V roce 1988 už bylo v celém tehdejším Československu jasně patrné, že mezinárodní i vnitropolitické ovzduší se mění a že se lidé stále více přestávají bát. Praha měla za sebou lednový Palachův týden, při němž se přes úřední zákaz sešlo na Václavském náměstí několik tisíc lidí, které rozháněla vodní děla a uniformovaní policisté v bílých přilbách, podle nichž se jim posměšně přezdívalo Helmuti.

A dne 25. března 1988 se svého prvního velkého občanského protestu dočkala také Bratislava. Byl podobný těm českým. A přece jiný. Ale policejní zásah v jeho závěru byl neméně brutální.

| Video: Youtube

Náboženská výzva

V českých zemích byla hlavním tématem protestů lidská práva, občanské svobody a pravdivý pohled na nedávnou historii, zejména na rok 1968. Rodící se slovenské občanské hnutí tyto otázky řešilo také, ale hlavní důraz kladlo na náboženskou svobodu, možná proto, že církev měla na Slovensku i historicky větší vliv a větší respekt u širokých vrstev populace.

„Myšlenka zorganizovat manifestaci za dodržování náboženských svobod vznikla v prostředí slovenského exilu. Tehdejší místopředseda Světového kongresu Slováků Marián Šťastný inicioval křesťanské aktivisty Františka Mikloška, Jána Čarnogurského, Společenstvo Fatima a aktivní křesťanská společenstva zejména v takzvané podzemní církvi. Jedině tajná církev, jako nejvýznamnější opoziční síla na Slovensku, byla schopná díky svým organizovaným strukturám uspořádat veřejnou manifestaci s tisícovkami účastníků,“ uvádí slovenský Ústav paměti národa v práci Svíčková manifestace – studie, vzpomínky a svědectví.

Šťastného plán se nakonec neuskutečnil, ale představitelé slovenské tajné církve, mezi nimiž byl zřejmě nejvýznamnější tajný nitranský diecézní biskup Ján Chryzostom Korec, se rozhodli uspořádat stejný den manifestaci v centru Bratislavy.

close Památník svíčkové manifestace na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě info Zdroj: Wikimedia Commons, ing. Mgr. Jozef Kotulič, CC BY-SA 3.0 zoom_in Památník svíčkové manifestace na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě

Mezi slovenskými věřícími se tak začaly šířit letáčky s následující výzvou: „Bratři a sestry! Vyzýváme vás k účasti v pokojné manifestaci věřících, která se uskuteční v pátek 25. března 1988 v době od 18:00 do 18:30 v Bratislavě na Hviezdoslavově náměstí před budovou Slovenského národního divadla. Manifestací chceme podpořit požadavek obsazení uprázdněných biskupských stolců podle rozhodnutí Svatého Otce, větší náboženské svobody a plného dodržování občanských práv v Československu. Souhlas s těmito požadavky vyjádříme držením planoucích svíček po dobu manifestace. Veřejné shromáždění bylo oznámeno Obvodnímu národnímu výboru Bratislava 1 v souladu s platnými předpisy.“

Policejní zásah

Shromáždění bylo sice oznámeno, ale nebylo povoleno, protože zodpovědné orgány tuto manifestaci povolit odmítly. A tehdejší bezpečnostní složky začaly okamžitě konat. Už ráno 25. března byli hlavní organizátoři preventivně zadrženi policií. Šlo mimo jiné o již zmíněného Mikloška a Čarnogurského. Kromě nich policisté sebrali ještě římskokatolického kněze tajné církve Vladimíra Jukla (vysvěceného právě Korcem) nebo lékaře a organizátora tajné církve Silvestra Krčméryho.

Kolem čtvrté se přesto začali na Hviezdoslavově náměstí scházet první lidé a kolem páté jich tam už bylo kolem 3,5 tisíce. Policie, nazývaná tehdy Veřejná bezpečnost, poté zablokovala přístupy na náměstí, takže asi šest tisíc lidí zůstalo v okolních uličkách. Za zmínku stojí, že v dochovaných záznamech příslušníků bezpečnosti, citovaných Ústavem paměti národa, bylo manifestujících jen 1061 – těžko soudit, jak došli právě k tomuto konkrétnímu číslu.

Samotná manifestace začala v šest večer zpěvem hymny a pokračovala tichou modlitbou, to už ale Veřejná bezpečnost vyzvala všechny k ukončení nepovoleného shromáždění. Lidé se stále modlili, takže byl vydán rozkaz k zásahu.

Toho se zúčastnilo 953 příslušníků Sboru národní bezpečnosti včetně 54 estébáků, tedy příslušníků Státní bezpečnosti. Tyto síly začaly vytlačovat lidi z náměstí i z přilehlých ulic, mlátily je obušky a za kopání a ran je násilím nakládaly do policejních antonů. Podle Ústavu paměti národa bylo během tohoto zásahu zraněno 14 účastníků demonstrace, počet zatčených dosáhl celkem 141 osob.

Manifestace byla potlačena, ale plamínek, který na ní zahořel, už neuhasl. O osm měsíců později rozhodla o konci násilného totalitního režimu, jenž už nedokázal stoupajícímu občanskému odporu vzdorovat, celonárodní generální stávka.