Svitavský architekt Roman Svojanovský prožívá perné dny. Finišuje se stavbou Fabriky.

Co vás napadlo, když jste do staré továrny přišel poprvé?
Do bývalé Vigony jsem nepřišel ve vazbě na stavbu multifunkčního centra. Jednal jsem už s původním majitelem budovy, a to pro mě byla do budoucna výhoda. Původní myšlenka se ale nelišila. I radní chtěli vytvořit slušný vstup, využít dvorků, světlíků a železobetonové konstrukce. Zvenku jsou pilíře, každé okno jiné, ale má to svoji poezii, protože nic není pravidelné. Budova má ojedinělé prvky a svým způsobem je originální. Půdorys je totiž přizpůsobený křivkám městských hradeb, a ty se zase stavěly podle řeky Svitavy a Studeného potoku.

Co pro vás bylo na stavbě nejvíce složité?
Nepravidelná konstrukce je jen jedna součást, prostě řemeslníci museli vše pořádně změřit. Předchozí funkce objektu byla jiná. Jezdily tady těžké vozíky s káděmi barev. Během rekonstrukce jsme odhalili poruchy ve statice a vše jsme museli pružně vyřešit. Ovšem tak, aby řešení odpovídalo finančním možnostem. Chtěl jsem, aby Fabrika předběhla dobu.

Jak dlouho trvala práce na projektu?
Ta ještě neskončila. Problémy se vlečou i s montáží interiéru. Už čtrnáct dní spím průměrně čtyři hodiny denně. Ve Fabrice jsem od rána do večera. Proces začal v roce 2005, kdy tady továrna stála přesně osmdesát let. Kdybych objekt neznal, asi by se dílo nepodařilo.

Které místo v multifunkčním centru máte jako architekt nejraději?
Hlavně divadelní a kongresový sál. Zvláštností jsou tam nejen prohnuté podhledy, které jsem si z technického hlediska prosadil. Nikdo totiž takové prvky nedělá a nikdo s nimi neměl zkušenosti. O každém prvku tady můžu hovořit hodiny. Také mám rád prostor před internetovou kavárnou, který je doplněn rostlinami, a celou centrální halu.

Proč nejsou ve Fabrice sochy a jiné umělecké prvky, ale jen fotografie?
Původní záměr zněl jasně, že bude Fabrika nabitá uměním. Ve foyer měly být obrovské přesýpací hodiny. Za vstupem měla vést spirála z kovových plátů, která by směřovala k pasáži. V nejsilnějším místě by byla z rezavého železa a postupně by přecházela do vysoce lesklého nerezu. Symbolizovala by vývoj budovy až do současné podoby. V jistém místě by se potkala se skleněnou výzdobou, která představuje múzy. Pasáž je „zasvěcená“ řece Svitavě. Výstavu fotografií Miroslava Sychry měly původně doplnit dvě fontány, které symbolizovaly pramen a proud Svitavy.

Proč na umělecké doplňky nakonec nedošlo?
Nedostaly se na ně peníze. Snažil jsem se je prosadit jako nedílnou součást interiérů, ale nakonec bylo vyškrtnuté vše nad rámec nutné funkce Fabriky.