Naším cílem bylo Hampi, podle mnohých lidí jedno z nejkrásnějších míst Indie a pro nás asi zatím nejkrásnější ze všeho, co jsme doposud viděli.

Uprostřed skal

Hampi je malinké městečko, které se skládá pouze z jedné hlavní a asi dvou vedlejších ulic. Je zde však tolik chrámů jako snad v žádném jiném velkoměstě. Městečko je zasazené doprostřed skal, které jsou naprosto neuvěřitelné. Nejde o klasické skály, ale o hromady různě velkých kamenů, které tvoří úžasná skupenství a nikdo moc nechápe, jak vlastně mohly vzniknout a jak vůbec drží pohromadě. Všude mezi těmito skalami jsou postavené spousty malých i velkých chrámů. A nejen mezi nimi, ale kolikrát se člověk podíval na úplný vrchol nějaké skály a na nejvyšším kamení byl postaven malý oltář či nějaká jiná stavba. Člověk si neumí představit, jak se tam vůbec dostat, natož tam něco postavit!

Teče tudy taky nádherná řeka (čistá) takže je tu i spousta zeleně a hlavně jsou zde obrovské banánovníkové plantáže.

Celá oblast se skládá ze dvou hlavních části Hampi Bazaar (což je ta jediná větší ulice) a Královského centra, což jsou pozůstatky bývalého královského komplexu a nachází se asi dva kilometry od Bazaaru. Na Hampi Bazaaru je Virupaksha Temple, což je největší místní chrám, kde je spousta opic a také tam mají vlastního slona Lakshmi, kterého jsme ale bohužel neviděli. Jinak po celém Hampi Bazaar jsou vidět pouze krámky s turistickými cetkami, občerstvením a mezi tím chudé příbytky místních, kteří tady žijí doslova na ulici.

Celé Hampi patří pod UNESCO a byly zde snahy všechny lidí vystěhovat a město zavřít pouze pro turistické návštěvy, ale místní se vzbouřili a vystěhovat se odmítají. Což je samozřejmě dobře, protože takhle to malinké městečko úžasné žije a všude tu pobíhají indické děti a samozřejmě spousta psů a koz.

Vitthala Temple

V pondělí jsme si ráno přivstali a už o půl osmé vyráželi na obhlídku. Přes poledne je tu už opravdu neskutečně vedro, takže je dobře se přes poledne někam uklidit a nic nedělat. Navštívili jsme Vitthala Temple, ke kterému vedla opravdu nádherná cesta mezi skalami a hlavně nikde ani živáčka. Přišlo nám vážně neskutečné, jak je všechno volně přístupné. To si člověk v Evropě neumí vůbec představit. Taková místa by u nás byla dávno zavřená a člověk by platil pěkně mastné vstupné.

Cestou zpátky jsme to vzali kolem řeky a zchladili si nohy ve vodě. Pozorovali jsme místní obyvatele, kteří se jen pár metrů od nás koupali a prali a vůbec si nás nevšímali, takže to bylo příjemné. Jen jsme pak cestou zpátky narazili na tabuli, která upozorňovala na krokodýly v řece, takže nás ty naše čerstvě zchlazené nohy trochu zabrněly.

Kolem jedenácté jsme se vydali k místnímu vodopádu, kde se prý dá koupat. Cesta vedla středem banánovníkových plantáží. Celou cestu šel s námi jeden místní a nabízel se nám jako průvodce. My ho odmítali, ale pak jsme přece jen byli rádi, že se nás držel, protože tu cestu bychom asi nenašli. Došli jsme ke krásnému malému skalnímu jezírku (které se poté měnilo ve vodopád, ale ten jsme neviděli), kde byla nádherná průzračná a studená voda. Už se zde asi pět lidí koupalo, tak jsme se hned přidali a bylo to parádní. Vůbec se nám nechtělo odejít.

