Bára a Matěj viděli krásy Dillí, ochutnali místní kuchyni

Postupně se v něm projedeme po celém světě. Matěj Čuhel a jeho přítelkyně Bára Šafránková ze Svitav navštívili v období téměř dvou let, od února roku 2011 až do prosince roku 2012, země po celém světě. Poznali nové lidi, jejich kulturu. Někdy jejich cesta byla i dobrodružná…

Tak se opět hlásíme z neuvěřitelné Indie! Oni se tím tedy Indové ani netají a na všech turistických lákadlech mají napsáno INCREDIBLE INDIA. Musíme uznat, že je to jeden z mála reklamních taháků, který fakt nelže!

Máme za sebou čtyři dny v New Delhi. Dojmů máme tolik, že nevíme, co s nimi. Ještě bychom měli napsat, že bydlíme u Inda jménem Anurag Goswami a jeho přítelkyně Berni, která pochází z Austrálie.

Cestovala kolem světa, a když už se po dvou letech blížila zpět domů do Austrálie, potkala v Indii Anuraga a od listopadu s ním tady bydlí. Chudák maminka se už prý těšila, že bude doma a zase nic. Anurag projektuje pro realitní společnost a Berni tady prostě bydlí s ním. Celý den odpočívá nebo je na internetu. Prý bychom nevěřili, jak je to namáhavé. Mají tady paní, která jim dvakrát denně vaří, takže jsme hned po příjezdu dostali pravé indické jídlo. To jsme ještě nevěděli, že žena umí jen jedno jídlo, jen v poledne je to s rýží a večer s plackami (pro mě tedy dvakrát denně s rýží). Ale je to zase výborné, tak snad nám to do neděle než odjedeme, vydrží!

Koupě jízdenky

První den pobytu už tak nějak znáte, takže začneme od druhého. Ráno jsme si pěkně pospali, takže do města jsme se dostali až po obědě. Hlavním cílem bylo zařídit si jízdenku do Bikaneru. Dlouhé trasy se tu musí rezervovat hodně předem, hlavně když chce člověk spací vůz, což my jsme chtěli…

Hned na nádraží jsme narazili na typický podvod, o kterém jsme četli v průvodci. Ihned po příjezdu na nádraží nás odchytil muž a tvrdil, že kancelář pro mezinárodní prodej je zavřená a musíme do města do jiné kanceláře, a že nám ještě domluví cenu u řidiče rikši, protože jinak bychom jeli určitě dráž. Jenže v malé kanceláři seděl chlápek, který si naúčtoval ještě přirážku, tak jsme se rozloučili a šli do jiné, oficiální kanceláře, kde nám řekli, že prodejna na nádraží funguje, tak ať to koupíme určitě tam. Fakt blázinec.

Experti na obírání

Indové jsou na obíráni turistů opravdoví experti. Někde se s tím ani netají, takže u vstupu na některé památky máte ceny pro domácí 10 rupií a pro turisty 250 rupií. Trošku rozdíl. Jinde to prostě zkouší. Hlavně když chce jet člověk rikšou, tak by platil i trojnásobek. Každá rikša má měřič, ale ten funguje jen pro domácí, pro turisty je skoro vždy rozbitý!

Později jsme se šli ještě projít po dvou trzích. Chtěli jsme si něco koupit na sebe ať trošku zapadneme. Ale to už bylo tak unavující, že jsme koupili aspoň jednu halenku a šli si odpočinout do parku. Podívali jsme se také k India gate a pak vyrazili rikšou zpátky k domovu. Dali si opět výborné jídlo od kuchařky a zapluli spát.

Druhý den už se nám konečně podařilo vyřídit jízdenky, takže v neděli večer budeme odjíždět do Bikaneru.

Pak jsme konečně mohli taky vyrazit po památkách. Namířili jsme si to do Páteční mešity, která je opravdu překrásná. Blanka (maminka Matěje pozn. red.) mě sice varovala ať tam nechodím, že tam chlapi neradi vidí ženské a že na ně opravdu hnusně koukají, ale musím říct, že oproti tomu, co jsem zde zažila první a druhý den ve městě, to bylo v pohodě. Člověk si asi i nějak zvykne, ale na bílé ženské tu chlapi koukají dvěma způsoby: buď opovržlivě a nebo jsou z nich tak vedle, že v autech a dokonce i autobusech přibrzďují, aby si je prohlédli (takže už jsem měla na svědomí málem pár havárek) a dost často si mě „tajně" fotí. Celkově jsou zde z bílých lidí dost vyjevení, ale jsou milí. Děti na nás mávají a chtějí si s námi podat ruce, dospělí se většinou usmějí a zeptají se, jak se máme. Dokonce i policajti!

Památky

Z Páteční mešity jsme vyrazili i do muzea Gandího. Ten je zde opravdu všude. I na všech bankovkách ho mají, nikoho jiného! Navečer jsme měli sraz s Anuragem a Berni a jeli za město na nějaký jihoindický trh, jenže než jsme tam přijeli, bylo skoro vše zavřeno. Ale i tak si po menších peripetiích Berni koupila šaty a my ochutnali něco z jihoindické kuchyně. Večer doma jsme si ještě dali slivovičku (kterou tedy poctivě pijeme i ráno a problémy zatím žádné) a šli jsme spát.

Dnes nás čekaly další krásy Dillí. Navštívili jsme Qutub Minar, Lotosový chrám a indickou restauraci, která nás ale dost zklamala, protože byla zaměřena na turisty, takže předražená a jídlo nic moc… Snad si brzy naše žaludky a střeva zvyknou a budeme moct jíst v obyčejných indických restauracích.

Jinak celkový dojem je opravdu zvláštní. Člověk jen zírá, jak lide žijí uprostřed špíny, nepotkáte žádný odpadkový koš. Vše, co máte, prostě odhodíte na zem a všude kolem cest jsou hromady odpadků. Vidíte spoustu chudých lidi, kteří v nich žijí a neustále se v nich přehrabují. Celkem to tu i smrdí, ale člověk si opravdu zvykne na všechno. Jediné čisté v celém městě je metro, ze kterého jsme dnes byli příjemně překvapeni.

Takže nás čekají poslední dva dny v Dillí a pak vzhůru za dalším dobrodružstvím.

Sobotu a neděli jsme strávili ještě v indické metropoli. V sobotu jsme se setkali se Sureshem, klukem, se kterým jsme si dříve psali jen přes mail a slíbili si, ze se v Dillí potkáme. Již dříve nám nabízel ubytování v nějaké komunitě, což jsme raději odmítli, protože šlo o komunitu náboženskou, což jaksi není zrovna náš šálek čaje. Ale řekl nám, že nás tam aspoň vezme podívat. Bylo to úžasné místo, to je pravda. Najednou se člověk ocitl úplně mimo ty davy lidí na farmě, kde byl doslova boží klid.

Komunita

Komunitu vede Aunty, což je postarší Američanka a naprosto éterická bytost. Má dlouhé bílé vlasy a neustále úsměv na tváři. Jakýmsi duchovním je tu mistr Alan, kterého jsme ovšem potkali jen na chvíli, protože ho zrovna bolela hlava. Jinak obyvateli komunity jsou převážně Rusové, kteří se s námi hned přišli seznámit a divili se, že jim rozumíme, když mluví rusky. Ani se to nezdálo a strávili jsme tam skoro celé odpoledne, dokonce nás tam pohostili i čajem a obědem, což byly placky s oblíbenou pálivou luštěninovou směsí. No ale jelikož je to komunita převážně Rusů, nechyběla v tom dávka pohanky a samozřejmě navrch smetana, ale i tak to byla výborná kombinace!

Večer jsme měli domluvenou večeři s Anuragem a Berni. Jeli jsme do obrovitánského obchoďáku, kde byla indická restaurace a Anurag nám dohromady objednal asi deset druhu jídel, takže jsme zkusili, co se dalo a bylo to vynikající. Teda akorát Matěj nepoznal chilli papričku, a tak ji zvědavě celou spolkl a pak už jsme jen viděli, jak rudne a začíná brečet.

Jelikož jsme v komunitě strávili víc času, než jsme čekali, chtěli jsme v neděli vše dohnat a navštívit zbytek památek. Vstávali jsme tedy velmi brzy a po deváté byli u chrámu Akshardham. Asi nejkrásnější z celého Delhi. Chrám je nový, dostavěný v roce 2005, ale naprosto překrásný a ještě se ho snaží udržovat opravdu čistý. Jen se nesmí skoro v celém areálu fotit, což je škoda.

Opět nové jídlo

Pak nás čekala ještě Humayunova hrobka a krásné trhy v Delhi Haat, kde jsme opět zkusili něco nového z indické kuchyně. Teda abychom se přiznali, nepamatujeme se jediný název jídla, protože se to prostě nedá. Jsme rádi, že si pamatujeme aspoň jména hostitelů a na ta se také ptáme třikrát!

Pak už zbývalo jen jet rychle domu, sbalit, navečeřet se a rozloučit se s Anuragem a Berni. Ta loučení jsou vždycky hrozná a doufáme, ze se s nimi ještě potkáme. Chystají se taky brzy vyrazit po Indii tak to snad někdy dopadne. Byla tedy před námi první noční, jedenáct a půl hodiny trvající cesta vlakem.

BÁRA ŠAFRÁNKOVÁ