Kliknutím zvětšíteV září 1878 se skupina šajenských mužů, žen i dětí pod vedením náčelníka Netečného nože, rozhodla uprchnout z rezervace ve státě Kansas, kde doslova živořila v důsledku nedostatečných přídělů potravin. Šajenové chtěli zpátky domů na sever, tedy na své území v Černých vrších (Black Hills) ve státě Jižní Dakota.
„Zpráva o této události se hned druhý den dostala na stůl guvernéra George Anthonyho, který se obrátil s prosbou o pomoc na americkou armádu,“ uvádí na svých stránkách Legends of America (Legendy Ameriky), mapujících americké dějiny, spisovatelka Kathy Weiser-Alexanderová.
Bitva, přepady a zajetí
Po stopě indiánů se vydal podplukovník William H. Lewis s oddílem vojáků z Fort Dodge, který je odpoledne 27. září 1878 dohonil v místě, jemuž se dnes říká Kaňon bitvy na rozcestí Potrestané ženy.
Zatímco se podplukovník s ostatními vojáky přibližoval ke skupině Netečného nože od jihozápadu, nechal náčelník ukrýt ženy, děti a staré lidi v jeskyni Doupě ženy a sám se s ostatními válečníky postavil vojákům na odpor. Následoval ozbrojený střet, v němž byl Lewis zraněn do stehna a jeden z šajenských bojovníků byl zabit. Indiáni se nakonec dali na útěk, zatímco vojáci zůstali se zraněným Lewisem.
Na druhý den zřídili vojáci pro Lewise s pomocí jednoho z vozů improvizovanou polní nemocnici a zamířili na severozápad do zhruba 65 kilometrů vzdálené pevnosti Wallace. Podplukovník bohužel i přes poskytnutou první pomoc zemřel cestou na následky zranění, a stal se tak poslední kansaskou vojenskou obětí indiánských válek.
Šajeni si při svém útěku obstarávali jídlo přepady bělochů. Dne 30. září se objevili poblíž Oberlinu v Kansasu, kde se proti nim při prvních zprávách o jejich výskytu rychle zformovala domobrana. Tu tvořily tři menší roty bílých osadníků pod samostatným velením, jež se rozešly různými směry a pátraly po indiánech. Do kontaktu s Šajeny přišla jediná, rota kapitána Solomona Reese. Indiáni s ní svedli delší několikakilometrový ústupový boj, při němž domobranci jednoho indiánského bojovníka zastřelili a několik dalších pravděpodobně zranili.
Šajeni poté napadli několik usedlostí a zabili celkem 17 bílých osadníků. „Z mnoha indiánských přepadů v Kansasu se nikdy žádný nevyznačoval tak brutálními a zuřivými zločiny a žádný nikdy nevzbudil takovou hrůzu a rozhořčení, jako šajenské přepady v roce 1878,“ uvedla Clara Hazelriggová ve své knize Dějiny Kansasu.
Cílem Netečného nože však bylo především dostat se domů, takže jeho lidé neustále postupovali na sever. Z Kansasu tak přešli do Nebrasky, kde se rozdělili. Část skupiny zůstala s Netečným nožem a měla dál namířeno do Černých vrchů, druhou část vedl náčelník Malý vlk, jenž se rozhodl přezimovat v kopcích Nebrasky, a nakonec své muže dovedl do Montany.
Skupinu Netečného nože, čítající zhruba 150 lidí včetně více než 40 bojovníků, armáda nakonec vyslídila a zajala poblíž Fort Robinson a dočasně je uvěznila v této pevnosti, než padne konečné slovo, co s nimi.
„V listopadu 1878 americká vláda rozhodla, že Šajenové ve Fort Robinson musí být vráceni zpátky na jih. Šajenové ale prohlásili, že raději zemřou, než by se vrátili,“ píše Kathy Weiser-Alexanderová.
Dobová ilustrace zachycuje poslední zoufalý odpor zbytku uprchlých indiánů, které v hluboké rokli poblíž Fort Robinson postříleli vojáci pod velením kapitána Wessella
Útěk a masakr
Armáda se rozhodla zlomit indiánský odpor po svém. Protože lidé Netečného nože trvale odmítali transport, uvěznili je vojáci v lednu v kasárnách bez toho, že by jim nechali jakékoli dřevo na otop, a přestali jim dávat příděly potravin. Doufali, že hladoví a umrzající Šajenové přestanou dělat problémy a kapitulují.
Indiáni však na tento akt zareagovali masovým útěkem, k němuž došlo dne 9. ledna 1879. Bohužel, ve sněhu a mrazu neměli šanci se dostat bez koní daleko. Do 24 hodin vojáci 65 z nich znovu pochytali, přičemž 23 indiánů bylo při zatýkání zraněno.
Další uprchlíky pronásledovala armáda až do 22. ledna 1879. Honička v mrazivém lednovém počasí vojáky rozzuřila, a tak místo zajímání začali indiány na místě vraždit. Podle různých odhadů bylo zabito nejméně 32, ale také možná více než 60 Šajenů, sama armáda přišla o 11 vojáků a jednoho zběha. Zajato bylo celkem 78 indiánů. Jen asi 10 Šajenům, včetně náčelníka Netečného nože, se útěk zdařil. Někteří se pak přidali ke skupině Malého vlka, další zamířili do rezervace Siouxů.
Šajenové používali podobně jako jiní prérijní Indiáni při přepravě tzv. indiánský smyk
Bezuzdný masakr ale pobouřil i část americké veřejnosti, která se začala o situaci šajenských bojovníků zajímat, vyjadřovat jim podporu a kritizovat vládu.
„Krvavá aféra ve Fort Robinson je, doufejme, poslední scénou indiánského dramatu, jež bylo od začátku do konce ostudou vlády a lidu. Šajenské bandy Netečného nože a Staré vrány (podnáčelníka Netečného nože, pozn. red.) nejsou, pravda, tím druhem indiánů, který by vzbuzoval sentimentální sympatie… Na své cestě Kansasem se dopustili mnoha zločinů… Nicméně je prokazatelným faktem, že vláda ve svém zacházení s těmito indiány hanebně pochybila, a tak je přímo dovedla k povstání, které mělo tak krvavý průběh a konec,“ uvedly ve svém tehdejším komentáři noviny The New York Times (jeho citaci lze opět najít na stránkách Legends od America).
Ze 78 zajatých indiánů bylo sedm postaveno před soud o obviněno ze zločinů drancování a podněcování k němu. Předložené důkazy však nestačily k jejich odsouzení a soud je v říjnu 1879 všechny osvobodil.
Veřejný ohlas masakru vedl nakonec k tomu, že vláda zřídila novou rezervaci pro severní Šajeny přímo v jihovýchodní Montaně poblíž Černých vrchů, které byly odjakživa jejich domovem. Vrátit se na jih už žádný z nich nemusel.
24
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
