Pocity beznaděje a zmaru byly ale brzy vytlačeny pocity solidarity, vzdoru, neochoty podvolit se takové zvůli a nakonec se dostavily i pocity hrdosti na americký lid, které byly vyvolány pohledem na odhodlání prostých Američanů, kteří se chopili státních vlajek a dávali zcela zřetelně najevo svoje občanské postoje. Dokázali bychom to i my? Snad ano a mohli bychom to dokladovat historií. Ale časy se mění a my rovněž.

A pak jsem jen několikrát kroutil hlavou nad některými našimi chytrolíny, kteří ve vší vážnosti sdělovali svým spolupivařům, že to těm Amerikánům patří, do všeho se se… Chtěli by poroučet celému světu atd. A člověk si uvědomil, jak v mnoha lidech zůstalo v podvědomí dělení světa na východ a západ (socialismus a kapitalismus) a vůbec nepostřehli ve své zaslepenosti, že se svět dělí (pokolikáté už) úplně jinak. Boj s terorismem je nesmírně složitý a možná jej nikdy nelze vyhrát, rovněž jej provází celá řada negativních jevů, které sledujeme v Iráku či Afghánistánu a které tento boj často diskreditují. Vzdát jej by ale znamenalo vzdát se hodnot, na kterých náš „starý svět“ vyrostl a na které můžeme být právem hrdi. Jsou to přece hodnoty i pro naše děti. Proto se tento boj vzdát nesmí a my bychom jako národ neměli strkat hlavu do písku a tvářit se, že se nás to netýká. Naopak, naší povinností je k tomuto boji přispět vším, co jenom můžeme. Jde přece o naši budoucnost, budoucnost našich dětí a našeho světa. Měli bychom si jej uhájit takový, jaký ho chceme mít.

FRANTIŠEK VÁCLAVEK