Olga Botvinová a její manžel Jevhen se narodili a vyrostli v Doněcku na východě Ukrajiny. Oba promovali na univerzitách. Ona studovala finance, on místní lékařskou univerzitu. Setkali se náhodně také v nemocnici. Jevhen vyšetřoval Olžina otce. Vznikla z toho láska. Vzali se a narodil se jim syn. 

close Na této fotce je rok 2020. Olga plánovala rozvoj své psychologické praxe info Zdroj: se svolením Natalije Burlaku zoom_in Na této fotce je rok 2020. Olga plánovala rozvoj své psychologické praxe

Život plynul šťastně. Jevhen byl ve městě známým chirurgem, primářem jedné z doněckých nemocnic. Olga byla úspěšná ve vystudovaném oboru, ale táhlo ji to k psychologii tak silně, že opustila původní práci a založila vzdělávací centrum. Jenže přišel rok 2014, který všechno změnil.

Rusko tehdy zahájilo ozbrojenou agresi proti Ukrajině. Okupace Krymu a části Donbasu měla hrozné následky pro každého Ukrajince, ať žil kdekoli. Pro obyvatele okupovaných území, mezi něž patřila Olžina rodina, bylo zpočátku těžké posoudit, kam až Rusové zajdou. „Naivně jsme doufali, že všechno rychle skončí. Ale viděli jsme, že situace je každým dnem stále napjatější. Můj manžel, já a náš tehdy dvanáctiletý syn jsme sami sebe viděli pouze na Ukrajině,“ vzpomíná Olga.

Zůstat ve svém městě ale nemohli. „Rozhodnutí bylo jasné, i když těžké. Odchod z Doněcka. Z našeho bytu, od našich přátel, známých… Se dvěma malými kufry v rukou jsme vyrazili do nového života. Zamířili jsme do Chersonu,“ popisuje žena.

Město působilo bezpečně. Leží totiž půl tisíce kilometrů daleko. Navíc zde Jevhen dostal nabídku na práci v krajské nemocnici.

„Začali jsme život vlastně od nuly. V Chersonu jsme neměli přátele ani příbuzné. Dříve jsme jen slyšeli, že je to město vodních melounů a rajčat. Postupně, krůček po krůčku, se budoval nový příběh. Nebudu říkat, že to pro nás bylo snadné. Pronajali jsme si bydlení, hledali příležitosti, poslali syna do školy. Někteří z místních nechápali, proč jsme se stěhovali, proč jsme nezůstali v okupovaném Doněcku. Říkali nám imigranti. Ale šli jsme dopředu. Společně,“ říká Olga.

Začala studovat psychologii, absolvovala různé kurzy, navštěvovala mezinárodní semináře. „V tomto období, jsme se potkali s mnoha dobrými lidmi. Pomohli nám, Inspirovali nás, abychom se stali silnějšími, žili s radostí, bez zášti, bez negativity, bez obviňování,“ konstatuje se žena.

Měsíc bydleli ve vlastním bytě. Pak přišla válka

V Chersonu to šlo dobře. Rodina si našla nové přátele. Naproti tomu mnoho kontaktů s těmi původními ustalo, bylo přerušeno. „Někteří z našich známých, kteří svůj osud spojili s Ukrajinou, odešli do různých částí země. Někdo do Dněpru, někdo do Kyjeva, Mariupolu, Oděsy, Chersonu. Byli ale i ti, kteří se přestěhovali do Buči nebo Irpině, později nechvalně proslavených strašnými zvěrstvy. Přátele, kteří se rozhodli zůstat v Doněcku, jsme vlastně ztratili. Neřeknu, že jsme od nich cítili agresi, ​​ale prostě jsme spolu neměli o čem mluvit. Žijí tam podle svých pravidel, podporují proruskou moc, Ukrajinu v sobě necítí. My zase sebe nevidíme v Rusku. O čem tedy máme mluvit?“ ptá se Olga.

close Speciál Deníku: Život před válkou a teď info Zdroj: Deník zoom_in Speciál Deníku: Život před válkou a teď Speciál Deníku: Život před válkou a teď
Žili své normální životy. Podobné jako je žijí rodiny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Měli plány. Před rokem na ně ale začaly padat ruské bomby. Nevzdali se. Nastartovali nový život jinde. Věří, že se zase vrátí domů, odkud je vyhnala válka. O své životní příběhy se podělili se čtenáři Deníku. Příběhy budeme postupně publikovat, vy si je můžete přečíst ZDE. Nebo po zadání adresy www.denik.cz/ukrajina.