Cestou zpět jsme se stavili na hostelu převléct z plavek s vyrazili na další obhlídku, tentokrát do Královského centra. Tento komplex musel být ve své době opravdu neuvěřitelný. Spousta různých paláců, nádherné sloní stáje, koupele a obrovské zahrady. Nic proti Evropě, ale po tom, co jsme viděli tady v Hampi, se může jít celá Itálie a Řecko se svou antikou zahrabat.

Naprosto utahaní jsme se vrátili zpět, zašli na večeři a vydali se spát. V úterý jsme už měli pouze dopoledne, protože v pět hodin nám jel vlak do Hyderabadu.

Cesta vlakem

S jízdenkami byla taky docela legrace. Pokud chcete jet vlakem a ten je již plný, můžete si i tak koupit lístek a dostat se na tzv. čekací list. Pokud někdo před vámi zruší lístek, můžete jet. Pokud ne, můžete ho se storno poplatkem zrušit. Nám se ještě den před odjezdem ukazovalo, že jsme pořád na v očekávání, takže jsme už plánovali jak se dostat do Hyderabadu jinak. Naštěstí nás pán v jedné turistické kanceláři ujistil, že se tam určitě dostaneme, tak jsme mu věřili a dál to neřešili.

Ráno jsme si tedy vyšlápli na jeden chrám, který se nachází na vrcholu asi největšího kopce v okolí a je odtud nádherný výhled na celé Hampi, takže jsme z výšky pěkně viděli všechna místa, která jsme za ty dva dny navštívili. Také jsme zde zjistili, jak funguje kontrola zaměstnanců. U vchodu do chrámu seděl jeden hlídač a my byli evidentně první, kdo tam to ráno přišel. Po chvíli za námi došel a dával nám telefon, že je to jeho šéf a jestli mu můžeme potvrdit, že jsme nahoře v chrámu. To byla vážně legrace!

Pak jsme pomalu sešli dolů a vydali se ještě podívat největší sochu boha Vishnu v Indii. U ní bylo napsáno, že následkem toho, že byla odstraněna horní klenba nad sochou, tak je socha trochu poničená. Ne že by tam nějakou klenbu přidělali, aby ji chránili. Prostě Indie! Pak jsme zašli najíst do jedné z místních restaurací Mango Tree, kde jsme byli už den před tím a která je taková alternativní. Nemá stoly, pouze bambusové rohože a nízké stolečky a ty jsou položené na stupňovitě terase s výhledem na řeku a údolí. A je tam neskutečný klid, i v průvodci doporučují vzít si s sebou knížku. Spousta lidí zde jen sedí a čte si u jedné citrónové sodovky (populární to drink: donesou vám vymačkaný citron ve sklenici a flašku sodovky, prý je to dobře na vedro) a nikdo to neřeší, nikdo nikoho nevyhazuje.

Matěj se rozhodl ještě naposledy vykoupat a já zůstala sedět v restauraci a četla si. Po cestě k řece se Matěj opět setkal s úžasným obchodním talentem Indů. Na cestě k řece musel překročit takový malý potůček, který byl ale celkem hluboký. Když hledal vhodné místo, přiběhl k němu Ind, že za deset rupií mu ukáže místo, kde to jde. Tak mu Matěj řekl, že u sebe nic nemá. Ind to ještě chvíli zkoušel, ale když pochopil, že z něj stejně nic nedostane, tak mu to místo stejně ukázal.

Pak už nás čekala jen cesta autobusem do Hospetu, což je město asi deset kilometrů do Hampi. Tam jsme na nádraží s úlevou zjistili, že místa ve vlaku opravdu máme. Na místních železnicích je také obvyklé, že vám nikdo neřekne, že má vlak zpoždění. Na tabulích stále svítí 17.15 a zaměstnanci vám říkají také 17.15, i když už je skoro 18.00. Ale nakonec vše dobře dopadlo a my odjeli směr Hyderabad, nás další cíl.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI