Kliknutím zvětšíteV květnu roku 1921 našel chlapec lovící veverky v odlehlé rokli v severní Oklahomě severně od města Fairfax mrtvé ženské tělo ve vysokém stupni rozkladu. Ukázalo se, že patří Anně Brownové, příslušnici národa původních obyvatel Oklahomy: indiánů z kmene Osedžů. Lékaři James a David Shounovi objevili při pitvě v zadní části lebky otvor po vstřelu a došli k závěru, že ženu někdo zavraždil střelou ráže 32 do týla. Nikdo ale nevěděl nic o tom, že by Anna měla nějaké nepřátele. Případ zůstal nevyřešen.
Ohromně dobrý kamarád
Annina sestra Mollie si myslela, že zná muže, který jí může pomoci vyšetřování sestřiny smrti rozhýbat. Byl jím William Hale, strýc jejího manžela Ernesta Burkharta a jeho bratra Bryana. Tento muž, jemuž se přezdívalo „Král osedžských kopců“, byl bohatý, mocný a měl dobré kontakty.
„Byl to vždy úhledně upravený muž s brunátnou pletí a sebevědomým vojenským duchem. V dopisech se podepisoval jako reverend W. K. Hale a označoval se za opravdového přítele Osedžů. Sponzoroval školy a nemocnice, působil jako zástupce šerifa ve Fairfaxu, vlastnil 45 tisíc akrů prvotřídních pastvin a byl navíc i recitátorem poezie. Ovládal fairfaxskou banku a vlastnil stáj skvělých koní,“ napsal o pozdějším hlavním protagonistovi celého příběhu (ve Scorseseho filmu ztvárněném Robertem De Nirem) spisovatel Douglas O. Linder ve své studii „Procesy týkající se osedžských vražd z doby vlády teroru: zúčtování“.
Podle stránek FBI History vystavěl chovatel dobytka Hale svou cestu k bohatství a moci na podplácení, zastrašování, lhaní a podvádění. O tom ale Osedžové v roce 1921 ještě nic nevěděli. Annina sestra se proto na něj obrátila s důvěrou a muž jí dal najevo, že tuto důvěru nezklame.
„Hale Mollie řekl, že jí pomůže Annina vraha najít. Annu popsal jako svou ohromně dobrou kamarádku,“ uvedl ke schůzce Mollie s Halem Linder.
Nový Scorseseho film The Killers of the Flower Moon je vystavěn právě na vztahu Halea a Burkhartových; Ernesta Burkharta v něm ztvárňuje Leonardo DiCaprio.
Vražedné spiknutí
Ukázalo se, že Annina smrt nebyla první, protože krátce před ní už byl zastřelen další Osedž, Charles Whitehorn, střelený dvakrát mezi oči. A co bylo horší, Annina smrt nebyla ani poslední. Její matka Lizzie Q, která byla už v květnu nemocná, během následujících dvou měsíců stále víc slábla a slábla a v červenci za podivných okolností zemřela.
A co bylo ještě podivnější, podobné okolnosti provázely i smrt dalšího Osedže Williama Stepsona, jedenadvacetiletého mistra v rodeové disciplíně chytání mladých býčků do lasa (steer roping). Jak jeho, tak Lizzie postihly náhlé prudké křeče, v jejichž důsledku se oba udusili.
Molliin švagr Bill Smith nabyl podezření, že všechna tato úmrtí (a ještě některá další) spolu souvisejí a že nejsou náhodná, ale mají svůj původ v tom, že všichni Osedžové, kteří tak náhle zemřeli, vlastnili práva na těžbu ropy na území své rezervace. Tato práva držela podle zákona vždy hlava každé jednotlivé osedžské rodiny a nikdo je nemohl koupit ani prodat, ale mohl je pouze zdědit.
Případ začal nabývat na významu. Celonárodní pozornost však k němu přitáhl až bohatý oklahomský naftař Barney McBride, jemuž Osedžové důvěřovali a svěřili se mu, co se v jejich komunitě najednou děje. Naftař se proto v srpnu 1922 rozjel do Washingtonu, aby vyzval úřady k zahájení federálního vyšetřování oklahomských vražd.
