Kliknutím zvětšíteZemě Františka Josefa představuje nejsevernější část Evropy, tvořenou 192 ostrovy, rozdělenými do tří skupin (západní, střední a východní). První zmínku o ní objevíme už ve spisu z roku 1763, kdy Michail Lomonosov uvedl ve svém Stručném popisu různých cest v severních mořích a náznaku možného průchodu Sibiřským oceánem do východní Indie, že východně od Špicberk existují dosud neobjevené ostrovy, které zadržují led.
V roce 1865 pak vstoupil na její pevninu poprvé norský kapitán Rennbeck z Hammerfestu. O svém objevu však nikoho neinformoval, a tak je za skutečného objevitele Země Františka Josefa považována až rakousko-uherská polární expedice, která souostroví objevila v roce 1873. Vůdci této výpravy byli poručík rakouského řadového loďstva Carl Weyprecht z Hesenska a český nadporučík Julius Payer z Teplic.
Najít novou pevninu
Tito důstojníci však nevycházeli ze zkušenosti Lomonosovy ani Rennbeckovy, ale z úvahy Nikolaje Gustavoviče Šillinga, podle nějž nemohly Špicberky mezi sebou a Novou zemí samy o sobě udržet množství ledu, takže severně od Nové země musí existovat ještě nějaká pevnina. Hlavním cílem expedice však bylo objevit splavnou cestu severovýchodním průjezdem.
„Jest ale více ještě otázek, kteréž vůdcové výpravy té, Weyprecht a Payer, svou plavbou rozřešiti chtějí. Jedna z hlavních jest: přezvěděti, zdali tam na sever vskutku jakás větší země či není? Že jest, tomu nasvědčuje mnoho,“ psaly ve středu 10. července 1872 tehdejší Národní listy.
Zmiňovaly pak, že už předchozího roku zaznamenali členové tehdejší rakouské výpravy nějaké stopy po dosud neobjevené zemi: konkrétně šlo o plovoucí obahněné stromové kmeny se suchozemskými zvířaty, o sladkovodní kusy ledu a podobně. „Leč samé země nespatřili, ač jí dost možná blízko byli, čemuž ale nelze se diviti, neboť jasné nebe jest tam velikou vzácností, nejvíce mlha neb alespoň pošmourno. A aby byli dál ještě jeli, toho nedovolily jim docházející zásoby,“ pokračovaly Národní listy.
Onou rakouskou výpravou, kterou Národní listy popisovaly, byla první předběžná výprava Weyprechta s Payerem. Ta se uskutečnila na plachetnici Isbjörn (šlo o kutr s kapitánem a sedmičlennou posádkou) a platil ji mecenáš hrabě Johann („Hanuš“) Nepomuk Wilczek; podle poznámek Julia Payera stála tato první výprava 10 tisíc zlatých.
Výprava sice nebyla příliš úspěšná, protože plachetnice uvízla již pár dní po startu poblíž Medvědího ostrova, a polárníci se brzy na to museli kvůli řadě problémů vrátit, ale jejich výše zmíněné pozorování, naznačující možnost existence neobjevené pevniny, bylo dost podnětné na to, aby naplánovali další výpravu. Ta měla ze severu obeplout Novou zemi, pokračovat Karským mořem na východ, prozkoumat tam neznámé ostrovy a po dvou přezimováních dorazit do Beringova moře.
Se svým plánem seznámili oba dobrodruzi rakouskou Akademii věd ve Vídni, a díky jejich úsilí a neutuchající Wilczekově podpoře tam vznikl v únoru 1872 Výbor pro expedici k severnímu pólu. Jeho nejvýznamnějšími členy byli hrabata Wilczek a Edmund Zichy, dále rakousko-uherský ministr války Franz Kuhn von Kuhnenfeld a Bernhard von Wüllerstorf. Protože vláda jako taková projekt nepodpořila, hradili většinu nákladů soukromí mecenáši (zejména Wilczek) a veřejná sbírka.
Ačkoli tehdejší tisk psal o výpravě jako o cestě k severní točně, podle dobových vydání listu Moravská orlice nebylo jejím účelem nějaké dobrodružné dobývání severního pólu, ale systematický průzkum neznámých krajů v polárním moři, což byl cíl vytyčený Augustem Heinrichem Petermannem, významným německým geografem a kartografem. Ten také doporučil do vedení výpravy Payera, protože u něj rozpoznal kartografický talent.
Dvaadvacet dobrodruhů, pět z Čech a Moravy
Dvaadvacet polárníků se v červnu 1872 nalodilo v Bremerhavenu na loď Admiral Tegetthoff, zhotovenou právě k tomuto účelu a pojmenovanou po jednom z nejvýznamnějších velitelů rakouského námořnictva Wilhelmu von Tegetthoffovi. Loď se v ranních hodinách 13. června 1872 vydala k severnímu pobřeží Norska, 3. července doplula do tamního přístavu Tromsö, a odtud dne 14. července 1872 zamířila směrem na sever.
