Tři studentky vysoké školy měly letos neobvyklé prázdniny. Vydaly se na tříměsíční studijní praxi až do Bangladéše. O své cestě do rozvojové země povyprávěly dvě, ŠTĚPÁNKA PECHÁČKOVÁ A MARKÉTA NEŠPOROVÁ.

Jak jste se dostaly právě k tomu vyjet až od Bangladéše?

Markéta: Měly jsme mít nějakou praxi, říkala jsem si, že bych jela do této oblasti, zajímá mě a chtěla bych tu v budoucnu i pracovat. Obeslala jsem organizace, které se věnují výrobě fair trade textilu a ozvali se mi právě z Bangladéše. Velmi flexibilně se ke mně přidaly dvě spolužačky a vyrazily jsme.

Štěpánka: Je potřeba říct, že studujeme Mezinárodní humanitární a sociální práci na Univerzitě Palackého v Olomouci. Právě v rámci školy máme povinnou praxi.

Běžně se u vás jezdí na praxi až na druhý konec světa?

Štěpánka: Ano, u nás ano. Dost lidí vyjede někam takhle podle svého zájmu.

Co bylo cílem vaší cesty?

Markéta: Měly jsme získávat profesní zkušenosti ve vybrané organizaci. My jsme byly v organizaci Thanapara Swallows Development Society. Měly jsme to jako makro praxi, chtěly jsme se věnovat managementu a podobně. Pak jsme spíš dělaly propagaci, PR, reporty a hlavně svoje výzkumy na diplomky.

Štěpánka: Hlavně to byly výzkumy na diplomovou práci. Pak také seznámení s fair tradem. Důležité bylo, že jsme získaly dlouhodobější zkušenost v zemi, kde se mluví jiným jazykem. A také hlubší zkušenost s rozvojovou zemí.

Čeho se týkaly vaše výzkumy?

Štěpánka: Já jsem se věnovala spokojenosti příjemců programu pro vodu a sanitaci. V Bangladéši je problém s kontaminací vody arsenikem. Organizace na to má svůj program, kde staví nové studny, léčí nemocné zasažené arsenikem. Dělala jsem kvalitativní výzkum, jak lidé přijímají tento program a jak ho vnímají.

Markéta: Já jsme řešila rekvalifikační kurzy pro ženy. Učí se šít a vyšívat, aby mohly pracovat ve fair trade dílně. Řešila jsem, jaký to má přesah při socializaci ženy. Jaký má význam pro ženu, že se něco naučí a má možnost pracovat. Tam to není moc běžné. Ženy jsou v podstatě majetkem svého manžela.

Přibližte organizaci, ve které jste celé tři měsíce pracovaly.

Markéta: Je to velká komunitní organizace, která má spoustu projektů. Jedna část se zabývá lidskými právy a druhá komunitním rozvojem. Mají spoustu projektů na podporu ženských práv. Provozují základní školu, mateřskou školku, zdravotnické centrum. Poskytují mikropůjčky, mají zemědělský program, kde se snaží propagovat ekologické zemědělství.

Kde v Bangladéši jste byly?

Štěpánka: Na severozápadě Bangladéše v distriktu Rajshahi. U hranic s Indií, hned u řeky Gangy. Gangu jsme měly v podstatě za barákem.

Byl to velký kulturní šok?

Štěpánka: To určitě byl. Sice jsem už byla několikrát v Indii, ale kulturní šok se mi nevyhnul.

Markéta: Já jsem měla největší kulturní šok po návratu domů. Tam se to na nás valilo postupně. Jeli jsme z Dhaky, což byl takový mezistupeň až do naší vesnice. Člověk i trochu čekal, co přijde. Nejprve to bylo dobrodružství, exotika, pak jsme si zvykly. Až pak návrat, to byl velký skok.

Štěpánka: Je pravda, že postnávratový šok je často náročnější.

Jak vás místní přijali?

Štěpánka: Opravdu skvěle.

Markéta: Oni jsou otevření a přátelští. Vůbec nejsou zvyklí na turisty. V zemi není nic moc turisticky zajímavého, proto tam moc lidí nejezdí, jen pracovníci z neziskovek. Když jsme pak cestovaly, pro spoustu lidí jsme byly první bělošky, které v životě viděli. Všichni se s námi chtěli seznámit, podat nám ruku, zeptat se, jak se máme, pozvat nás na oběd. Časem už to bylo až nepříjemné, stále nás někdo zastavoval a civěl na nás.