Skupina osedžských indiánů ve 20. letech minulého století, tedy zhruba v době, kdy došlo k tajemným masovým vraždám Osedžů
Ve Washingtonu se McBride ubytoval a večer si rozhodl zpříjemnit při kulečníku v místním klubu. Když pozdě v noci vyšel z kulečníkové herny na ulici, někdo mu zezadu přehodil pytel přes hlavu, rychle zavázal kolem krku a pak ho více než dvacetkrát bodl. Oklahomský naftař na místě vykrvácel.
McBride byl však významnou a známou osobností, takže jeho surová vražda okamžitě zaujala novináře. A deník Washington Post konečně jako první naplno napsal, co se mnohým lidem v Oklahomě stávalo zřejmé: „Vypadá to na spiknutí za účelem vraždění bohatých indiánů“.
Historické pozadí
Celý případ měl své kořeny v 19. století, kdy byli Osedžové podobně jako jiní příslušníci původních amerických národů donuceni americkou vládou vzdát se země svých předků, což bylo v případě Osedžů rozsáhlé území mezi řekami Missouri a Arkansas.
Nejdříve byli přestěhováni do rezervace v Kansasu, ale v roce 1870 museli své kansaské pozemky odprodat v ceně jeden a čtvrt dolaru za akr novým osadníkům a byli zahnáni na území v severovýchodní Oklahomě, které původně patřilo indiánům kmene Čerokí.
Zde vznikla nová osedžská rezervace na ploše asi půldruhého milionu akrů. Tato rezervace se nacházela převážně v kopcovité krajině hustě porostlé lesy, takže se zdála být nevhodnou pro zemědělské účely, a pro bílé osadníky tak byla neatraktivní.
To se rázem změnilo, když se ukázalo, že se tu pod zemí skrývají ve skutečnosti obrovská naleziště ropy. Současně se však změnili i samotní Osedžové.
V roce 1875 se totiž ujal vlády nad osedžským národem v oklahomské rezervaci velmi inteligentní, schopný a vzdělaný náčelník James Bigheart, který si jako svůj životní úkol vytkl zreorganizovat kmen Osedžů tak, aby prosperoval, bohatl a vzdělával se a aby se jeho příslušníci stali plnoprávnými a konkurenceschopnými Američany. Odmítl proto prodat nerostné bohatství, jehož hodnotu správně rozpoznal, a v roce 1906 namísto toho prosadil v Kongresu zákon, jenž udílel každému z 2 229 členů jeho kmene „hlavní práva“ na těžbu ropy na půdě rezervace.
James Bigheart, osedžský náčelník z počátku 20. století, který zreorganizoval osedžský národ v souladu s americkou ústavou a v roce 1906 mu prosadil v Kongresu veškerá práva na ropu a další nerostné suroviny na osedžském území v Oklahomě
Tato práva pak Osedžové pronajímali těžařům za tržní ceny, takže s rozvojem těžby ropy celý kmen závratně bohatl a ve 20. letech minulého století už byl nejbohatším kmenem v celých Spojených státech. Jestliže v roce 1915 činil roční příjem z těžby ropy na hlavu jednoho Osedže 221 dolarů, v roce 1923 to už bylo 12 400 dolarů (což odpovídá přibližně dnešním 200 tisícům dolarů). Celkové tržby kmene Osedžů dosáhly podle listu New Yorker jen za tento rok „více než třiceti milionů dolarů, což je v současnosti ekvivalent více než čtyř set milionů dolarů.“
Americké noviny začaly Osedže popisovat jako „nejbohatší národ, klan i sociální skupinu ze všech ras v zemi, včetně bělochů.“ Někteří Osedžové začali využívat příjmy z prodeje licencí na těžbu ropy k posílání svých dětí do soukromých škol. Jiní si kupovali luxusní auta, oblečení a šperky nebo cestovali po Evropě.
Ale právě ropa a z ní plynoucí bohatství se také staly důvodem, proč začali být Osedžové od roku 1921 úkladně masově vražděni. Než tato děsivá noční můra skončila, padlo jí prokazatelně za oběť více než šest desítek Osedžů, a to pravděpodobně není ani zdaleka konečné číslo.