V lednu roku 2022 si rodina v Chersonu koupila a zrekonstruovala byt. Všichni byli šťastní, s ambiciózními plány do budoucna. Snili, věřili. „Stěhovali jsme se na konci ledna. A 24. února začala válka v plném rozsahu. Probudily nás výbuchy. Nemohli jsme pochopit, co se děje. Válka podruhé zasáhla do našeho života. Radikálně,“ vzpomíná.

Za týden, 2. března, bylo město obsazeno ruskými okupačními vojsky. „Bylo to hrozné období. Muž prakticky neopustil operační sál. Do práce odešel 24. února a vrátil se až za dva týdny. Práce bylo hodně. Do nemocnice vozili naše vojáky, potřebovali akutní péči. Je dobře, že náš syn v té době už nežil s námi v Chersonu. V roce 2016 odjel studovat do Polska a už tam zůstal,“ je ráda Olga.

V okupovaném městě se podle ní mohli jen modlit a čekat na zázrak. „V obchodech nebyly prakticky žádné výrobky. Zachránily nás „babičky z venkova“, které nosily zemědělské produkty. Lidé sdíleli, co měli: mouku, cukr, olej. Dělili jsme se. V době poplachu jsme se schovávali ve sklepech, hledali nějaký úkryt. Báli jsme se vyjít ven, abychom nenarazili na ruské vojáky. Když jsme je bohužel potkali, sklopili jsme oči a prošli kolem nich, jak to jen šlo rychle,“ popisuje.

close Olga Botvinová zázračně přežila raketový úder v Dněpru info Zdroj: se svolením Olgy Botvinové a Natalije Burlaku zoom_in Olga Botvinová zázračně přežila raketový úder v Dněpru

Lidé sdíleli cenné informace o úkrytech a dalších užitečných věcech na internetu. Tam se rodina Botvinova dozvěděla o možných evakuačních trasách. Jednoho dne se rozhodli všechno nechat za sebou a odejít. Znovu.

Útěk z okupace. 70 kilometrů za 6 dní

Cesta do bezpečí měla původně vést na západ přes město Snihurivka. Krátce před odjezdem se ale rodina dozvěděla, že silnice je již zablokovaná. Oblast byla zaminována, mnoho vozidel bylo na cestě zasaženo střelbou. Museli vyrazit jinou trasou, na sever. Čekalo je nebezpečných 70 kilometrů. „Vzali jsme s sebou do auta mladou maminku se dvěma dětmi. Menšímu byl jeden rok. Odešli na vlastní nebezpečí a riziko,“ připomíná si vypjaté chvíle Olga.

Fotogalerie: Olga Botvinová s rodinou

Na sedmdesátikilometrové cestě museli překročit 68 ruských kontrolních stanovišť. „Dokážete si to představit? Cesta nám trvala šest dní. Bylo to prostě hrozné. Bála jsem se zvednout hlavu. Rusové brali všechno, i kojeneckou výživu pro miminko. Byli jsme připraveni dát vše na světě, abychom byli propuštěni živí. Míjeli jsme rozstřílená auta, zabité lidi… Je to strašné, je tak těžké na to zapomenout,“ dodává tiše Olga.

Když rodina dorazila k prvnímu kontrolnímu stanovišti s modrožlutou vlajkou, neubránila se slzám. „Bylo to jako vyletět z klece. Tak se cítí lidé, kteří se ocitli v okupaci, bezmocní, bez energie, bez plánů, prodchnutí strachem a úzkostí. Když jsme se dostali z té pasti, byli jsme bez sebe štěstím. Plakala jsem a objímala naše obránce,“ sdílí své emoce Olga.

Do nového života v Dnipru zasáhla ruská raketa

Dorazili do města Dnipro, Jevhen Botvin dostal nabídku pracovat v jedné z dněpropetrovských nemocnic. Rodina se tedy rozhodla jít tam.