Posádka nesla nemalou českou stopu. Nejenže jeden z obou velitelů, kartograf a horolezec Payer (později také talentovaný malíř), pocházel z Teplic, Čechy byli také lodní poručík Gustav Broš (podle některých pramenů Brosch) z Chomutova, lodní „fendrych“ (druhý důstojník) Eduard Orel z Nového Jičína, strojník Ota Kříž z Pačlavic a topič Josef Pospíšil z Přerova.
Kromě nich se nacházel na palubě ještě maďarský lékař Julius Kepes, kuchař Johann Orasch ze Štýrského Hradce, dvanáct „plavců“, což byli podle Moravské orlice z velké části „Jihoslované“, tři tyrolští horolezci a osm tažných psů.
Polární průzkumnou loď doprovázela v počátcích cesty také již zmíněná plachetnice Isbjörn dobroděje celé expedice Hanuše Wilczeka, jenž si osobně vytkl úkol zajistit pro Tegetthoff zásoby a vybudovat pro ně co nejdále na východě skladiště uhlí a dalších potřeb. Celkové náklady na tuto druhou výpravu dosahovaly 220 tisíc zlatých.
Wilczek polárníkům naposledy zamával 21. srpna 1872 poblíž tehdejšího Nasavského předhoří na Nové Zemi. Pak je nikdo po více než dva roky neviděl.
Uvězněni v ledu
Krátce po rozloučení s hrabětem zamířila výprava na severovýchod, ale ještě týž den uvízla v ledu. Přes pokusy posádky vyprostit loď pomocí pil i improvizovaných výbušných min uvěznilo plavidlo ledové pole, a dál se pohybovala jen díky ledovému driftu. Teprve prudké bouře v září rozlámaly led do té míry, že průzkumná loď mohla pokračovat.
Právě před 150 lety, dne 12. října 1872, však vjela do dalšího ledového pole, v němž uvízla nadobro. A o den později přišla událost, jež se mohla stát celému týmu osudná. „Dne 13. října bylo ledové pole, v němž loď vězela, tlakem jiných polí ledových v kusy rozdrceno a následkem toho loď vyzdvižena a téměř rozmačkána,“ psal list Moravská orlice.
Od té chvíle se čas v ledovém moři proměnil pro polárníky v noční můru. Loď byla sevřená v pohybujícím se ledu, který s ní trvale zmítal a až do února 1873 ji tlačil a hnal severovýchodním směrem. Nebezpečí rozdrcení plavidla pominulo teprve koncem března, nikoli ale proto, že by led roztál. Důvodem byl opak, loď v té době pevně zamrzla uprostřed velkého ledového pole o rozloze několika mil, v němž setrvala až do poloviny léta. Teprve poté se ji podařilo uvést do normální polohy na vodě, ale jen nakrátko: ukázalo se totiž, že všude kolem sahá led až do hloubky asi 7,5 metru pod lodí.
Dne 31. srpna 1873 objevili plavci novou rozsáhlou zemi, k jejímuž pobřeží je dotlačilo ledové pole. Byla to ona hledaná pevnina, kterou pojmenovali Země Františka Josefa, hlavní přínos jejich odvážné výpravy. „Země, země, konečně země!“ jásali polárníci, když se souostroví vynořilo z mlhy.
Loď Viceadmiral Tegetthoff
„Ach, není-li to ten blažený a povznášející pocit po jedenácti měsících, v nichž se skrývaly tak strašlivé zážitky, že konečně můžeme opět vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou!“ radoval se strojník Ota Kříž.
Bohužel, ledové pole nepouštělo Tegetthoff ze svého sevření, takže ten se i nadále pohyboval jen pomocí driftování. Poslední říjnový den roku 1873 tak doputoval až do klidnějšího zálivu u ostrova, jenž byl na počest mecenáše výpravy pojmenován jako Wilczekův.
„Zde tedy, asi dvě míle vzdálí od jižního výběžku země nově odkryté, pod 78. stupněm 51 minutami severní šířky a 59 stupňů východní délky od Greenwiche, naši cestovatelé přezimovali. Chráněni jsouce sněhovými na rychlo postavenými boudami zabývali se celou řadou znamenitých meteorologických, magnetických a astronomických pozorování,“ psala Moravská orlice.