„Nikdy se přesně nedozvíme, kolik Osedžů pro své peníze zemřelo. Osedžský historik Louis Burns řekl: Neznám jedinou rodinu Osedžů, která by kvůli právům hlavy rodiny na ropu neztratila alespoň jednoho svého člena,“ napsal Linder.
Jeden nejmenovaný federální agent, který tuto „vládu teroru v rezervaci“ vyšetřoval, později řekl: „Těch případů vražd je neuvěřitelně. Jsou jich stovky a stovky.“
Vraždění propuká naplno
O co v celém případu asi jde, pochopili vyšetřovatelé při prověřování smrti Charlese Whitehorna. Jeho vdova se po Whitehornově vraždě brzy provdala za pochybného bělocha jménem LeRoy Smitherman a vyšetřovatelé nabyli podezření, že Whitehornovo zastřelení zorganizovali spolu, aby se dostali k právům na ropu, která Charles coby hlava rodiny vlastnil.
Vyšetřovatelé v tomto směru vyslechli majitelku penzionu nacházejícího se nedaleko od místa vraždy Minnie Savageovou, kterou podezřívali, že o tomto spiknutí něco ví, ale Savageová odmítla vypovídat: „Kdybych vám řekla, co se stalo, pošlete mě na elektrické křeslo,“ řekla vyšetřujícímu agentovi FBI. Ze smrti Charlese Whitehorna nakonec nebyl nikdo nikdy usvědčen a nikdo za ni nebyl dokonce ani stíhán.
A případů přibývalo. V únoru 1923 si všimli dva lovci na příkrém svahu severozápadně od města Fairfax v Oklahomě zdánlivě opuštěného auta, které tam nemělo co dělat. Když to oznámili ve městě, objevili přivolaní policisté za volantem mrtvé tělo muže, jenž byl stejně jako Anna Brownová střelen zezadu do hlavy. Oběť byla ztotožněna jako čtyřicetiletý Osedž Henry Roan, ženatý otec dvou dětí – a také bratranec Lizzie Q, Anniny matky, jež tak podivně zemřela v červenci předchozího roku.
Stejně jako Anna i její matka, také Roan se dobře znal s reverendem Williamem K. Halem a podle starosty Fairfaxu ho považoval za svého nejlepšího přítele. Hale tak byl jedním z prvních, komu úřady o Roanově smrti řekly. Reverend pak vyprovodil zavražděného Osedže na jeho poslední cestě, při níž ostatní příslušníci kmene zpívali své tradiční písně smrti.
William King Hale, hlavní strůjce oklahomského vraždění Osedžů, snímek z roku 1922
Hale se navíc snažil pomáhat také vyšetřovatelům, jimž se svěřil, že věděl o poměru Roanovy ženy s mužem jménem Roy Bunch a že o něm řekl také Roanovi. Co když došlo mezi oběma muži k hádce, po níž Bunch Roana zavraždil? Podle Halea by policisté měli brát Bunche jako podezřelého.
Po Roanově smrti panika mezi Osedži vzrostla. Většina Osedžů chovala psy, které teď začali cvičit k osobní ochraně, a v noci nechávali své domy nasvícené, aby se k nim nemohl nikdo nepozorovaně vloupat.
V březnu 1923 začali psi v osedžské komunitě náhle vymírat, protože je někdo trávil. Psa chovali také manželé Rita a Bill Smithovi, kteří se obávali, že přijdou na řadu jako příští oběti: Rita totiž byla další sestra Anny Brownové.
Její muž chtěl dalšímu zločinu stůj co stůj zabránit a na kmenové radě otevřeně žádal, aby příslušníci kmene vyšli vstříc vyšetřovatelům a pomohli při pátrání po vrazích. „Nejsou to vrazi, pronásleduje nás zlý duch,“ namítl prý jeden z Osedžů na radě. „Ne!“ kontroval ostře Smith. „Není žádný zlý duch kromě jednoho v lidské podobě!“ Když byl ale požádán, aby vyřkl jméno vraha či vrahů, mlčel.
