Deportace slovenských Židů do koncentračních táborů byly konečným vyústěním protižidovských opatření, jež Slovenský stát, známý též jako první Slovenská republika, zavedl po svém odtržení od okleštěného Československa, k němuž došlo pod Hitlerovou taktovkou v polovině března 1939.

Fašistický satelit

Formálně samostatný Slovenský stát se stal v podstatě satelitem německé Třetí říše a jeho „řešení židovské otázky“ kopírovalo německý přístup. Židům bylo zakázáno pracovat bez zvláštního povolení a jejich podniky byly arizovány, což způsobilo rozsáhlou chudobu židovské populace na Slovensku.

Fašistické Slovensko se chtělo tohoto problému, který v podstatě samo vytvořilo, zbavit, proto se dohodlo s německou vládou na deportaci 20 tisíc Židů v produktivním věku do Němci okupovaného Polska, přičemž za každého deportovaného zaplatilo nacistickému Německu 500 říšských marek jako tzv. osidlovací poplatek (tyto peníze měly jít údajně na pokrytí nákladů spojených s „přesídlením“).

Zleva neidentifikovaná dívka, Anna Herskovičová, další neidentifikovaná dívka, Lea Friedmannová a Debora Grossová (sestra Adély Grossové). Tyto dívky skončily v prvním transportu do Osvětimi
Pravda o prvním transportu do Osvětimi: vezl ženy ze Slovenska, vláda je prodala

Systematické deportace Židů do koncentračního tábora Osvětim řídil Hlavní úřad říšské bezpečnosti. První transport naplnily zejména slovenské židovské dívky a nesezdané mladé ženy. Podle dohody mělo být sedm tisíc těchto žen deportováno do koncentračního tábora Osvětim a třináct tisíc svobodných mužů do koncentračního tábora Majdanek.

Tábor Osvětim byl založen v roce 1940. Jeho prvními nedobrovolnými obyvateli se stali sovětští váleční zajatci, polští političtí vězni a někteří židovští nucení pracovníci v táborech organizace Schmelt ve východním Horním Slezsku, kteří již nebyli schopni dělat. Plynové komory začaly v Osvětimi zabíjet v říjnu 1941, přičemž jejich prvními oběťmi byli nežidovští vězni.

Pracovní služba se změnila v transport

Zprávy o tom, že se připravují deportace do Polska, začaly na Slovensku veřejně prosakovat zhruba od začátku března 1942. O tři týdny později, dne 21. března, začalo postupné shromažďování žen z měst a obcí východní části Šariše a ze Zemplínské župy.

Probíhalo nejdříve skrytě: obecní rozhlasy vyhlásily úřední oznámení, že všechny dospívající židovské dívky a nesezdané ženy do 36 let jsou povinny dostavit se k registraci pro zařazení do pracovní služby. Protože se však rozkřiklo, že jde ve skutečnosti o deportaci, takže dívky v některých obcích dostaly na dostavení se lhůtu jen 24 hodin, aby neměly čas se například přestěhováním deportaci vyhnout.

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v doprovodu státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka na podzim 1941 v Praze
Popravy na rozkaz Heydricha: Oběti musely na píseček, nebo na kolenovou šibenici

Registračními místy se staly obecní instituce jako školy nebo požární stanice. Dívky šokovalo, když je v těchto budovách, reprezentujících státní moc a veřejnou správu, zničehonic zamkli a donutili svléknout se před očima slovenských i nacistických pohlavárů.

Většinu deportovaných tvořily mladé dělnice, jež často pocházely z ultraortodoxních židovských rodin hlásících se k charedim, tedy k nejkonzervativnějšímu směru ortodoxního judaismu. Zhruba polovina jich byla ve věku od 16 do 21 let.

Při nastupování dívky zpívaly

Z registračních míst byly dívky svezeny do tranzitního tábora v Popradu, kdy byly opět často vystaveny zneužívání, a to zejména ze strany členů slovenské Hlinkovy gardy. Hodně mladých žen tam bylo také okradeno.

Koncem září 1941 došlo k masakru v rokli Babyn Jar u Kyjeva. Na snímku vojáci odkrývající zdejší masový hrob
Nejhrůznější masakr války: V rokli Babyn Jar nacisté zabili desítky tisíc Židů

Před odjezdem transportu je pak oslovil na vlakovém nástupišti „židovský poradce“ SS pro Slovensko Dieter Wisliceny. Také on jim lhal: sliboval, že se budou moci vrátit domů, až „dokončí práci, kterou pro ně Německo naplánovalo“.

„První deportované ženy nevěděly, co je čeká, a snažily se být optimistické. Podle přeživších zpívaly při nastupování do transportu písně v hebrejštině a slovenštině,“ napsal ve své práci z roku 1996 „Poprvé v Údolí nářků: Slovenské židovské ženy v Osvětimi, 1942“ slovensko-izraelský historik Robert Jehošua Büchler.

Transport podle něj vyjel z Popradu 25. března 1942 ve 20:20 a druhého dne ve 4:00 překročil slovenskou hranici u Skalitého.

Anna Hyndráková rozená Kovanicová.
Jako jediná z rodiny přežila holokaust. Od té doby už skoro nebrečím, říká

Do Osvětimi dorazil téhož dne odpoledne. Byl to první hromadný transport Židů do Osvětimi a první, který zorganizovala kancelář nacistického funkcionáře Adolfa Eichmanna, pověřeného šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhardem Heydrichem řídit a zajišťovat všechny židovské transporty do ghett a vyhlazovacích táborů.

Po příjezdu na místo byly dívky zbaveny svého posledního majetku, který jim ještě zůstal, musely se opět svléknout, byly oholeny a dostala přidělena čísla. Jen minimum z nich Osvětim přežilo.

Nezapomeňme na ně

V roce 2019 zpracovala příběh těchto žen spisovatelka Heather Dune Macadamová v knize „999: Výjimečné mladé ženy z prvního oficiálního židovského transportu do Osvětimi“ (číslo 999 vyjadřuje podle autorky počet mladých žen, které měli nacisté v plánu v prvním transportu odvézt, nakonec jich však bylo o dvě méně, podle některých teorií proto, že se do seznamu dostaly dva duplikáty).

Koncentrační tábor nebyl v době jejich příjezdu ještě vybudován, dívky se tak staly první pracovní silou, která ho stavěla: holýma rukama čistily půdu, stavěly baráky, nosily materiál a pracovaly na poli.

Konec druhé světové války poznamenaly na řadě míst masakry vězňů z koncentračních táborů. Tisíce jich byly nahnány do pochodů smrti. Na snímku šokovaná německá dívka poté, co osvoboditelé donutili německé civilisty prohlédnout si zblízka napáchané zlo
Ženy, které přežily pochod smrti. Z unikátního svědectví tuhne krev v žilách

Netrvalo dlouho a začaly umírat v důsledku epidemií, podvýživy, nehod nebo sebevraždou, další byly při selekcích poslány na smrt. Většina dívek z prvního transportu zemřela ještě do konce roku 1942. Konce války se jich podle vzpomínek přeživších, zachycených slovenským novinářem Romanem Cuprikem, dočkalo jen zhruba dvacet.

Macadamová, která žije střídavě v New Yorku a v Británii, prohlásila, že k napsání knihy ji vedlo hlavně to, jak málo se mluvilo o tom, že první oficiální transport do Osvětimi tvořily výhradně mladé ženy. „Některým ještě nebylo ani patnáct. Proč to dosud všichni ignorovali? Šlo mi o to uhájit jejich památku,“ uvedla tehdy Macadamová.