Jak se na vaši cestu tvářila rodina?

Markéta: Myslím, že to nikoho moc nepřekvapilo. Všechny tři docela hodně cestujeme. Doma to vzali v pohodě. Babičky samozřejmě byly nervózní. Psaly jsme blog, všichni říkali, že to bylo skvělé, že měli pocit, že jsou s námi v kontaktu. Babička řekla, že teď jí přijde, jako by toho o mně věděla víc, než když jsem normálně doma.

Takže přístup k internetu a kontakt se světem byl bezproblémový?

Markéta: No… (smích)

Štěpánka: Na místí poměry ano. Mají tam takové modemy, jako byly dřív u nás. To připojení je hodně nestabilní, pomalé. Navíc jak jsme byly na hranicích s Indií, tak to také bylo složitější. Místní říkají, že bangladéšská vláda má jakousi paranoiu z indické, že se bojí špehů, tak záměrně spojení ruší.

Už jste to trochu nakously. Jak je to v Bangladéši s bezpečností třeba pro mladé bělošky?

Štěpánka: Úplně bez problémů. Ve velkých městech často bývají nejrůznější demonstrace a stávky. Ale na vesnici, jako jsme byly my, to nebyl žádný problém. Samozřejmě člověk musí respektovat nějaká pravidla, měl by se pohybovat za dne, v noci by neměl moc vycházet.

Markéta: Ale my jsme se venku pohybovaly i po setmění.

Štěpánka: V organizaci se o nás hodně báli a starali se o nás. Musely jsme je pořád informovat, kde jsme a podobně.

Markéta: Obyvatelstvo je velmi homogenní, nejsou tam žádné povstalecké skupiny. Jedině snad nějaké horské kmeny. Někdy v sedmdesátých letech se tu ztratili britští turisté. Ale únosy a podobně tu nejsou žádným nebezpečím. To hrozí spíš při takových věcech, jako je doprava, možná nějaké nemoci. Ale my jsme se tam cítily bezpečně.

Kdybyste měly vypíchnout největší zážitek.

Štěpánka: Na to se nás ptá hodně lidí, ale to se vůbec nedá říct. Je to velká suma zážitků.

Markéta: Ono to ve výsledku bylo velmi poklidné, nebylo to tak, že bychom každý den bojovaly o život. My jsme si tam žily velmi vyrovnaně v denních cyklech, kdy se člověk budí v tu samou dobu, jí v tu samou dobu a jde spát v tu samou dobu. Že bychom zažívaly nějaké dobrodružství, to ne.

Štěpánka: Když se řekne Bangladéš, tak si vybavím ten kulturní šok. Také jsem se naprosto zbavila předsudků vůči muslimům, Bangladéš je většinově muslimská. A co ještě, tak jsme měly problémy s vízy. Domů jsme chtěly letět přes Indii, je to levnější. Ale Indové nás tam nechtěli pustit. Do toho jsme měly problémy i s vízy v Bangladéši, takže jsme tam nakonec byly čtrnáct dní ilegálně. Nakonec jsme víza dostaly, ale bylo to na poslední chvíli. Byly to boje. Už jsme si myslely, že se nedostaneme domů, ale ve výsledku nám to přineslo zajímavé zážitky.

Markéta: Největší zážitek byli koupající se vodní buvoli, to bylo krásné.

Štěpánka: Koupaly jsme se v Ganze, viděly místní svatbu, zažily jsme Ramadán.

Co byste poradily tomu, kdo se chce do Bangladéše vydat?

Markéta: Nic od toho nečekejte! Říkaly jsme si, budeme cestovat po Bangladéši, ale tam opravdu nic není. Je to pro lidi, co si chtějí užít kulturu a nasát atmosféru. Ale není to vyloženě země, do které bych jela na poznávací dovolenou.

Štěpánka: Je to pro lidi, kteří už jsou unavení spoustou turistů a chtějí zažít trochu divoka, méně civilizace, méně turistů. Určitě doporučuji se aspoň trochu naučit bangladéšsky, s angličtinou je to tam špatné. A pokud pojedete do Chittagongu, tak si s sebou určitě vezměte deštník …