V noci z 9. na 10. března 1923 ve 2:50 ráno rozmetala dům Smithových obří exploze. Kromě obou manželů v domě spala i jejich posluhovačka, sedmnáctiletá Nettie Brookshireová, jež spolu s Ritou Smithovou zemřela na místě. Bill Smith jako zázrakem výbuch přežil, i když utrpěl těžké popáleniny po celém těle. Na nemocničním lůžku ještě stačil vydechnout: „Dostali Ritu a vypadá to, že brzy dostanou i mě.“ Krátce poté skutečně zemřel.
Zavražděný bílý právník
Po vyvraždění domácnosti Smithových začal na oficiálním vyšetřování vražd trvat konečně i náčelník kmene: „Musíme oslovit našeho bílého otce ve Washingtonu. Naši lidé, kdysi mírumilovní a šťastní, se bojí o své životy… Nikdo neví, kdy bude povolán do věčných lovišť.“
Kmenová rada tak přijala prohlášení, že „ctihodný ministr vnitra bude požádán, aby využil služby ministerstva spravedlnosti a vrahové příslušníků kmene Osedžů byli dopadeni a stíháni“.
Ve snaze najít někoho, kdo by je v jednání s úřady zastupoval, se Osedžové nakonec obrátili na místního právníka a bývalého státního zástupce W. V. Vaughana, který se případu jejich jménem skutečně ujal. V červnu 1923 pak Vaughan obdržel zprávu, že jistý Osedž jménem George Bigheart (shodou okolností syn slavného Jamese) o vraždách něco ví, ale umírá v nemocnici v Oklahoma City s podezřením na otravu.
„S největší pravděpodobností nebyla náhoda, že krátce předtím, než začal kolabovat, byl George Bigheart viděn s reverendem Halem,“ podotkl spisovatel Linder.
Bigheart se v nemocnici odmítal s kýmkoli bavit, ale o Vaughanovi věděl, že mu Osedžové důvěřují. Jemu byl ochoten se svěřit.
Vaughan dorazil do nemocnice, zavřel se spolu se synem slavného náčelníka v pokoji a zůstal u jeho lůžka až do jeho smrti. Pak zatelefonoval šerifovi osedžského okresu, že má navýsost důležité informace o vraždách Osedžů a že odjíždí prvním vlakem. „O 36 hodin později bylo Vaughanovo bezvládné tělo objeveno vedle železniční trati severně od Oklahoma City. Muž byl vysvlečen a měl zlomený vaz po vyhození z vlaku,“ popsal Linder.
Případ přebírá FBI
V té době se případ osedžského vraždění spojil s kariérou dalšího výjimečného muže, prvního ředitele amerického Federálního vyšetřovacího úřadu (FBI) Johna Edgara Hoovera. V roce 1925, kdy začal řešit do hloubky oklahomské mordy, bylo Hooverovi právě třicet a měl za sebou šest let v této funkci, během níž se mu podařilo vyčistit FBI od korupce a vnést do jejího vyšetřování modernost a koordinovanost – na druhé straně ale také občasné zneužívání pravomocí a rovněž jistou předpojatost, pokud jde o jiné rasy než bílé.
Ta se sice částečně projevila i v případu osedžských vražd (například zavražděného Roana popsal trochu neuctivě jako „čistokrevného barevného osedžského indiána, šest stop vysokého a krásně vypadajícího jedince“), ale jinak lze říci, že význam a rozsah zločinu docenil správně a situaci v Oklahomě označil za „akutní a choulostivou“.
V létě 1925 si proto Hoover povolal do Washingtonu šéfa bostonské FBI Toma Whitea, aby ho pověřil vyšetřováním oklahomských vražd. White případ přijal, přestože to znamenalo přestěhovat se i s rodinou do Oklahoma City – a případně se vystavit útoku neznámých vrahů, kteří, jak ukázal Vaughanův příklad, neváhali likvidovat každého, kdo jim přišel na stopu.
