Raději se utopili

Na návštěvu Svitav přijel v těchto dnech také Ernst Beutel. Jako desetiletý kluk odešel s rodiči v roce 1946 z Lačnova do německého Karlsruhe. „Vzpomínám si, že jsme jako děti tahaly domů na lyžích v zimě chvojí z lesa na okraji Svitav. Těsně před odchodem z města jsem sloužil u sedláka až ve Sloupnici,“ říká Ernst Beutel. Mládež podle jeho mínění odchod tolik nevnímala, ale starší lidé odsun těžce nesli. Někteří se údajně utopili ve svitavském rybníku. Dnes žije Ernst v Německu a rád pěstuje modrý česnek.

Podobný příběh prožila také Renate Schwarzkopfová, která do Svitav přišla jako malá dívka ze Slezska. „V roce 1938 do Svitav povolali otce, který sloužil jako policista. Bydleli jsme v bytě u kina Stalingrad. Některé filmy jsem tehdy jako desetiletá viděla i desetkrát. Když jsem se v roce 2001 poprvé vrátila do Svitav, kino jsem téměř nepoznala, jak bylo zdevastované,“ vzpomíná Renate Schwarzkopfová. Do města se pravidelně vrací. Našla tady mimo jiné dobrou přítelkyni, která žila po jejich odchodu v bytě u kina.

Jako dobytek

Obrovské ponížení zažil při vysídlení Gottfried Troltsch. Pochází z Hradce nad Svitavou a nikdy nezapomene, jak je vyvezli do Německa v dobytčích vagónech. „S sebou si mohl každý člověk vzít jen třicet kilogramů věcí. Můj otec byl tehdy v zajetí a maminka se sama musela postarat o tři děti, mám ještě dvě sestry. Přišli jsme o polnosti a dům,“ tvrdí Gottfried Troltsch.

Někteří začali v Německu nový život a postavili si rodinné domy. Gottfried Troltsch vystudoval elektrotechnickou školu a působil jako učitel. Když chtěl přijet do Čech poprvé v sedmdesátých letech, musel se zavázat, že tu nezůstane. Jednou ročně krajané na Svitavsko přijíždějí a poznávají místa, odkud byli s polečně s dalšími násilně vyhnáni.