Olga odmítla odjet do zahraničí, protože chtěla být užitečná doma na Ukrajině. „Já a můj tým ze vzdělávacího centra jsme organizovali a vedli charitativní konzultace, školení, setkání s vojáky, jejich rodinami a dalšími Ukrajinci. Cítila jsem, že naše akce pomáhají, podporují. Našim posláním bylo sjednotit lidi,“ vzpomíná Olga.

Jevhen mezitím pracoval jako chirurg a zachraňoval životy ostatních. A tak se stalo, že jednoho dne musel zachránit svou ženu.

Nic přitom nenaznačovalo potíže. Olga uspořádala 13. ledna 2023 úspěšnou akci pro 300 lidí. Druhý den ráno se tedy probudila v dobré náladě a s velkolepými plány. Chvíli nato vletěla do domu, kde rodina Botvinova bydlela, ruská raketa. Zničila kus domu. Mnoho obyvatel se ocitlo pod troskami. Včetně Olgy a Jevhena. „To ráno jsem seděla u notebooku. Plánovala jsme další akce naší firmy. Najednou zhaslo světlo, začal padat internet. Bylo těžké se soustředit. Šla jsem za manželem do jiného pokoje. Lehli jsme si na pohovku pod deku, objímali se. Najednou blesk, hlasitý zvuk, tma, šok, zmatek. Nemohli jsme pochopit, co se stalo,“ ​​říká Olga.

Manžel se podle ní pokusil vzít kliku dveří, aby se dostal ven. „Ale za nimi byla propast. Ocitli jsme se uvězněni v devátém patře domu. Jevhen našel baterku a začal svítit z okna, aby signalizoval záchranářům, že žijeme,“ popisuje dramatickou chvíli.

close Olga Botvinová zázračně přežila raketový úder v Dněpru info Zdroj: se svolením Olgy Botvinové a Natalije Burlaku zoom_in Olga Botvinová zázračně přežila raketový úder v Dněpru

V jednom okamžiku si manžel všiml, že se z hlavy jeho ženy valí krev. Jako chirurg zvládl krvácení z tepny zastavit. Olga měla štěstí, že její spánková kost nebyla poškozena. Za tři a půl hodiny záchranáři rodinu vytáhli z trosek budovy a převezli do nemocnice. Jevhen, jak se ukázalo, byl také zraněn šrapnelem. Olgu okamžitě operovali. „Když jsem nabyla vědomí, nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Neskonale jsem děkovala Bohu, že jsme s manželem přežili. Spolu. Všechno ostatní je nedůležité,“ prohlašuje.

Její příběh měl ještě jednu, těžko uvěřitelnou, kapitolu. „15. ledna mi volali sousedé z Chersonu, že jiná ruská raketa vletěla i do domu, kde jsme si koupili byt. Nezbylo nám absolutně nic jiného než naše životy, ale byli jsme šťastní. Žijeme,“ zdůrazňuje.

Dny lítosti, bolesti a nových snů

Třetí den v nemocnici začal Olgu trápit v syndrom přeživších. Slzy, dlouhotrvající výčitky, bolest, která probodávala celé tělo. Sedmý den se to ještě zhoršilo. Pochopila, že ne každý měl takové štěstí jako ona a její muž, ale pomoci nemohli. „Lékaři mi předepsali antidepresiva, odmítla jsem je. Chtěla jsem tuto situaci zažít, vyvodit závěry, rozebrat ji,“ přiznává Olga.

Později zjistila, že na jednotce intenzivní péče leží i její devatenáctiletá sousedka. Při výbuchu byla vymrštěna z 8. patra. Dívku našli až pod troskami druhého patra. Všichni její příbuzní zemřeli. Šla jsem za ní. Snažila jsem se ji podpořit, i když jsem se sama sotva držela nad vodou. Uvědomila jsem si, že mým cílem je pomáhat druhým, abych našla sílu žít dál,“ říká.

Jevhen se vrátil do nemocniční práce. Zachraňuje životy. Olga organizuje nová psychologická školení a konzultace. Od útoku ruskou raketou uplynulo jen několik týdnů, ale práce jí pomáhá se zotavit. „Když mám co dělat, cítím příliv energie, síly. Mám spoustu klientů, plno setkání. Organizuji semináře, kde mohu sdílet svou zkušenost. Říkám, nikdy se nesmíte vzdát,“ vyzývá.