Whiteův tým ale neměl jednoduchou práci; po předchozích vraždách už byli Osedžové plni nedůvěry k bílým a nikdo se nechtěl s policisty bavit – každý měl strach, že se stane příští obětí. Jakmile to vyšetřovatelé pochopili, zvolili jinou taktiku: ti z nich, koho Osedžové ještě neznali, začali klepat u dveří místních v převlecích za prodejce pojištění, veterináře, prospektory a snažili se mezi místní komunitu proniknout.
Smyčka kolem pachatelů se zatahuje
První významný zlom ve vyšetřování tak nastal, když se jim postarší farmář svěřil, že v noci, kdy došlo k vraždě Anny Brownové, ji zahlédl v autě, které řídil švagr její sestry Bryan Burkhart, jenž ji odvážel někam na západ. Agenti věděli, že Burkhart už dříve vypověděl, že sice Brownovou onoho dne naložil, ale kolem půl páté odpoledne ji prý vysadil před jejím domem a pak už ji neviděl. Pokud starý farmář mluvil nyní pravdu, znamenalo to, že Burkhart předtím lhal a Anna byla ještě v noci v jeho voze. Tuto hypotézu později potvrdil detektivům další svědek, který uvedl, že kolem třetí ráno zahlédl Bryana, jak křičí na Annu stojící u jeho vozu: „Přestaň bláznit, Annie, a nastup si!“ Pak už ty dva spolu nikdo neviděl a Bryan se v době kolem východu slunce vrátil domů sám.
Další průlom přišel, když policie zatkla v Tulse pro loupež soukromého detektiva, jenž začal vypovídat, že si ho před časem najal reverend William K. Hale, aby hledal svědky ochotné lhát, a vytvářet tak alibi lidem, na nichž měl reverend zájem. Soukromý detektiv dále vypověděl, že se jeho schůzek s Halem účastnili také Bryan a Ernest Burkhartové.
Tom White také mluvil s právníkem nebohého Billa Smithe, jenž zemřel na následky exploze. Ten mu ocitoval slova, která prý od Smithe slyšel, když už muž ležel smrtelně popálen v nemocnici: „Víte, měl jsem na celém světě jenom dva nepřátele: Halea a Ernesta Burkharta.“
Smithova sestra se zase Whiteovi svěřila, že ji Hale po smrti jejího bratra vyhledal a chtěl vědět, zda Bill uvedl jména svých vrahů.
White také našel pravděpodobný motiv k vraždě Henryho Roana. Ukázalo se totiž, že Hale za ni vyinkasoval 25 tisíc dolarů z Roanovy životní pojistky, na níž byl uveden jako příjemce peněz v případě Roanovy smrti. Když uhodil na prodejce pojištění, muž mu potvrdil, že Roanovo pojištění navrhl na Haleovu žádost a Roan pravděpodobně vůbec nevěděl, co podepisuje (byl totiž těžký alkoholik). Další vyšetřování ukázalo, že Hale dlouho hledal lékaře, který by tomuto celoživotnímu notorikovi potvrdil, že jeho zdravotní stav mu dovoluje životní pojištění uzavřít. Nakonec jej našel v osobě doktora Jamese Shouna.
Osedžský náčelník Bacon Rind (Kůže ze slaniny), komisař pro indiánské záležitosti Burke a další náčelník Paul Red Eagle (Paul Rudý orel) ve Washingtonu před Bílým domem
Vyšetřování ale ukázalo ještě něco – a sice, že Hale už dříve zkoušel odkoupit Roanova práva „hlavy rodiny“ na těžbu ropy, ale sešlo z toho poté, co Kongres zamítl zákon, který by takové transakce umožňoval.
Tato informace rázem osvětlila i pravděpodobný motiv ostatních prověřovaných vražd, Brownové a Smithových. Anna Brownová byla svobodná a neměla děti, takže po její smrti přešlo právo na těžbu ropy na její stále ještě žijící matku Lizzie. Její smrt, pravděpodobně v důsledku otravy, znamenala další předání práv, tentokrát na zbylé Anniny sestry, Ritu, provdanou Smithovou, a Mollie. Výbuch domu Smithových odstranil z cesty Ritu i s jejím manželem, a práva tak přešla na poslední zbývající sestru Mollie. A kdo byl Molliiným manželem? Samozřejmě Ernest Burkhart, synovec reverenda Halea!
