Obrovské vzdálenosti si člověk uvědomí v okamžiku, kdy si sedne za volant a začne ukrajovat první míle. Národní parky a místa s možností něco zajímavého vidět, které na mapě vypadají tak směšně blízko, jsou teď někdy vzdáleny několik dní cesty.

Ve střední části země nejsou výjimkou úseky, kdy za celý den řízení nevidí člověk nic než vyprahlou pustinu. Oáza klidu a bezstarostného řízení, tak jsem vnímal nekonečný prostor vnitrozemí. Tedy dokud mě nezačal bolet zub a nezjistil jsem, ze nejbližší zubař je sedm set kilometrů daleko.

Skalní monolit Uluru, klasická ikona země nechybějící na žádné publikaci o Austrálii, byla jednou z mála zastávek na tropický sever. Tam jsem poprvé ucítil nepříjemná tropická vedra a vlhkost i navzdory tomu, že zde panovalo zimní období.

Značky pozor krokodýl na veřejně přístupných místech utvrdily pocit, že jsem na jednom z nejnebezpečnějších kontinentů co se fauny týče. Základní pravidla, jak se vyhnout kontaktu s jedovatými hady a pavouky, se učí děti již na základních školách.

Přesun na východní pobřeží poznamenává srážka s klokanem. Jejich zvědavost při soumraku, kdy je lákají reflektory auta, se stala jednomu osudná. Vůz je díky železné konstrukci na nárazníku nepoškozen a tak pokračuji v cestě.

Sytě zelený deštný prales severovýchodu představuje rozmanitost tohoto kontinentu. Vysoké fíkovníky a exotické stromy s hustými korunami nepropouští mnoho slunce. Tajemné mokřiny jsou domovem dotěrných komárů. Při večeři necítím opečené steaky, ale repelent.

Smrdím od hlavy k patě a vypadá to, že na tenhle druh komárů neplatí vůbec nic. Věčný bzukot u ucha mě dohání ke všemu jen ne ke spánku. Rychle odsud pryč. Po silnici lemující pobřeží se vydávám na jih.

Korálové útesy jsou jedním z nekrásnějších míst východu s dobrými možnostmi pro potápění. Čím jižněji se dostávám, tím více lidí potkávám. Není se čemu divit. Krásné pláže a domky na pobřeží jsou opravdu pěkným místem pro bydlení. Půjčovny surfařských prken jsou tu na každém rohu.

Ideální podmínky dělají z tohoto místa ráj pro vyznavače velkých vln a na pár chvil i pro mne. Silnice číslo 1 mě přivádí do Sydney. Pulsující město vyrostlo kolem jednoho z nejkrásnějších přístavů na světě.

Budova Opery je dominantou velkoměsta, na kterou jsou Australané stejně pyšní jako na svůj ragbyový tým. Navštěvuji pár zajímavých míst a na ubíhající čas zapomínám v botanické zahradě. Papoušci jsou tady na lidi zvyklí tak, že jim sedí na ramenou a zobou z ruky.

Kéž by to tak bylo s policajtem, který mi dal pokutu za překročení parkovací doby. Canberra je sice hlavním městem, ale mnozí Ozís jak si Australané říkají ho za něj nepovažují. Bylo totiž vybudováno uměle. Přesněji řečeno nejdřív nejdříve naplánováno a potom postaveno.

Pouliční život zde není tak pestrý, a to se nelíbí zejména mladší generaci. Mně se tu naopak líbilo moc. Všude je spousta zeleně a prostoru. Větší vzdálenosti jsou bez auta trošku problém, ale věčně pozitivní nálada a žertíky Ozís všechno kompenzují.

Na thajské ambasádě vyřizuji formality pro vstup. Potom co se na pár dní zdržím v bezvízové Malajsii mě tam čeká tříměsíční výborná kuchyně a první setkání s buddhizmem.