Regionální umění je tou nejzásadnější součástí a neoddělitelným poutem tvořícím kultury jako celku.Právě to si uvědomují ve svitavském okrese, kde už skoro pět dekád domácí kreativci vytvářejí svá výtvarná díla a vždy se mohou spolehnout na to, že jejich díla nezůstanou jen ve sklepení zaprášenou a zastrčenou malbou vyplňující poetické kratochvíle.

Výtvarnictví na malém okrese pomáhají udržovat jednak sami malíři, ale zázemí jim dává svitavské muzeum pořádající 47 let výstavy právě pro ty, kteří štětec, plátno a ztvárnění fantazií mají jen jako svého koníčka. „Můžu vám říct, že po revoluci v roce 1989 strach, že lidé přestanou malovat a přestanou dělat to, co je baví. Budou se hnát za vyděláváním peněz a upozadí tyhle koníčky. Je pravda, že po tom roce se počet vystavujících snížil, ale nyní se to opět obrací," přiznává Blanka Čuhelová, ředitelka Městského muzea a galerie ve Svitavách.

„Lidé už zase tíhnou k sebevyjádření a třeba i relaxaci prostřednictvím umění," těší ji. Současnost se od minulosti výrazně liší. Ve Svitavách a širokém okolí se začíná formovat mladší generace, která v pohodlí domova vytváří obrazy dnešního světa, klade důraz na detail a emoce vyzařující z obrazu.

Vystavit obraz tu může úplně každý. Častokrát se stává, že právě muzejníci či nejbližší přátelé jsou těmi, kdo dodá domácím malířům odvahu vystoupit ze stínu. „Ale jsou samozřejmě i tací, kteří se obávají vystavovat, nebo nechtějí. Pár takových známých mám. Několik jsem jich nakonec přesvědčila, opravdu nemusí mít strach. Vždyť to není soutěž ve sportu, ale každý si najde to své a pěkný obraz člověka potěší," usmívá se Čuhelová.

Jedním z těch, kteří už před časem vyslyšeli vábení výstav, byl i Pavel Fiala, jenž na letošní výstavu dodal napířklad obraz indiána. „Možnost vystavování je i pro amatéry úžasná. Měl by to být jeden z úkolů a cílů regionálních muzeí a galerií. Ti, co vystavují na republikové úrovni, mají spoustu příležitostí a lidé se s jejich tvorbou mohou seznámit. Ale příležitost seznámit se s prací lidí, kteří s námi žijí ve městě, těch moc není. Svitavská galerie v tom má velké plus," oceňuje Pavel Fiala.

Fiala není výjimkou. O námětech nejspíš také příliš nemluví, ale loví je, kde může. Při malování vychází z literatury, nebo podnětů ze života. „Namaluji tak dva až tři obrazy za rok. Ale příliš moc času teď nemám. To víte, pracuji s dětmi ve škole, potom ještě vychovávám ty své doma. Takže se maluje podle toho, jak zbývají síly," dodal muž, jenž jinak pracuje jako učitel v Základní umělecké škole.

„Ale ve srovnání s mou manželkou moc výkonný nejsem. Ona namaluje klidně deset a více obrazů," dodal.
Když už jsme u jeho detailního obrazu indiána – to je právě současný moderní trend, který určuje doba. „Skladba se neuvěřitelně mění. Když jsem začala výstavy dělat, a to už jsem naskakovala do rozjetého vlaku, bylo tu hodně krajinářů. Teď se to úplně obrátilo," překvapuje Blanka Čuhelová a připomíná, že i muzeum se snaží závany výtvarné minulosti stále oživovat: „Krajinám už věnujeme „jen" jednu celou místnost. Ale díky za ně, že tu jsou. Jsou to tradiční obrazy."

Podle Fialy nejsou amatérští výtvarníci velkou rodinou. Nemá proto moc příležitostí k hovorům o umění už proto, že jsou prý individualisté a nesdružují se. Jinou kategorií byli například moravskotřebovští malíři, kteří měli v minulosti spolek a pravidelně se scházeli.
Za jejich pospolitost mohla jediná postava – učitel Vladimír Čadílek. Postupně ožívá také enkláva okresního města. Prosadí se z nich někdo výrazněji?