V březnu a dubnu roku 1874 podnikl Payer se saněmi cestu po zemi na sever a západ, přičemž došel až pod 82. stupeň pět minut severní šířky. Dál to nešlo kvůli rozlámanému ledu a otevřenému moři. Při této výpravě zastřelil řadu polárních medvědů, jiná čtyřnohá zvířata prý ale neviděl. „Ze všech arktických zemí, které jsem poznal, je na Zemi Františka Josefa příroda nejsmutnější. Zvláště na počátku jara tu není ani stopy po životě. Všude jen shlížejí z vysokých pustých hornatin obrovské ledovce, jimiž tu a tam pronikají strmé čedičové homole. Všechno je oslnivě bílé, jakoby pocukrované. Ani na nejpříkřejších skalních stěnách nevidíme jejich vlastní barvu, vše pokrývá led,“ zapsal si Payer.
Smrt statečného Moravana
Dne 16. března 1874 postihla bohužel výpravu jedna tragédie, protože Moravan Ota Kříž (někdy uváděn pod poněmčeným jméněm Otto Krisch) podlehl tuberkulóze.
Kříž pocházel z obce Pačlavice na Kroměřížsku, vystudoval reálku a ve Vídni se vyučil strojníkem. Při nástupu do vojenské služby počátkem dubna 1866 se rozhodl pro válečné námořnictvo. O šest let později, po odchodu z armády, pracoval u paroplavební společnosti v Terstu. Na doporučení zaměstnavatele byl přijat jako strojník na loď Viceadmirál Tegetthoff, kterou během tří měsíců pomohl připravit pro náročnou plavbu.
Možnost připojit se k polární výpravě přijal odvážný Moravan s nadšením, bohužel se však krátce po uvěznění lodi v ledu prudce zhoršil jeho zdravotní stav.
„Pocity radosti se v Křížově deníku mísí se zápisy plnými úzkosti z choroby, která se stále silněji projevovala. Již v listopadu 1872 se strojník Kříž nechal prohlédnout lodním lékařem Kepesem, který u něho zjistil tuberkulózu. Vánoce toho roku prožil v horečkách a Kepes ztrácel veškerou naději. Po přechodném zlepšení přišly nové komplikace, a tak 15. ledna 1874 Kříž napsal poslední slova do svého deníku,“ zapsal poslední Křížovu anabázi spisovatel Jiří Martínek v knize Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové.
Oněmi zmiňovanými komplikacemi byly mimo jiné kurděje v důsledku nedostatku vitamínů, což vedlo k zásadnímu oslabení Křížova organismu. Dne 16. března zemřel statečný strojník přímo na lodi, k jejímuž vyplutí nemálo přispěl.
Jeho ostatky uložili ostatní námořníci do skalní pukliny nedaleko Wilczekova mysu na Zemi Františka Josefa. Místo opatřili jednoduchým dřevěným křížem, doplněným tabulkou s nápisem: „Zde odpočívá Ota Kříž, strojník rakousko-uherské severopolární výpravy. Zemřel 16. března 1874 na palubě lodi Viceadmirál Tegetthoff, stár dvacet devět let. Pokoj jeho popelu.“
Obtížná cesta nazpět
Zhruba dva měsíce poté, dne 20. května 1874, opustili polárníci Tegetthoff, protože už nemohli déle na lodi vydržet, a vydali se se třemi čluny a potřebnými saněmi na zpáteční cestu. Cesta byla zpočátku velmi obtížná: hranice pevného ledu a oceánu, která se nacházela asi 11 kilometrů od lodi, dosáhla výprava až po dvou týdnech usilovného a vyčerpávajícího pochodu, dne 3. června 1874.
V oceánu se jim postavila do cesty další spousta plovoucího ledu, takže si hned netroufli pokračovat dál. Místo toho se vrátili k lodi ještě pro čtvrtý člun, a teprve 17. června se do těchto člunů nalodili.
„Celý následující měsíc s napnutím veškerých sil dílem v člunech, dílem přes ledová pole na jih cestovali, avšak protivné větry stále ničily všechny úspěchy jejich namáhání, zahánějícé je opět na sever, a tak se stalo, že dne 15. června (chyba v originálním textu – správně má být uvedeno července, pozn. red.) octli se opět sedm mil vzdálí (cca 11 kilometrů, pozn. red.) od Tegetthoffu,“ popisuje útrapy dobrodruhů na zpáteční cestě list Moravská orlice.
Teprve 15. srpna se ztrápení polárníci dostali do otevřeného moře. Poté se rozloučili se saněmi, které používali ke zdolávání ledových polí, nastoupili do člunů a po třídenní plavbě spatřili severní břeh Nové země. „Dobrodružná tato cesta zpáteční trvala 96 dní, za který čas 450 mil (724 kilometrů, pozn. red.) uraženo, i lehko lze domysleti, s jakými svízelemi bylo našim statečným cestovatelům bojovati,“ líčí cestu k domovu dobový tisk.
