Deportace slovenských Židů do koncentračních táborů byly konečným vyústěním protižidovských opatření, jež Slovenský stát, známý též jako první Slovenská republika, zavedl po svém odtržení od okleštěného Československa, k němuž došlo pod Hitlerovou taktovkou v polovině března 1939.
Fašistický satelit
Formálně samostatný Slovenský stát se stal v podstatě satelitem německé Třetí říše a jeho „řešení židovské otázky“ kopírovalo německý přístup. Židům bylo zakázáno pracovat bez zvláštního povolení a jejich podniky byly arizovány, což způsobilo rozsáhlou chudobu židovské populace na Slovensku.
Fašistické Slovensko se chtělo tohoto problému, který v podstatě samo vytvořilo, zbavit, proto se dohodlo s německou vládou na deportaci 20 tisíc Židů v produktivním věku do Němci okupovaného Polska, přičemž za každého deportovaného zaplatilo nacistickému Německu 500 říšských marek jako tzv. osidlovací poplatek (tyto peníze měly jít údajně na pokrytí nákladů spojených s „přesídlením“).
Systematické deportace Židů do koncentračního tábora Osvětim řídil Hlavní úřad říšské bezpečnosti. První transport naplnily zejména slovenské židovské dívky a nesezdané mladé ženy. Podle dohody mělo být sedm tisíc těchto žen deportováno do koncentračního tábora Osvětim a třináct tisíc svobodných mužů do koncentračního tábora Majdanek.
Tábor Osvětim byl založen v roce 1940. Jeho prvními nedobrovolnými obyvateli se stali sovětští váleční zajatci, polští političtí vězni a někteří židovští nucení pracovníci v táborech organizace Schmelt ve východním Horním Slezsku, kteří již nebyli schopni dělat. Plynové komory začaly v Osvětimi zabíjet v říjnu 1941, přičemž jejich prvními oběťmi byli nežidovští vězni.
Pracovní služba se změnila v transport
Zprávy o tom, že se připravují deportace do Polska, začaly na Slovensku veřejně prosakovat zhruba od začátku března 1942. O tři týdny později, dne 21. března, začalo postupné shromažďování žen z měst a obcí východní části Šariše a ze Zemplínské župy.
Probíhalo nejdříve skrytě: obecní rozhlasy vyhlásily úřední oznámení, že všechny dospívající židovské dívky a nesezdané ženy do 36 let jsou povinny dostavit se k registraci pro zařazení do pracovní služby. Protože se však rozkřiklo, že jde ve skutečnosti o deportaci, takže dívky v některých obcích dostaly na dostavení se lhůtu jen 24 hodin, aby neměly čas se například přestěhováním deportaci vyhnout.
Registračními místy se staly obecní instituce jako školy nebo požární stanice. Dívky šokovalo, když je v těchto budovách, reprezentujících státní moc a veřejnou správu, zničehonic zamkli a donutili svléknout se před očima slovenských i nacistických pohlavárů.
Většinu deportovaných tvořily mladé dělnice, jež často pocházely z ultraortodoxních židovských rodin hlásících se k charedim, tedy k nejkonzervativnějšímu směru ortodoxního judaismu. Zhruba polovina jich byla ve věku od 16 do 21 let.
Při nastupování dívky zpívaly
Z registračních míst byly dívky svezeny do tranzitního tábora v Popradu, kdy byly opět často vystaveny zneužívání, a to zejména ze strany členů slovenské Hlinkovy gardy. Hodně mladých žen tam bylo také okradeno.
Před odjezdem transportu je pak oslovil na vlakovém nástupišti „židovský poradce“ SS pro Slovensko Dieter Wisliceny. Také on jim lhal: sliboval, že se budou moci vrátit domů, až „dokončí práci, kterou pro ně Německo naplánovalo“.
„První deportované ženy nevěděly, co je čeká, a snažily se být optimistické. Podle přeživších zpívaly při nastupování do transportu písně v hebrejštině a slovenštině,“ napsal ve své práci z roku 1996 „Poprvé v Údolí nářků: Slovenské židovské ženy v Osvětimi, 1942“ slovensko-izraelský historik Robert Jehošua Büchler.
Transport podle něj vyjel z Popradu 25. března 1942 ve 20:20 a druhého dne ve 4:00 překročil slovenskou hranici u Skalitého.
Do Osvětimi dorazil téhož dne odpoledne. Byl to první hromadný transport Židů do Osvětimi a první, který zorganizovala kancelář nacistického funkcionáře Adolfa Eichmanna, pověřeného šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhardem Heydrichem řídit a zajišťovat všechny židovské transporty do ghett a vyhlazovacích táborů.
Po příjezdu na místo byly dívky zbaveny svého posledního majetku, který jim ještě zůstal, musely se opět svléknout, byly oholeny a dostala přidělena čísla. Jen minimum z nich Osvětim přežilo.
Nezapomeňme na ně
V roce 2019 zpracovala příběh těchto žen spisovatelka Heather Dune Macadamová v knize „999: Výjimečné mladé ženy z prvního oficiálního židovského transportu do Osvětimi“ (číslo 999 vyjadřuje podle autorky počet mladých žen, které měli nacisté v plánu v prvním transportu odvézt, nakonec jich však bylo o dvě méně, podle některých teorií proto, že se do seznamu dostaly dva duplikáty).
Koncentrační tábor nebyl v době jejich příjezdu ještě vybudován, dívky se tak staly první pracovní silou, která ho stavěla: holýma rukama čistily půdu, stavěly baráky, nosily materiál a pracovaly na poli.
Netrvalo dlouho a začaly umírat v důsledku epidemií, podvýživy, nehod nebo sebevraždou, další byly při selekcích poslány na smrt. Většina dívek z prvního transportu zemřela ještě do konce roku 1942. Konce války se jich podle vzpomínek přeživších, zachycených slovenským novinářem Romanem Cuprikem, dočkalo jen zhruba dvacet.
Macadamová, která žije střídavě v New Yorku a v Británii, prohlásila, že k napsání knihy ji vedlo hlavně to, jak málo se mluvilo o tom, že první oficiální transport do Osvětimi tvořily výhradně mladé ženy. „Některým ještě nebylo ani patnáct. Proč to dosud všichni ignorovali? Šlo mi o to uhájit jejich památku,“ uvedla tehdy Macadamová.