Do výše dvaašedesáti metrů se šplhal tehdy osmnáctiletý učeň Milan Musil. Pod dozorem zkušených mistrů Bohuslava Peňáze, Josefa Škrabala a svého otce Filipa vyměnili střešní krytinu a opravili báně.
Zajímal se o opravy i slavný rodák Bohuslav Martinů?
Vím, že psal do Poličky dopisy, ve kterých se dotazoval, jak opravy postupují. V jeho rodné světničce jsme si udělali přípravnu. Dokonce jsme tam měli ohýbačku.
Jaká krytina byla na střeše věže kostela před vaší opravou?
Pozinkovaný plech jsme odstranili a nahradili jsme ho měděným. Pan farář ho sháněl všude možně. I po kovošrotech.
Sundávali jste kříž, který zakončuje střechu věže?
Třímetrový kříž jsme neoddělávali. Odborníci ho zlatili přímo na věži. Stejně jako všechny báně. Jednu jsme ale museli „zazáplatovat“. Byla totiž z války prostřelená.
Zanechali jste ve střeše nějakou památku dalším generacím?
Do měděného pouzdra jsme vložili noviny, drobné i papírové peníze. A klempířům, kteří přijdou po nás, jsme v báni jihozápadní věžičky schovali i lahev slivovice značky Šohaj.
Máte nějakou zajímavou vzpomínku na tehdejší opravu?
Vzpomínám, jak nám farář nosil každý den svačinu až nahoru do věže. Dospělým vždycky nabídnul šťopičku na posilněnou. Já jsem ale dostal jako učeň jen limonádu. Byl jsem tehdy nejmladší, takže jsem nahoru a dolů z věže běhal i několikrát denně.