Jižně od „Matrjoškinšaru“, tedy nedaleko pobřeží Nové země, se polárníci setkali 24. srpna s ruskou lodí, která je dopravila zpátky do Norska na ostrov Vardö, kam už byl zřízen telegraf. Odtamtud výprava ohlásila domů, že je naživu, načež se poštovním parníkem Finmarken dopravila do Hamburku. Hranice rakousko-uherské monarchie překročila 25. září 1874 v Bohumíně, odkud zamířila do Vídně.
Uznání nemalé, ale neúplné
Zpráva o tom, že výprava přežila, a dokonce objevila novou pevninu, se samozřejmě setkala s obrovským nadšením i mnoha oceněními. Již 20. září 1874 udělil císař Juliu Payerovi a Carlu Weyprechtovi rytířský kříž Leopoldova řádu. Jak dodal v osobním listu věnovaném oběma mužům, šlo o výraz jeho osobního uznání „za služby obětavé a v největším nebezpečí života s řídkou rázností a statečností ku prospěchu vědy vykonané“.
Týden na to pohostila vůdce výpravy ve Vídni rakousko-uherská zeměpisná společnost, jejíhož mimořádného zasedání se zúčastnili i příslušníci panovnického rodu.
„Dnes večer byla na počest cestovatelů k severní točně mimořádná schůze zeměpisné společnosti, jíž byli přítomni arcikníže korunní princ Rudolf, arcikníže Rainer, veškeří ministři, členové vznešených rodin a četné obecenstvo. Profesor Hochstetter zahájil schůzi řečí, v níž zpomínaje důležitosti momentu, hluboce dojat pozdravil vůdce výpravy,“ zapsal dne 29. září 1874 zprávu o přijetí polárníků vídeňský dopisovatel Moravské orlice (zmiňovaným profesorem byl Karl Christian Hochstetter, tehdejší významný výzkumník v oblasti chemie a také bývalý poslanec slezského zemského sněmu v Opavě a člen vídeňské Okresní živnostenské komise).
Medvědi v blízkosti výpravy
Když pak Weyprecht a Payer podali – „za hlučného vítání“ – podrobnou zprávu o průběhu výpravy, přečetl Hochstetter dopis tehdejšího prezidenta londýnského zeměpisného spolku, který řadil Payera a Weyprechta „na první místa výskumců arktických“.
Hochstetter také odevzdal oběma vůdcům výpravy čestný diplom vídeňské zeměpisné společnosti, podepsaný arciknížetem Rudolfem. Sám korunní princ jim pak potřásl osobně rukou, což dopisovatel Moravské orlice neopomněl zdůraznit.
Dekorování členů výpravy tím však ještě neskončilo. Dne 3. října udělil císař lékaři Kepesovi, poručíkovi Brošovi a druhému důstojníkovi Orlovi řád železné koruny třetí třídy za „jejich důležité a obětavé služby při výpravě“, dalším členům výpravy, konkrétně loďmistru Petaru Lusicovi a harpunáři Ellingu Carlsenovi řád Františka Josefa, a všem ostatním námořníkům buď stříbrný, nebo zlatý záslužný kříž. Payer, Weyprecht a Kepes obdrželi navíc výmarský řád sokola.
Výprava pomohla řadě členů také v jejich další kariéře: Gustav Broš to dotáhl až na viceadmirála, Eduard Orel se stal správcem císařského zámku Miramare v Terstu. Julius Payer byl po knižním zpracování svých zážitků i vědeckých objevů z objevitelských výprav povýšen do rytířského stavu, ale protože výsledky výpravy začala brzy po návratu řada lidí také zpochybňovat, vzdal se vojenské služby, zřekl se všech hodností, vystěhoval se do Frankfurtu nad Mohanem a začal se věnovat malířství. Mimo jiné vytvořil obrazový cyklus o arktické expedici, který byl vystavován v řadě světových měst.
Později se odstěhoval do Paříže, kde se mu narodily dvě děti. Jeho pozdější život ale bohužel příliš šťastný nebyl. V roce 1884 přišel v důsledku infekce o oko a o šest let později se rozvedl. Nepodařilo se mu ani splnit si svůj sen o uspořádání malířské výpravy k břehům Grónska, protože nezískal finanční prostředky. Dokonce si musel zažádat o přiznání penze z důvodu životní nouze. V roce 1899 mu tak byla vyměřena částka ve výši 400 zlatých ročně.
Své polární zážitky zachytil v rozsáhlém malířském díle a v knize, jejíž zredukovaná verze vyšla v češtině pod názvem V ledovém zajetí. V roce 1912 postihla Payera mozková mrtvice, po níž částečně ochrnul a v srpnu 1915 zemřel.
Protože slavná expedice byla jen soukromou záležitostí bez účasti státu, nestala se objevená Země Františka Josefa součástí Rakouska-Uherska. V roce 1926 byly ostrovy připojeny k Sovětskému svazu. V současném administrativním členění Ruska náleží souostroví do Archangelské oblasti.
9
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
