Ale oni tady nikde nepijí, v restauraci nám nabízejí někdy pivo spíš jako „podpultovku" a na ostatních místech není alkohol vůbec. A tvrdý alkohol jsme tu viděli jen ve specializovaných obchodech.

Druhý den jsme se vydali do zahrad Mandoře, které byly asi deset kilometrů za městem. Nejdříve samozřejmě zastávka na omeletu (nechali jsme si i zabalit s sebou na svačinu) Zahrady byli opravdu krásné, jsou tam obrovské sochy hinduistických bohů a také malé paláce. No a samozřejmě taky asi stovka opic, které pořád lítaly někde kolem a lidí se tedy opravdu nebály. Ale když jedna proletěla vzduchem asi jen deset centimetrů od nás, tak jsme se celkem báli my. Po odpočinku v zahradách nás vyzvedl předem domluvený řidič rikši a zavezl nás ještě k místnímu paláci Umaid Bhawan Palace. Je to obrovský komplex, který si nechal postavit poslední maháradža někdy v 50. letech minulého století. Část je dnes obývaná jeho vnukem, část je muzeum věnované rodinné historii a část je luxusní hotel (částka za noc začíná někde kolem deseti tisíc korun). Pak jsme ještě na trhu koupili nějaké ovoce a vodu a vydali se zpátky na hotel. Zbývalo už jen pobalit věci, navečeřet a jít brzy spát, protože vlak na Mont Abu odjížděl v 5.30 ráno.

BÁRA ŠAFRÁNKOVÁ

MATĚJ ČUHEL