„Panebože, když si ji ten chlap v roce 1919 bral, tak už to možná plánovali. Ta svatba mohla být ve skutečnosti první krok k celému tomu strašnému vraždění,“ napadlo Whitea.
Zbývalo muže usvědčit. Informátor agentům svěřil jméno „polévkáře“ neboli muže, který navrhl bombu, co vyhodila do vzduchu Smithův dům. Ten muž se jmenoval Asa Kirby, jenže v době, kdy se o něm FBI dozvěděla, byl už mrtvý: zastřelili ho, když se pokoušel vyloupit klenotnictví. Vypadalo to nevinně, ale když se agenti zeptali klenotníka, co to, že byl na loupež tak dobře připraven, dozvěděli se, že ho před ní varoval William Hale – prý slyšel, že se něco takového chystá. Hned se také nabídl, že krámek pomůže ohlídat a čekal na lupiče s brokovnicí. A když se Kirby skutečně objevil, byl to Hale, kdo do něj vypálil smrtící ránu. Nebylo těžké domyslet si, že Hale by nejspíše také mužem, kdo dal Kirbymu tip na výhodnou loupež a pak si na něj počkal.
Závod o poslední oběť
Zatímco agenti FBI rozkrývali celé spiknutí, Mollie začala kolabovat podobně jako její matka. Měla cukrovku a pomáhat jí měly „injekce inzulínu“ – které jí ovšem podával doktor James Shoun a jeho bratr David.
Na podzim 1925 se Mollie naštěstí svěřila knězi (a tentokrát ne Haleovi), že se ji asi někdo pokouší otrávit. Kněz to FBI nesmlčel a White okamžitě nařídil převoz Mollie do nemocnice, z dosahu jejího muže i Shounových. Brzy nato se stav poslední žijící dědičky ropných práv začal lepšit.
„Je prokázanou skutečností, že když byla vyproštěna z dohledu Halea a Burkharta, okamžitě se opět uzdravila,“ uvedli později agenti FBI ve své zprávě.
Mollieina nemoc i netrpělivost v komunitě Osedžů vedly k tomu, že ministerstvo spravedlnosti začalo jednat. 4. ledna 1926 byl na Halea a Ernesta Burkharta vydán zatykač. Muži byli současně od sebe odděleni a Burkhart umístěn pod dohled, protože pro Halea teď představoval hlavního svědka, jehož proti sobě měl, a dalo se čekat, že se jej také pokusí odstranit. Ernest skutečně nezklamal očekávání a ještě v roce 1926 celé spiknutí rozkryl.
Oba muži byli v roce 1929 odsouzeni k doživotnímu vězení. Spolu s nimi skončil za mřížemi ještě John Ramsey, jehož Hale najal k vraždě Roana, za niž mu slíbil 500 dolarů a nové auto. Ramsey doznal, že poté, co Roana opil, jej odvezl za město, střelil ho zezadu do hlavy a posadil za volant vozu.
Snímek osedžské komunity z října roku 1923. V tomto období bylo v Oklahomě povražděno prokazatelně více než 60 bohatých Osedžů, další vraždy mohly zůstat neodhaleny
Bohužel, životy indiánů se ve Spojených státech první poloviny 20. století přece jen necenily tak jako životy bílých. Všichni tři pachatelé se tak po čase dostali navzdory protestům Osedžů podmínečně na svobodu. Důležité je však připomenout také to, že Hale s Burkhartem pravděpodobně nestáli za všemi vraždami Osedžů, které byly ve jménu honby za majetkem v Oklahomě spáchány. S trochou cynismu se dá říci, že jen ukázali ostatním cestu, jak se dostat k nepřevoditelným právům, a zřejmě si našli řadu následovatelů.
Mollie Burkhartová se s Ernestem rozvedla a po čase se znovu vdala. Zemřela 16. června 1937 v důsledku onemocnění, které nijak nesouviselo s případem. Veškerý její majetek zdědily její děti.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
